Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 374/02Usnesení ÚS ze dne 28.11.2003Náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci (neuhrazení nákladů obhajoby)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odpovědnost/orgánů veřejné moci
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 24/31 SbNU 349
EcliECLI:CZ:US:2003:2.US.374.02
Datum podání10.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 119 odst.2

58/1969 Sb., § 1

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 374/02 ze dne 28. 11. 2003

U 24/31 SbNU 349

Náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci (neuhrazení nákladů obhajoby)

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2003 sp. zn. II. ÚS 374/02 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 23. 2. 1999 sp. zn. 13 Co 1170/98 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné z 29. 4. 1998 sp. zn. 17 C 290/97 a usnesením Nejvyššího soudu z 16. 5. 2002 sp. zn. 25 Cdo 612/2002, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") výše citovaná rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na vyplacení náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v částce 1 250 Kč. Stěžovatel má za to, dovolávaje se rovněž předchozí právní úpravy podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, že obecné soudy při rozhodování o jeho žalobě vycházely z nesprávného právního názoru, když uvedly, že sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu má povahu opatření, a nikoliv rozhodnutí ve smyslu § 36 zákona č. 82/1998 Sb. a § 1 až 4 zákona č. 58/1969 Sb. Podle jeho názoru je směrodatný obsah aktu, sdělení obvinění, nikoliv jeho forma. Stěžovatel rovněž dovozuje, že škoda mu byla způsobena rovněž nesprávným úředním postupem orgánu státu vůči němu, neboť sdělené obvinění se nakonec ukázalo být bezdůvodným a trestní stíhání vůči jeho osobě bylo zastaveno. Stěžovatel proto žádá Ústavní soud, aby napadené rozsudky zrušil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 5. 8. 1996, jež nabylo právní moci dne 20. 8. 1996, bylo zastaveno trestní stíhání osoby stěžovatele. Stěžovatel byl pro účely trestního stíhání zastoupen advokátem na základě plné moci, přičemž nešlo o případ nutné obhajoby. Stěžovatel se poté obrátil s návrhem na předběžné projednání nároku na náhradu škody v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1 250 Kč na Ministerstvo spravedlnosti s tvrzením, že stát vyvolal jeho trestní stíhání sdělením obvinění, stěžovatel má tedy právo na obhajobu, kterého využil. Škoda tak dle něj vznikla v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Ministerstvo spravedlnosti jeho návrhu nevyhovělo a následně ve vyjádření k žalobě uvedlo, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno sdělením obvinění, které není považováno za rozhodnutí vydané formou usnesení, a proto je nelze považovat za rozhodnutí podle § 1 a násl. zákona č. 58/1969 Sb., jakož ani za nesprávný úřední postup, neboť nebylo provedeno v rozporu s trestním řádem. Ministerstvo spravedlnosti nezpochybnilo právo stěžovatele zvolit si obhájce, pokud však nejde o případy nutné obhajoby, záviselo na stěžovateli, zda tohoto svého práva využije či nikoliv, přičemž neexistuje příčinná souvislost mezi sdělením obvinění a vznikem vyčíslené majetkové újmy.

Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z téhož právního názoru, když výkladem § 119 odst. 2 a § 160 odst. 1 trestního řádu dovodily, že nemá-li záznam charakter rozhodnutí ve formě usnesení, je nutno ho považovat za opatření. S ohledem na to nejde o rozhodnutí ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., a odpovědnost státu za škodu podle § 1 - 4 citovaného zákona tak není dána. Z odůvodnění rovněž vyplývá, že i v případě, kdyby záznam o sdělení obvinění bylo nutno považovat za rozhodnutí, stěžovatel by s ohledem na ustanovení § 151 odst. 1 věty za středníkem úhrady nákladů právního zastoupení obhajoby nedosáhl, neboť v jeho případě nešlo o případ nutné obhajoby. Tyto důvody vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby.

Ústavnísoud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy České republiky zjevně nepřísluší.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s posouzením charakteru, resp. povahy sdělení obvinění, o kterém byl učiněn záznam, a to v souvislosti s výkladem § 1 zákona č. 58/1969 Sb. Obecnésoudy dospěly k závěru, že sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu nemá charakter, resp. povahu rozhodnutí, a je třeba na ně nahlížet jako na opatření, přičemž svůj závěr opřely o výklad § 119 odst. 2 a § 160 odst. 1 trestního řádu, jakož i § 1 zákona č. 58/1969 Sb.

Ústavnísoud do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla jen tehdy, jestliže nepostupují v souladu s Listinou, zejména pak s obsahem hlavy páté. Ústavní soud má za to, že stěžovateli nebyla odňata možnost domáhat se soudní ochrany, jeho žalobou se soud zabýval v řádně provedeném řízení, přičemž sama skutečnost, že obecné soudy po provedeném řízení vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá oprávněný důvod k ústavní stížnosti, zejména neuvádí-li stěžovatel na podporu svých tvrzení nic jiného, než uvedl v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud rovněž neshledal opodstatněným tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 3 Listiny a že neúspěch v řízení o náhradu škody vůči státu, tedy neuhrazení nákladů obhajoby v případě nedůvodného trestního stíhání, představuje protiústavní zásah do práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle názoru Ústavního soudu je využití práva na právní pomoc v případě, kdy nejde o nutnou nebo bezplatnou obhajobu, věcí úvahy toho, kdo takové právní pomoci využije. Navíc právo na bezplatnou právní pomoc je garantováno pouze v zákonem vymezených případech, a na situaci, v níž se ocitl stěžovatel, nedopadá. Při posuzování samotného práva na náhradu škody způsobené nezákonným zásahem státu a jeho obsahu je třeba respektovat normy, kterými jsou ve stěžovatelově případu trestní řád a zákon č. 82/1998 Sb. V těchto normách jsou pravidla zahájení trestního stíhání, jakož i zásady odpovědnosti státu za způsobenou škodu, přesně vymezeny.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel mimo nesouhlas s právními závěry obecnýchsoudů neuvedl nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru