Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3726/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Brno
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Olomouc
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
odůvodnění
úvěr
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3726.14.1
Datum podání26.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 128, § 129

40/2009 Sb., § 211


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3726/14 ze dne 24. 11. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem, se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 39 T 8/2009, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 2 To 37/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 8 Tdo 791/2014, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2014, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. 39 T 8/2009 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 2 To 37/2011 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jenž ústavní stížností rovněž napadá, uznán vinným zločinem úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 8 Tdo 791/2014 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

Stěžovatel se cítí nevinen, přičemž zpochybňuje zejména naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nepopírá, že se zúčastnil několika jednání v úvěrových bankách, ale vždy to bylo až ve fázi, kdy veškeré podkladové materiály, vesměs ekonomického charakteru, byly již společností bance předány k prostudování a vyhodnocení jiným zástupcem společnosti. On s těmito podklady nikdy nebyl předem seznámen, nikdy je nezpracovával, a to ani částečně a nikdy neměl ani přístup k informacím a materiálům, na základě kterých se tyto podklady pro banku zpracovávaly. Má za to, že o provedené důkazy nelze opřít tvrzení, že musel být minimálně srozuměn s tím, že První seriózní a. s. nebude schopna plnit své závazky z poskytnutých úvěrových prostředků, a že si měl být vědom toho, že První seriózní a. s. nefungovala jako normální podnikatelský subjekt a že poskytnuté, respektive vylákané peníze nebyly užity k podnikatelským účelům. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v tomto směru je nedostatečné. Odůvodnění rozsudku vrchního soudu je pak nedostatečné stran odůvodnění neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem v těchto souvislostech v odvolacím řízení.

Stěžovatel rovněž tvrdí, že výrok rozsudku krajského soudu nebyl vyhlášen v plném znění, když předsedkyně senátu v případě popisu skutku odkázala na obsah obžaloby. Odvolací soud se s touto stěžovatelovou námitkou vypořádal v tom směru, že nedošlo k podstatné procesní vadě, avšak stěžovatel zdůrazňuje, že trestní řád požaduje vyhlášení "plného znění výroku".

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Z obsahu rozsudku krajského soudu je dostatečně zřejmé, jaké důkazy a úvahy jej vedly k závěru, že stěžovatel naplnil subjektivní stránku příslušného trestného činu. Pokud pak jde o odůvodnění rozsudku vrchního soudu, možno připustit, že neprovedení důkazů navrhovaných stěžovatelem je v něm odůvodněno dosti stručně, nicméně vzhledem k přesvědčivosti argumentace v rozsudku krajského soudu se závěr o jejich nadbytečnosti nejeví nikterak nepřiměřený.

Co se týče otázky úplnosti vyhlášení výroku rozsudku krajského soudu, Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací odvolacího soudu, že případná vada v tomto směru není zásadního charakteru. Pokud v rámci vyhlašování rozhodnutí obecný soud použije určitou zkratku formou odkazu na obsah obžaloby či třebas jiný dokument ve spise, avšak je stále dostatečně srozumitelné, co měl při vyhlašování na mysli, nelze to hodnotit jako vadu, která by nezbytně vyžadovala zrušení vyhlašovaného rozhodnutí. Podstatné je, že není žádná rozumná pochybnost o tom, z čeho byl v rámci vyhlašování rozsudku stěžovatel shledán vinným (srovnej i usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 429/06).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru