Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3740/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vyloučení
Obhajoba
obviněný
trestný čin/loupež
advokát/zvolený
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3740.14.1
Datum podání27.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 37a odst.2

40/2009 Sb., § 173 odst.1, § 173 odst.2 písm.a, § 173 odst.3

85/1996 Sb., § 19 odst.1 písm.a, § 18 odst.2, § 20


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3740/14 ze dne 20. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného JUDr. Alexejem Závadou, advokátem se sídlem Hromnice 58, Třemošná, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 2 To 107/2010, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 537/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým byl uznán vinným ze zvlášť závažného zločinu loupeže podle ustanovení § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit tím, že proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a tento čin spáchal jako člen organizované skupiny a způsobil jím škodu velkého rozsahu. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou (poznámka Ústavního soudu: stěžovatel v petitu sice výslovně neoznačuje i citované usnesení Nejvyššího soudu, nicméně v odůvodnění stížnosti je zpochybňuje a rovněž jeho stejnopis přiložil k návrhu, takže Ústavní soud vycházel z předpokladu, že požaduje též jeho zrušení).

2. Tohoto trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že dovezl další odsouzené na předem smluvené místo, kde tito, maskováni na obličeji a za použití krátké střelné zbraně, donutili pracovníka bezpečnostní služby k ulehnutí na zem a poté s vozidlem, v němž byly uloženy tržby, odjeli podle dohody na místo, kde čekal stěžovatel s automobilem, do něhož přeložili uloupené peníze a z místa odjeli. Tím způsobili poškozené společnosti škodu ve výši nejméně 5.464.055 Kč.

3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení tohoto práva stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že byl v části řízení zastupován advokátem, který substituoval svoji manželku, společnici v advokátní kanceláři, a který poté zastupoval dalšího spoluobžalovaného, jehož zájmy byly se zájmy stěžovatele v kolizi, a to i přesto, že na tuto kolizi orgány činné v trestním řízení opakovaně upozorňoval. Nadto stěžovatel podotýká, že údajně sporná výpověď tohoto spoluobžalovaného byla jediným důkazem svědčícím o jeho vině, čímž došlo k omezení jeho práva na obhajobu. Dále je stěžovatel přesvědčen, že porušením jeho práva na spravedlivý proces bylo i to, že byl odsouzen pouze na základě prokazatelně nevěrohodné a nepřesné výše zmiňované výpovědi, bez jediného dalšího (byť nepřímého) důkazu. V podrobnostech porušení svých práv pak odkázal na svá předchozí vyjádření a argumentaci (především v odvolání a dovolání).

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel ústavní stížností brojí především proti porušení práva na obhajobu, způsobeného kolizí zájmů advokáta, který jej zastupoval.

7. K otázce kolize zájmů spoluobviněných, zastoupených týmž advokátem a z toho vyplývající nutnosti aplikace ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu, se Ústavní soud již dříve poměrně obšírně vyjadřoval, když konstatoval, že ústavně zaručené právo na obhajobu a z toho vyplývající právo obviněného hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny) nelze chápat pouze jako oprávnění samotného obviněného a mj. vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Jedná se o ústavní zásadu, která směřuje i vůči orgánům činným v trestním řízení a v rovině zákona je zakotvena v jejich povinnosti zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (viz ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu). Ke zjištění skutkového stavu svými, z povahy věci specifickými, prostředky přispívá nepochybně i obhajoba. Obhajoba obviněného však není (a v právním státě ani být nemůže) věcí jen tohoto subjektu a je úkolem orgánů činných v trestním řízení vytvářet pro její uplatnění nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit. K odstranění těchto překážek směřuje ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu, které má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být realizováno v plném rozsahu, v souladu se zákonem a lege artis (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002, usnesení sp. zn. I. ÚS 306/04 ze dne 27. 9. 2005 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2629/08 ze dne 27. 1. 2009; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz/).

8. Důvod vyloučení obhájce podle ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu přitom navazuje na ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), které ukládá advokátovi povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, tedy i převzetí obhajoby, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen od smlouvy o poskytování právních služeb odstoupit, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (srov. ustanovení § 18 odst. 2 cit. zákona), zjistí-li dodatečně skutečnosti uvedené v ustanovení § 19 zákona o advokacii. Rovněž Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky ze dne 31. 10. 1996 v článku 7 odst. 2 a odst. 3 ukládají advokátovi povinnost odmítnout obhajobu dalších obviněných, a to nejen v případě, kdy mezi nimi konflikt zájmů již existuje, ale také tehdy, jestliže je zjevné, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech (srov. též usnesení sp. zn. III. ÚS 684/06 ze dne 17. 4. 2008).

9. Vyjde-li tedy v průběhu trestního řízení najevo, že obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, rozhodne předseda senátu nebo v přípravném řízení soudce o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce podle ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu. Jak však již dříve uvedl Ústavní soud, při posuzování, zda tato podmínka je dána, je třeba vzít v úvahu stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem, ale též charakter stíhané trestné činnosti či rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu, pro jehož spáchání jsou (v daném případě) jako spolupachatelé stíháni (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 382/02 ze dne 6. 11. 2002). Zároveň Ústavní soud vyslovil, že k aplikaci ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu nelze přistupovat automaticky a formalisticky, když zdůraznil nutnost posuzovat skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a [nalézat] případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Z ústavněprávního hlediska tedy nejde ani tak o to, zda konkrétní procesní postup obecných soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu, jako spíše o to, nakolik bylo ochráněno základní právo stěžovatele na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny (usnesení sp. zn. II. ÚS 68/09 ze dne 10. 8. 2009). Podobně Evropský soud pro lidská práva vyřkl, že pokud jde o právo obviněného na pomoc obhájce podle vlastního výběru zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, tak toto není právem absolutním, nýbrž je lze omezit, pokud existují "relevantní a dostatečné důvody" a je to nezbytné v zájmu spravedlnosti (viz např. rozsudek ESLP ve věci Croissant proti Německu ze dne 25. 9. 1992 č. 13611/88, § 29, či Lagerblom proti Švédsku ze dne 14. 1. 2003 č. 26891/95, § 54; podobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1283/13 ze dne 26. 8. 2014).

10. Poté, co Ústavní soud posoudil případ stěžovatele na základě výše zmíněných zásad, dospěl k závěru, že jeho základní právo na obhajobu porušeno nebylo. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, když stěžovatel Ústavnímu soudu v podstatě jen opakovaně předkládá námitky, které uplatnil již před obecnými soudy, které se však s nimi řádně a dostatečně vypořádaly (viz s. 29 rozhodnutí Nejvyššího soudu a s. 70 rozhodnutí vrchního soudu). Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, což je ovšem postup, kterým nelze dospět k věcnému projednání ústavní stížnosti. Zároveň stěžovatel nikterak konkrétně neuvádí, v čem měl spočívat jím deklarovaný rozpor zájmů se zájmy dalšího obviněného, na což ostatně ve svém rozhodnutí upozornil již Nejvyšší soud. Z ústavní stížnosti i z napadeného rozhodnutí přitom nikterak nevyplývá, že by bylo postupem orgánů činných v trestním řízení porušeno právo stěžovatele na řádnou obhajobu, neboť ačkoli v průběhu řízení došlo ke skutečnosti, že jeden z obhájců později zastupujícího jiného obviněného substitučně zastupoval stěžovatele, tak tato okolnost (i s ohledem na obsah úkonu učiněného stěžovatelem při jeho zastupování dotčeným obhájcem a další průběh trestního řízení) neměla a fakticky ani nemohla mít vliv na zákonnost a spravedlivost tohoto trestního řízení. Případná ingerence Ústavního soudu by tedy byla ryze formalistická a nerespektovala by skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci ve vztahu k namítanému zásahu do základních práv a svobod. Proto Ústavní soud musel předestřenou námitku stěžovatele odmítnout jako neopodstatněnou.

11. Dále stěžovatel namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].

12. Taková pochybení obecných soudů však v nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal. I ve vztahu k této námitce musí zdejší soud navíc konstatovat, že ji stěžovatel nikterak nekonkretizuje a neupřesňuje, v jakých konkrétních postupech obecných soudů měla být vlastně porušena jeho základní práva a svobody (vyjma výpovědi jednoho ze spoluobžalovaných, k níž však nemělo být přihlíženo s ohledem na shora namítané porušení práva na obhajobu). Naopak z rozhodnutí obecných soudů se podává, že k dovozeným právním závěrům dospěly na základě řádně zjištěného skutkového stavu, o němž nemá Ústavní soud pochybnosti. Ostatně, stěžovatel nemá pravdu ani v tom, že byl shledán vinným jen na základě výpovědi jednoho ze spoluobžalovaných. Z napadeného rozhodnutí vrchního soudu se totiž podává, že jeho vinu dosvědčují též výpovědi svědků či nalezené trasologické stopy (viz s. 63-64 rozsudku vrchního soudu). Námitky stěžovatele tak lze považovat pouze za polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, jež však nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoli přehodnocovat, neboť neshledal v průběhu zjišťování skutkového stavu věci jakákoli pochybení dosahující ústavněprávní relevance.

13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru