Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 374/01Usnesení ÚS ze dne 27.08.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/základ
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.374.01
Datum podání19.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

102/1963 Sb., čl. 4

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1

586/1992 Sb., § 26 odst.2

593/1992 Sb., § 7


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 374/01 ze dne 27. 8. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky společnosti R., a.s., zastoupené advokátem Mgr. Z. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, čj. 30 Ca 76/99-35, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Finančního ředitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně. Domnívá se, že jím došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 76/99, a spisový materiál Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu v Telči k projednávané věci, z nichž zjistil následující:

Finanční úřad v Telči dodatečným platebním výměrem č. 980000013 ze dne 13. 7. 1998, čj. 11609/98/317970/1212, stanovil poplatníkovi (stěžovatelce) R., a.s., dodatečně vyměřenou daň z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 195.000,- Kč.

Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 19. 2. 1999, čj. FŘ-6100/98-120, zamítlo. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázalo na to, že stěžovatelka porušila zaúčtováním tvorby rezervy na odbahnění rybníků ve výši 500.000,- Kč na vrub účtu "..." ustanovení § 24 odst. 2 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění platném pro rok 1996; dále jen "zákon o daních z příjmů") ve spojení s ustanovením § 7 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů (dále jen "zákon o rezervách"). Finanční ředitelství uvedlo, že je nutné rozlišovat plochu rybníka (tj. pozemku - vodní plochy) a stavební části rybníka (tj. stavby zařazené v 5. odpisové skupině). Z hlediska zákona o daních z příjmů se odepisují pouze stavební části, zatímco pozemky z hlediska tohoto zákona nejsou hmotným majetkem, na jehož opravy lze podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rezervách tvořit rezervu na opravu hmotného majetku, tj. nejsou majetkem definovaným v § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů. V daném případě se provádí odbahnění ploch, které jsou v rybníce pod vodní hladinou, a tyto práce na vodních dílech jsou zařazeny pod "SKP 45.24.14 - bagrovací práce a ostatní práce na vodních dílech", tj. práce na pozemcích, které nejsou hmotným majetkem a které se podle ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o účetnictví"), neodepisují ani účetně. Finanční ředitelství proto rozhodlo uvedeným způsobem.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro posouzení věci bylo podstatné, zda rybník lze považovat za takovou stavbu, která tvoří hmotný majetek stěžovatelky, a zda lze jako stavební nemovitost (hmotný majetek) vlastnit zatopený pozemek. Konstatoval, že rybníky jsou podle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (dále jen "vodní zákon") považovány za vodohospodářská díla (vodní nádrže), a tudíž za stavbu, kterou tvoří mimo jiné i pozemky rybničního dna. Nicméně z hlediska vlastnického zatopené pozemky stavbou nejsou. Rybniční pozemky nelze totiž s ohledem na ustanovení § 120 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "o.z.") vlastnit jako stavbu. Jedná se pouze o pozemkový majetek. Pozemky ovšem nejsou podle ustanovení § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů jako hmotný majetek uvedeny. I když je tedy rybník celistvým vodním dílem (stavbou), tj. včetně rybničního dna, jde z hlediska předmětu vlastnictví (majetkově) jednak o pozemky, jednak o stavbu (např. hráze) (§119 odst. 2, § 120 odst. 2 o.z.). Odbahnění rybničního dna proto není prací na hmotném majetku ve smyslu § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů, což vylučuje i aplikaci ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rezervách.

Stěžovatelka napadla ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2001, čj. 30 Ca 77/99-35. Nejprve se vyjadřuje k rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jež napadenému rozhodnutí předcházelo. Uvádí, že nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, avšak jeho posouzení po právní stránce považuje za nesprávné, a tedy v rozporu se zákonem, zejména s ustanovením § 2 odst. 1, 2, 3 a 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Finanční ředitelství v Brně totiž nepřihlédlo a nevzalo v úvahu skutečný obsah právních úkonů, nehodnotilo důkazy ve vzájemné souvislosti a nepřihlédlo ke všem okolnostem, které mu při daňové kontrole byly k dispozici. Nesprávným postupem bylo porušeno i ustanovení § 1 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků tím, že odvolací orgán nečinil potřebná opatření ke správnému a úplnému zjištění a stanovení daňových povinností. Podle názoru stěžovatelky provedl odvolací orgán výklad pojmu "rybník" v rozporu se zněním ustanovení § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů, § 7 odst. 1 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách, § 38 odst. 1 písm. a) vodního zákona a § 2 odst. 9 vyhlášky č. 178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů.

Stěžovatelka dále napadá rozhodnutí krajského soudu. Domnívá se, že krajský soud svým výkladem zaujal nesprávný právní názor. Otázku právní povahy rybníku je třeba v tomto případě posuzovat z pohledu veřejného práva, jehož je finanční právo součástí, a nikoli z pohledu občanskoprávního. V této souvislosti zdůraznila význam interpretace právních norem při jejich aplikaci na konkrétní případ a jejich soulad s ústavními principy - zejména s čl. 4 odst. 4 Listiny, na jehož základě je orgán aplikující právo povinen šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod. Poukazuje též na zákon č. 410/2000 Sb., který novelizoval zákon č. 102/1963 Sb., o rybářství (dále jen "zákon o rybářství"). Podle (novelizovaného) ustanovení § 4 odst. 1 zákona o rybářství je rybník definován jako vodohospodářské dílo, jež je tvořeno mimo jiné i pozemky zatopenými na úroveň hladiny vody. Stěžovatelka dovozuje, že rybník je tedy hmotným majetkem ve smyslu ustanovení § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů a na jeho opravy lze dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rezervách tvořit rezervy na opravu hmotného majetku, které jsou výdajem na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Má za to, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Rozsudek krajského soudu neobsahuje žádné konkrétní důkazy. Krajský soud se podle ní rovněž nevypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými v žalobě. Vzhledem k tomu pokládá stěžovatelka napadený rozsudek Krajského soudu v Brně za rozhodnutí nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a nedostatečně odůvodněné. Namítá také to, že soud považoval skutečnost, že se Finanční ředitelství s otázkou výkladu pojmu "rybník" vypořádalo nedostatečně, za vadu řízení, která nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Právě nevyřešení této otázky od počátku ovšem mělo vést k nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy a soudu. Závěrem stěžovatelka připomíná judikaturu Ústavního soudu, která rozlišuje případy porušení "jednoduchého" a "ústavního" práva. Porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole či interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení základních práv a svobod (viz nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15, C.H. Beck 2000, str. 17-18).

Podle ustanovení § 32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Krajský soud v Brně, a vedlejšího účastníka řízení, Finanční úřad v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že při hodnocení věci vzal za právně rozhodnou otázku, zda lze rybniční pozemek vlastnit jako stavbu, tedy zda jde o hmotný majetek. Dospěl k závěru, že pozemky rybničního dna nemohou být předmětem vlastnictví jako stavba, a že je tudíž nelze považovat za takto specifikovaný hmotný majetek. V otázce, co je předmětem vlastnictví, je podle soudu rozhodující stávající úprava občanskoprávní, a nikoli pojetí rybníka jako stavby ve smyslu práva veřejného. Ústavní stížnost soud neshledává důvodnou.

Finanční ředitelství v Brně navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ve svém vyjádření shrnulo dosavadní průběh řízení a obsah ústavní stížnosti a doplnilo následující. Údajný rozpor rozhodnutí finančního ředitelství s ustanovením § 4 odst. 1 zák. č. 102/1993 Sb. (správně č. 102/1963 Sb.), o rybářství, nemohl soud přezkoumávat, neboť taková námitka nebyla v žalobě uplatněna. Argumentace stěžovatelky, že s ohledem na toto ustanovení je rybník stavbou, finanční ředitelství odmítá. Stěžovatelka totiž opomněla uvést, že definice rybníka se podle uvedeného ustanovení použije jen pro účely tohoto zákona. V roce 1996, za nějž byla daň doměřena, zákon o rybářství uvedené ustanovení ani neobsahoval. Dále s odkazem na ustanovení § 57 zákona o správě daní a poplatků zdůrazňuje, že pro vznik daňové povinnosti je rozhodná úprava daňová. Odkázalo proto zejména na ustanovení § 23 odst. 10, § 24 odst. 2 písm. i) a § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů, § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona o rezervách a § 28 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí a § 3 odst. 3 vyhlášky č. 126/1993 Sb. Z nich vyplývá, že nákladem na dosažení, zajištění a udržení příjmů jsou mimo jiné rezervy, jimiž jsou i rezervy na opravu hmotného majetku. Poplatníci, kteří splní stanovené podmínky, mohou vytvářet rezervu na opravu hmotného majetku, jehož doba odpisování je osm a více let. Hmotným majetkem se rozumí mimo jiné stavby. Mezi pozemky, na straně druhé, se řadí i vodní plochy. Vodní plochou se rozumí pozemky, na nichž jsou rybníky. Pozemky se neodepisují. Stěžovatelka respektovala rozlišení rybničních pozemků a stavebních částí i při vedení účetní evidence. Pokud rybník jako vodní plochu, tedy pozemek pod hladinou, neodepisovala ani daňově, ani účetně, musí si být vědoma skutečnosti, že není splněna podmínka pro tvorbu rezerv, a sice, že jde o hmotný majetek, jehož doba odepisování je minimálně 8 let. Finanční ředitelství odmítá i argumentaci pomocí zákona o vodách. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že interpretace provedená krajským soudem vybočuje z mezí ústavnosti a zasahuje do jejích ústavně garantovaných práv. Stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které přijaly finanční orgány a soud.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Podle ustálené judikatury by k porušení principů spravedlivého procesu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny) mohlo dojít, pokud by byly právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývaly. K zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít rovněž v případě nedodržení kogentní právní normy či evidentně nesprávné interpretace a následně i aplikace právní normy na daný skutkový stav. Taková porušení Ústavní soud v projednávané věci ovšem neshledal.

Ústavní soud předesílá, že se právně totožnými věcmi opakovaně zabýval, (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 250/01, I. ÚS 375/01, IV. ÚS 373/01) a neshledal důvod se od právních závěrů v příslušných svých rozhodnutích odchýlit ani v projednávaném případě.

Primárním problémem v projednávané věci je vyřešení interpretační otázky, zda je rybník hmotným majetkem ve smyslu § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Teprve sekundárně, pokud by daná otázka byla zodpovězena kladně, je možné zabývat se tím, zda je odbahnění rybníka opravou hmotného majetku, na niž lze tvořit rezervy ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rezervách, a to s ohledem na zjištění základu daně z příjmů. Ústavní soud si je vědom interpretačního konfliktu mezi obecným soudem a stěžovatelkou a předesílá, že není jeho úkolem provádět výklad jednoduchého práva. Jak již výše podotkl, může se zabývat interpretací právních předpisů pouze z hlediska ústavnosti a rozhodnutí orgánu veřejné moci může zrušit toliko, pokud dojde k extrémnímu nesouladu interpretace právního předpisu s elementárními požadavky spravedlnosti.

Argumentace stěžovatelky vychází z toho, že podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) vodního zákona jsou rybníky považovány za vodní nádrže a tím také za vodohospodářská díla (stavby), přičemž, dle § 4 odst. 1 zákona o rybářství (ovšem až ve znění novely provedené zákonem č. 410/2000 Sb.), je rybník tvořen mimo jiné i zatopenými pozemky. Z toho pak stěžovatelka dovozuje, že zatopené pozemky jsou součástí stavby, která je dle ustanovení § 26 odst. 2 písm. c) zákona o daních z příjmů hmotným majetkem, na jehož opravu lze dle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmu vytvářet rezervy. Obecný soud vycházel z citovaného ustanovení § 26 odst. 2 a zkoumal, zda rybník může být hmotným majetkem. Hmotným majetkem je dle uvedeného ustanovení mimo jiné "stavba". Obecný soud pak zvažoval, zda lze pojem "rybník" pod shora uvedené termíny "stavba" a "hmotný majetek" subsumovat, resp. zda je stavbou i zatopený pozemek (rybniční dno).

Především je třeba uvést, že definice, na niž odkazuje v ústavní stížnosti stěžovatelka a kterou dle jejího názoru měl soud v dané věci aplikovat, byla, jak sama ostatně uvádí, do zákona o rybářství zavedena až zákonem č. 410/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů. V zákoně o rybářství, ve znění platném v roce 1996, za nějž byla daň vyměřena, definice rybníka chyběla. Rybník byl definován pouze v § 4 vyhlášky č. 103/1963 Sb., kterou se vydávají prováděcí předpisy k zákonu o rybářství, ve znění platném v roce 1996, rybník v něm ovšem jako stavba definován není ("Rybníky, na nichž lze řádně rybníkářsky hospodařit, jsou takové vodní nádrže, v nichž je možno podle jejich určení provozovat chov ryb a které lze podle potřeb rybníkářského hospodaření vypouštět a ryby z nich slovovat."). Dle ustanovení čl. III zák. č. 410/2000 Sb. nabývá tato novela zákona o rybářství účinnosti dnem vyhlášení, tedy dnem 29. 11. 2000. Soud proto definici, jíž argumentuje stěžovatelka, nemohl aplikovat, neboť v období, za něž byla daň vyměřena, nebyla součástí platného práva. Je třeba dále připomenout, že citované ustanovení § 4 odst. 1 zákona o rybářství po novele pracuje s termínem "rybník" pouze pro účely tohoto zákona, což zmíněné ustanovení výslovně uvádí. Zatopené pozemky jsou tedy součástí rybníka pouze pro účely zákona o rybářství. Neexistuje přitom obecná právní domněnka, že pojem vymezený výslovně jen pro jeden předpis veřejného práva, si ponechává totožný význam ve všech odvětvích veřejného práva.

Obecný soud zohlednil i zákon o vodách (§38), který považuje vodní nádrže (a tedy i rybníky) za stavby. Z tohoto zákona ovšem ve svých konečných závěrech nevycházel. Jak i z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne, východiskem jeho postupů byl "majetek" jako pojem soukromoprávní a motivem nutnost zohlednit vlastnický vztah k tomuto majetku. Podle ustanovení § 120 odst. 2 o.z. pak soud při svém posuzování oddělil právní režim stavby od právního režimu pozemku a dospěl k závěru, že pozemkový majetek nelze vlastnit jako stavbu. Pozemky ovšem nejsou uvedeny jako hmotný majetek v ustanovení § 26 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Z toho pak vyvodil, že odbahnění rybničního dna není prací na hmotném majetku, což vylučuje i aplikaci § 7 odst. 1 zák. o rezervách.

Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat notorickou pravdu, že finanční právo náleží do sféry práva veřejného. Z toho nelze bez dalšího tvrdit, že pro právní posouzení otázek finančního práva jsou směrodatné pouze a výhradně normy veřejnoprávních odvětví a že normy soukromoprávní naopak postrádají jakoukoli relevanci. Obecný soud při výkladu pojmu "rybník" resp. "stavba" vyšel z ustanovení soukromoprávního předpisu, přičemž svůj myšlenkový postup náležitě, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnil. V daném interpretačním a následném aplikačním postupu, byť s ním stěžovatelka nesouhlasí, ovšem nelze shledat porušení ústavnosti, neboť se nepříčí elementárním požadavkům spravedlnosti.

Pokud stěžovatelka namítala, že snad soud zjistil v rozhodnutí odvolacího orgánu vadu řízení, kterou posoudil tak, že nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, s čímž stěžovatelka nesouhlasila, je třeba uvést, že žádný takový závěr napadené rozhodnutí krajského soudu neobsahuje. Námitka je tedy zcela irelevantní.

Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajskéhosoudu v Brně nebyla ústavně zaručená práva stěžovatelky nijak dotčena. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2002 Vojtěch Cepl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru