Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 373/02Usnesení ÚS ze dne 08.10.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti stát... více
Věcný rejstříkobčanství
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.373.02
Datum podání07.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

1/1993 Sb., čl. 12

40/1993 Sb., § 4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 373/02 ze dne 8. 10. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. J. P., právně zastoupené JUDr. K. V. - S., proti rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově ze dne 15. 12. 1999, č. j. VV/730/99-Va, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 7. 2000, č. j. VS/2-51/378/99, a dále proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, č. j. 6 A 102/2000-33,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 7. 6. 2002, se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově ze dne 15. 12. 1999, č. j. VV/730/99-Va, rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 7. 2000, č. j. VS/2-51/378/99, a dále rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, č. j. 6 A 102/2000-33, neboť se domnívala, že uvedenými rozhodnutími byl porušen čl. 12 odst. 2 Ústavy, jakož i čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol Úmluvy").

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.

Napadeným rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, č. j. 6 A 102/2000-33, Vrchní soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24. 7. 2000, č. j. VS/2-51/378/99, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Trutnově ze dne 15. 12. 1999, č. j. VV/730/99-Va, o nevyhovění žádosti stěžovatelky o vydání osvědčení o státním občanství České republiky.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí obou správních orgánů vychází z neúplného zjištění skutkového stavu, že oba orgány státní správy posoudily nesprávně její právní situaci, zejména otázku "narození se na území České republiky" a rovněž Vrchní soud v Praze posoudil celou záležitost nesprávně, když setrvává na předchozím stanovisku orgánů státní správy, že se totiž na stěžovatelku musí pohlížet jako na občanku narozenou v cizině. Ani jeden z orgánů státní správy - a stejně tak ani vrchní soud - se nezabývaly a nevypořádaly s paradoxní situací, dle které stěžovatelka nemá právo na nabytí státního občanství České republiky, avšak oba její synové toto právo mají.

Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že tento orgán není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod, a dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost proto není opodstatněná.

Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Vrchního soudu v Praze, obsaženými v jeho ústavní stížností napadeném rozsudku: "...pro účely nabytí republikového státního občanství na žalobkyni nutno pohlížet jako na občana, který se narodil v cizině. Žalobkyně se totiž narodila v Mukačevu, přičemž toto místo se k 1. 1. 1969 (ostatně ani nikdy předtím) nenacházelo jak na území České republiky, tak na území Slovenské republiky. Lze souhlasit se žalovaným, že otázka místa narození žalobkyně musí být posuzována podle stavu k 1. 1. 1969, kdy k nabytí státního občanství jedné z republik československé federace docházelo, a v té době bylo Mukačevo součástí bývalého SSSR. Protože pak žalobkyně byla k 1. 1. 1969 přihlášena k trvalému pobytu na území Slovenské republiky, stala se podle § 2 odst. 2 zákona SNR č. 206/1968 Sb., státní občankou Slovenské socialistické republiky. Nepochybné je, že žalobkyně nevyužila možnosti zvolit si prohlášením státní občanství České socialistické republiky podle § 4 uvedeného zákona. Po rozpadu československé federace se žalobkyně nemohla stát státní občankou České republiky, protože ke dni 31. prosince 1992 nebyla státním občanem České republiky z důvodů výše uvedených (§ 1 odst. 1, 2 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky); podle zákona č. 40/1993 Z. z., o státním občanství Slovenské republiky, se žalobkyně k 1. 1. 1993 stala státní občankou Slovenské republiky" (str. 5 rozsudku).

Na základě výše uvedeného proto vrchní soud uzavřel, že správní orgány obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že žalobkyně nikdy neměla státní občanství České republiky, takže jí nelze vydat osvědčení o státním občanství ve smyslu ust. § 20 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb. (str. 6 rozsudku).

Ostatně v odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze uvedl, že "podle čestného prohlášení žalobkyně ze dne 21. 10. 1999 žalobkyně si v roce 1993 zvolila státní občanství Slovenské republiky a prohlásila, že po 1. 1. 1993 nenabyla na vlastní žádost cizí státní občanství, s výjimkou státního občanství Slovenské republiky" (str. 3 rozsudku).

Ústavní soud po prostudování spisového materiálu neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, v stěžovatelčině případě konkrétně čl. 12 odst. 2 Ústavy, nebo čl. 3 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

Vojtěch Cepl

předseda senátu

V Brně dne 8. října 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru