Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 373/06 #1Usnesení ÚS ze dne 07.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.373.06.1
Datum podání16.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 373/06 ze dne 7. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele Z. L., zastoupeného JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 7, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006 č. j. 7 Tdo 310/2006-273, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 6. 2006 aiv ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a současně navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla dotčena jeho základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 218/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:

Stěžovatel byl uznán rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2005 č. j. 6 T 218/2002-214 vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), kterého se dopustil jako majitel Zastavárny "U Nádru", Nádražní 6, na skutkovém základu spočívajícím v tom, že dne 9. 5. 2001, poté co byl upozorněn poškozeným J. B. a policejním orgánem nstržm. J. P., že přenosný telefon Ericsson T10s, nacházející se v jeho zastavárně, pochází z trestné činnosti doposud neustanovených Arabů, kteří si přisvojili telefon tím, že se ho zmocnili a čin spáchali na věci, kterou měl jiný na sobě a dopustili se tak trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. z., a poučen, že s tímto nesmí žádným způsobem manipulovat, naložil s ním dosud nezjištěným způsobem tak, že jej ukryl nebo převedl na jinou osobu a dne 10. 5. 2001 poté, co mu poškozený předložil doklad o koupi a výrobní číslo telefonu a policista jej vyzval k jeho vydání, předložil odlišný přístroj a vydával jej za telefon, který byl předchozího dne označen jako pocházející z trestné činnosti, tedy ukryl věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Za to byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 190 hodin a peněžitému trestu ve výměře 8.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 týdnů. Městský soud v Brně tímto rozsudkem rozhodl poté, co Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne 16. 2. 2005 č. j. 7 Tdo 178/2005-198 zrušil odsuzující rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2003 č. j. 4 To 600/2003-173 a Městského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2003 č. j. 6 T 218/2002-147, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující a Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dle Nejvyššího soudu dosavadní skutková zjištění soudů nenaplňovala jeden ze zákonných znaků trestného činu podílnictví, a to, že jde o "věc, která byla získána trestným činem", když soudy neuvedly, jakým trestným činem měl být telefon získán.

K odvolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 10. 2005 č. j. 4 To 381/2005-245 tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a sám rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným rovněž trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. z., avšak na částečně upraveném skutkovém základu, když dle odvolacího soudu z provedených důkazů (výpovědi nstržm. J. P. a J. B.) nebylo zjištěno, že by stěžovatel byl upozorněn na to, že telefon nacházející se v jeho zastavárně pochází z trestné činnosti dosud neustanovených Arabů, tak jak se podává z popisu skutku v napadeném rozsudku soudu prvého stupně. Odvolací soud rovněž znovu rozhodl o trestu, kdy jej však zachoval ve výměře uložené soudem prvého stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel následně dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 28. 3. 2006 č. j. 7 Tdo 310/2006-273 odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Dovolací soud uzavřel, že soudy byl odstraněn nedostatek, který vytkl na adresu předchozích rozhodnutí obou soudů, neboť ohledně činu, jímž byl telefon předtím získán, soudy učinily zjištění, která opodstatňují závěr, že šlo o trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. z., jak odvolací soud vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. K dovolacím námitkám stěžovatele proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodily, dovolací soud nepřihlédl vzhledem k zákonnému rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudu dovolacího projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh trestního řízení a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů a na ně navazujícími skutkovými zjištěními obecných soudů. Zejména tvrdí, že dne 10. 5. 2001 předložil stejný mobilní telefon jako předchozího dne a z provedených důkazů nebylo prokázáno, že došlo k jakékoli záměně. Prokázána nebyla ani skutečnost, že by stěžovatel byl informován o tom, že mobilní telefon má pocházet z trestné činnosti. Stěžovatel má za to, že Městský soud v Brně a následně ani Krajský soud v Brně nerespektovaly pokyny zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, který navíc ve stížností napadeném rozhodnutí v rozporu se svým předchozím stanoviskem dovodil, že soudy rozhodly správně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

Ústavní soud především konstatuje, že jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, při projednávání ústavní stížnosti je Ústavní soud vázán petitem ústavní stížnosti, který vymezuje předmět řízení před Ústavním soudem a omezuje tak v daném případě rozsah jeho přezkumu (iudex ne eat ultra petitum). Vzhledem k tomu, že stěžovatel v petitu návrhu (ostatně stejně jako v návětí návrhu) jednoznačně uvedl, že směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, mohl Ústavní soud posuzovat pouze ty námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které směřovaly vůči v petitu napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je obecně přípustné. Stěžovatel podal dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. Přes formální deklaraci tohoto důvodu, za jedinou konkrétní námitku stran jeho naplnění bylo možné v krajním případě považovat namítanou skutečnost, že stěžovatel nebyl vyslechnut ke své představě o původu telefonu, pokud by byla tato námitka interpretována jako zpochybnění subjektivní stránky trestného činu. Lze tedy v tomto směru uzavřít, že Nejvyšší soud přihlédl pouze k té námitce stěžovatele, jež vytýkala právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy.

Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že veškerá argumentace návrhu směřuje ke zpochybnění hodnocení důkazů a správnosti skutkových zjištění soudu prvého stupně a odvolacího soudu, jejichž rozhodnutí však ústavní stížností stěžovatel nenapadá. Ústavnímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že pokud stěžovatel ústavní stížností (navrhovaným petitem) nenapadl rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2005 č. j. 4 To 381/2005-245 (eventuelně i rozhodnutí soudu prvého stupně), neumožnil Ústavnímu soudu posouzení (případné) opodstatněnosti těchto námitek, neboť dovolací soud se jimi věcně nezabýval.

Ústavní soud se dále zaměřil na posouzení argumentace stěžovatele směřující proti napadenému rozhodnutí dovolacího soudu. Musí však zároveň konstatovat, že ve vztahu k tomuto rozhodnutí stěžovatel neuplatnil žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze se omezil na tvrzení, že ani Nejvyšší soud nezjednal nápravu a rozhodl v rozporu se svým předchozím stanoviskem.

Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud svůj postup při posuzování dovolání stěžovatele podle příslušných ustanovení trestního řádu náležitě zdůvodnil a vypořádal se s námitkami stěžovatele, které nyní opakuje v ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že jeho tvrzení jsou vyjma výše uvedené námitky směřující proti právnímu posouzení, primárně založena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu a že tyto výhrady nelze opřít o dovolací důvod podle § 265b odst.1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k popsaným konkrétním okolnostem případu Ústavní soud ověřil, že dovolací soud použil obvyklé metody výkladu norem jednoduchého práva. Jeho interpretace a aplikace procesních ustanovení není projevem libovůle či dokonce svévole. Výklad ustanovení § 265b odst.1 písm. g) tr. ř., jak jej provedl Nejvyšší soud, nelze považovat za neodůvodněně zužující.

Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, jsou v napadeném usnesení srozumitelně vyloženy. Jak bylo před obecnými soudy jednoznačně prokázáno, stěžovatel byl informován o tom, že telefon, který poškozený označil za svůj, mu byl odcizen a že pochází z trestné činnosti. Skutečnost, že stěžovatel neměl představu jakým způsobem a za jakých bližších okolností byl spáchán trestný čin, jímž byl telefon získán, nemohla zpochybnit jeho úmyslné zavinění. Stěžovateli nelze dát za pravdu ani v jeho tvrzení, že nebylo prokázáno, že telefon byl získán trestnou činností. Okolnosti, za kterých došlo k odcizení telefonu poškozenému byly obecnými soudy dostatečně objasněny v takové míře, aby bylo možné dospět k závěru, že šlo skutečně o trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) tr. z. Ústavní soud tedy ani v tomto směru nezjistil, že by v projednávané věci došlo ze strany soudu dovolacího k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, dovolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní soud se z tohoto důvodu ani nezabýval návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dovolacího soudu. Předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud (srov. usnesení IV. ÚS 209/94). Ústavní soud pouze podotýká, že odsuzující rozsudek se stal pravomocným a vykonatelným již rozhodnutím odvolacího soudu. Podání dovolání k Nejvyššímu soudu ve vztahu k němu nemá odkladný účinek. Za těchto okolností by i případné odložení vykonatelnosti usnesení dovolacího soudu postrádalo své opodstatnění.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru