Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3741/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
Věcný rejstříkopravný prostředek - řádný
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3741.14.1
Datum podání27.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3741/14 ze dne 26. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Václava Kříže, zastoupeného JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou, AK se sídlem Kamenická 1, 301 12 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 33 Cdo 3157/2014-226, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, vydaného v řízení o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-sever, sp. zn. 3 C 82/2009, vyplynulo, že okresní soud rozsudkem ze dne 5. 3. 2013 č. j. 3 C 82/2009-159 zamítl žalobu Zdeňka Žítka, kterou se domáhal po žalovaném stěžovateli zaplacení žalované částky. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jednání žalobce představovalo výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy, navíc vzhledem k okolnostem, za kterých byla listina označená jako smlouva o půjčce podepsána, nemohlo jít o platný právní úkon ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. a soud ji považoval za neplatnou i ve smyslu § 39 obč. zák. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 3. 2014 č. j. 18 Co 396/2013-211 rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dle jeho názoru nebyl napadený rozsudek co do skutkových zjištění přezkoumatelný a rovněž z něho nebylo zřejmé, z jakého důvodu považoval nalézací soud smlouvu o půjčce za neplatný právní úkon, resp. úkon, který odporuje dobrým mravům.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením, a to podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolání nebyl uveden žádný z důvodů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možné pokračovat.

V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh a výsledky dosavadního řízení a nastínil obsah svého dovolání. Uvedl, že považoval usnesení odvolacího soudu za rozhodnutí, které nedostatečně zohlednilo princip dobrých mravů, a proto je napadl dovoláním. V něm podrobně rozebral skutkový děj a vytkl odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodovací praxe vyšších soudů, pokud jde o řešení otázek hmotného práva, zejména mu vytkl upřednostnění formálního znění jednotlivých ustanovení zákona oproti principu dobrých mravů. Stěžovatel předpokládal, že rozsudky Nejvyššího soudu a nálezy Ústavního soudu k problematice dobrých mravů jako korektivu výkonu práv a povinností jsou dovolacímu soudu známy. Pokud tedy ve svém dovolání uvedl, že důvodem odchýlení se Krajského soudu v Plzni při jeho rozhodování od rozhodovací praxe vyšších soudů, jednalo se dle jeho názoru o přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Nepřipuštění dovolání k meritornímu přezkumu stěžovatel vnímá jako formalistický přístup dovolacího soudu, nerespektující právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.

Ústavní soud připomíná podmínku přípustnosti ústavní stížnosti, kterou je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [viz ustanovení § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" (srov. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005, N 6/36 SbNU 53). Na straně druhé Ústavní soud pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. K jejich povaze se ve shora citovaném nálezu vyslovil tak, že "výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo". O takové rozhodnutí však ve stěžovatelově případě zjevně nešlo.

Ústavní stížností bylo napadeno usnesení Nejvyššího soudu odmítající pro vady dovolání, které směřovalo proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu; je tedy zřejmé, že nešlo o konečné rozhodnutí ve věci samé, neboť řízení o žalobě vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 3 C 82/2009 stále pokračuje. Ústavní soud však až na výjimky (což není stěžovatelův případ) do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance k dalšímu řízení. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se nadto uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti skutečně konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, byť samo o sobě nemá povahu kasačního rozhodnutí, se uplatní i v projednávané věci. Je tomu tak proto, že Ústavní soud nepřezkoumává případná dílčí pochybení soudů, nýbrž je povolán k tomu, aby po pravomocném skončení věci posoudil, zda řízení obstojí jako celek. Řízení ve stěžovatelově věci však přes odmítnutí mimořádného opravného prostředku nadále probíhá a jakékoli hodnocení ze strany Ústavního soudu by tak bylo předčasné. Stěžovatel má stále k dispozici procesní nástroje ochrany svých práv nejen v rámci řízení před soudem prvního stupně, ale zůstává mu zachována možnost čerpat řádné a mimořádné opravné prostředky. Je tedy zřejmé, že za stávající situace lze případnou újmu na právech stěžovatele řešit v rámci soustavy obecných soudů. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu

Pro výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2015

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru