Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3734/13 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Brno
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Úřad městské části Brno - Královo Pole
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříksprávní orgán
akt/nicotný (paakt)
obec/obecně závazná vyhláška
poplatek/místní
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3734.13.1
Datum podání10.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.4, § 109 odst.4, § 103 odst.1 písm.c

280/2009 Sb., § 154, § 155, § 11 odst.1 písm.a

565/1990 Sb., § 1, § 14, § 10a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3734/13 ze dne 25. 2. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti multigate, a. s., se sídlem Riegrova 373/6, 772 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 71/2013-40, č. j. 2 Afs 72/2013-39 a č. j. 2 Afs 73/2013-39 ze dne 7. 10. 2013, rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 31 Af 109/2011-88, č. j. 31 Af 110/2011-87 a č. j. 31 Af 108/2011-89 ze dne 19. 6. 2013, rozhodnutím Magistrátu města Brna č. j. MMB/281605/2011 a č. j. MMB/281601/2011 ze dne 25. 7. 2011 a č. j. MMB/279782/2011 ze dne 22. 7. 2011, jakož i proti rozhodnutím Úřadu městské části Brno - Královo Pole č. j. 1103904/2100/VHA/0013/012 a č. j. 1103904/2100/VHA/0013/013 ze dne 22. 6. 2011 a Úřadu městské části Brno - jih č. j. MCBJIH/05500/2011/Pie ze dne 30. 6. 2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označenými rozhodnutími Magistrátu města Brna, odboru rozpočtu a financování, v původním řízení před správními soudy žalovaného, byla, na základě ustanovení § 116 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších změn, zamítnuta odvolání stěžovatele proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Úřadu městské části Brno - Královo Pole a Úřadu městské části Brno - Jih (dále též "správce daně"), kterým nebylo, ve smyslu § 155 daňového řádu, vyhověno jeho žádosti o vrácení přeplatku z místního poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Správce daně ve svém rozhodnutí uvedl, že žádný přeplatek na místním poplatku stanoveném dle § 10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších změn, ve spojení s obecně závaznou vyhláškou statutárního města Brna č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále též "obecně závazná vyhláška") a zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších změn (dále též "zákon o loteriích"), u správce daně nevznikl, neboť místní poplatky byly vyměřeny na základě účinného právního předpisu.

Rozhodnutí Magistrátu města Brna napadl stěžovatel u Krajského soudu v Brně správními žalobami, v nichž obšírně argumentoval nezákonností rozhodnutí vedlejšího účastníka, neboť se nesprávně vypořádal s odvoláním a dostatečně se nezabýval tvrzenými odvolacími důvody. Dle stěžovatele žalovaný správní orgán chybně interpretoval a nesprávně aplikoval příslušná ustanovení zákona o místních poplatcích, zákona o loteriích a daňového řádu. Vpředu uvedenými rozsudky krajského soudu byly tyto žaloby zamítnuty. Následné kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud v záhlaví citovanými rozsudky zamítl.

Proti rozhodnutím správních soudů i správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Tvrdí, že jak v průběhu odvolacího řízení proti rozhodnutí správce daně, tak i posléze v řízení před správními soudy označil za základní otázku to, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému, přičemž žádný ze správních orgánů ani správních soudů se s touto otázkou správně nevypořádal. Stěžovatel dále namítl, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčen, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že daňový řád dle jeho mínění nepřipouští stanovení daně bez vydání rozhodnutí, k čemuž však v jeho případě prý došlo. Stěžovatel konečně též poukázal na to, že žádný právní předpis Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení neopravňuje, poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných individuálních právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí správních soudů (a potažmo i správních orgánů) za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností tyto soudy vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele; jeho nesouhlas s tímto hodnocením, který vyjádřil v ústavní stížnosti, přitom bez dalšího nečiní ústavní stížnost důvodnou. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů, s nimiž se především kasační soud již ústavně konformním způsobem vypořádal, resp. polemikou se správními soudy stran výkladu podústavního práva vztahujícího se k problematice ukládání a správy poplatků, jakož i k problematice výherních hracích přístrojů.

Ústavní soud podotýká, že identickou problematikou, a to konkrétně ve vztahu ke stěžovateli, se již ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval, přičemž postup správních soudů neshledal ústavně nekonformním (srov. usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 2878/13, II. ÚS 2880/13, III. ÚS 3243/13, III. ÚS 3343/12, I. ÚS 3792/13 aj.). V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit, a proto na ně pro stručnost odkazuje (stěžovateli rozhodovací důvody citovaných usnesení musí být zřejmé, neboť jí byla citovaná usnesení doručena).

K tvrzení stěžovatele, že nyní projednávaná stížnost se liší od výše uvedených usnesení v skutkových a právních okolnostech, uvádí Ústavní soud následující závěry, s nimiž je však stěžovatel beztak seznámen, poněvadž zazněly v posledně citovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3792/13 ze dne 20. 1. 2014 (body 20 a 21).

Argumentu, že Nejvyšší správní soud nemohl posoudit námitku stěžovatele stran zmatečnosti jako nepřípustnou, i s ohledem na ustanovení § 109 odst. 4 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s."), nelze přisvědčit, jelikož zmatečnost rozhodnutí dle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. může být založena pouze skutečnostmi stanovenými v zákoně ("zmatečnost řízení spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, případně bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce"), přičemž námitka stěžovatele, spočívající v tvrzeném nesprávném odůvodnění, pod podmínky stanovené zákonem nespadá. Nejvyšší správní soud pak nepochybil, pokud se v souladu s kasačním principem námitkou stěžovatele ohledně způsobu vyměření poplatku nezabýval. Ústavní soud nadto konstatuje, že s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní soud vypořádal vyčerpávajícím způsobem.

Ohledně tvrzení, že se Nejvyšší správní soud odmítnul zabývat námitkou nicotnosti s odkazem na ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s., Ústavní soud "pouze odkazuje na str. 7 napadeného rozhodnutí, na které se Nejvyšší správní soud k námitce nicotnosti vyjadřuje, a na shora uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3343/13 (odst. 15), který se s nicotností rozhodnutí správních orgánů a povinností správních soudů přihlížet k nim ex officio, i pokud nebyly vysloveně namítány, dostatečně vypořádal, přičemž závěry v citovaném usnesení lze beze změny aplikovat i v tomto případě".

Stěžovatelem tvrzené odlišné právní a skutkové okolnosti proto dle Ústavního soudu nezakládají důvod odchylovat se od názoru vysloveného Ústavním soudem v dřívějších, shora citovaných případech.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. února 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru