Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3725/16 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zá... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
soud/odnětí/přikázání věci
soud/senát
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3725.16.1
Datum podání10.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 262, § 25, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3725/16 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Beneše, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, se sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 216/2016-402 ze dne 19. května 2016, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích uvedeného v záhlaví, a to s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 5 T 28/2013-357 ze dne 25. 11. 2015 byl stěžovatel podle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích pro skutek, v němž obžaloba spatřovala zločin krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal stěžovatel.

3. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel podle obžaloby dopustit stručně řečeno tím, že v přesně nezjištěné době od 3. 8. 2012 do 5. 8. 2012 do 04:00 hodin ve Volyni, okres Strakonice, na odstavném parkovišti u budovy Českých drah v ulici Nádražní ze zde odstavené nákladní soupravy tvořené tahačem (blíže označeným v obžalobě) a nákladním valníkovým přívěsem, majitele přepravní společnosti C. S. CARGO a. s., Hradecká 1116, Jičín, poté, co odkryl plachtu bez použití násilí jeho levou zadní stranu, vnikl do prostoru přívěsu, odkud následně odcizil ze železných přepravních klecí 43 ks pneumatik (označených v obžalobě) v celkové hodnotě 764 052 Kč včetně DPH, ke škodě poškozené společnosti (označené v obžalobě), sídlící v SRN.

4. Proti (v pořadí již třetímu) zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu zrušil rozsudek nalézacího soudu a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně podle § 262 tr. řádu nařídil, aby tato trestní věc byla projednána v jiném složení senátu. Právě proti posledně uvedenému výroku stěžovatel brojí ústavní stížností.

II.

5. Stěžovatel poukazuje na to, že byl soudem prvního stupně již třikrát zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal on. Dle jeho přesvědčení nalézací soud splnil všechny pokyny odvolacího soudu a v naznačeném směru doplnil dokazování, přesto však nemohl dospět k závěru o vině stěžovatele. Má za to, že neexistuje zákonná možnost, jak přimět svědka krádeže k výpovědi, kdy v podstatě jediným usvědčujícím důkazem by byl výsledek rekognice, při které by byl stěžovatel označen právě tímto svědkem, která však nebyla provedena zákonným způsobem. Má za to, že skutečnost, že nalézací soud, který hodnotil důkazy dle své vlastní úvahy, dospěl k výsledku, který se neshoduje s názorem odvolacího soudu, ještě nedává tomuto soudu právo odejmout stěžovateli jeho zákonného soudce. Odkazuje přitom na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012 a sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013. Nařízení projednání věci v jiném složení senátu nese dle názoru stěžovatele znaky libovůle s jediným cílem - vydání odsuzujícího rozsudku. Svůj názor o neústavnosti prosazování jiného hodnocení důkazů odvolacím soudem za pomoci přikázání věci jinému senátu opírá i o nález sp. zn. I. ÚS 794/16 ze dne 21. 6. 2016 a názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení sp. zn. 11 Tdo 652/2015 ze dne 24. 6. 2015, podle něhož odnětí zákonnému soudci za užití § 262 tr. řádu musí být motivováno snahou zajistit všechny roviny práva na spravedlivý proces, nikoliv snahou o jejich eliminaci. Stěžovatel spatřuje evidentní snahu odvolacího soudu dosáhnout jeho odsouzení na základě nezákonné rekognice provedené svědkem Rudolfem Chalašem, který je ve věci nepochybně zainteresován, a jehož trestní stíhání bylo podle názoru stěžovatele protizákonně zastaveno.

III.

6. Ústavní soud v prvé řadě posoudil, zda je ústavní stížnost napadající postup orgánu činného v trestním řízení v dosud neskončeném řízení, konkrétně rozhodnutí odvolacího soudu vydané dle § 262 tr. řádu, ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.

7. Otázkou, zda lze podat ústavní stížnost proti usnesení, jímž je odvolacím soudem podle § 262 tr. řádu nařízeno, aby byla trestní věc projednána v jiném složení senátu, se Ústavní soud v minulosti již zabýval. Konstatoval přitom, že ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyjádřené v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Zpravidla jde o taková rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí, splnění těchto podmínek však lze připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou část řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo. K tomuto typu rozhodnutí patří i pokyn odvolacího soudu podle § 262 tr. řádu, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 90/95 ze dne 7. 12. 1995). Tím je zohledněna i zásada ekonomie řízení, protože pokud by bylo případné porušení práva na zákonného soudce v důsledku takového rozhodnutí konstatováno až na samém konci soudního řízení, toto řízení by probíhalo zcela zbytečně. Ústavní soud tedy konstatuje, že ústavní stížnost je přípustná.

IV.

8. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

9. Stěžovatel namítá, že mu byl postupem dle § 262 tr. řádu nepřípustně odňat jeho zákonný soudce, čímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.

10. Podle ustanovení § 262 věty prvé tr. řádu "rozhodne-li soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu". Rozhodnutí podle tohoto ustanovení je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto musí být pro takový postup splněny obdobně důležité důvody jako pro postup podle § 25 tr. řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013, N 38/68 SbNU 391).

11. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že postup podle ustanovení § 262 tr. řádu je na místě pouze výjimečně, nejde však o ustanovení protiústavní, při jehož aplikaci by snad bylo možno automaticky vyvozovat porušení práva na zákonného soudce (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2885/15 ze dne 30. 3. 2016, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ústavní imperativ "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" je ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc; možnost výjimečné změny v osobě soudce, na základě právní úpravy v zákoně (viz čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny), však nevylučuje. Je na zvážení odvolacího soudu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů přistoupí. Aplikace ustanovení § 262 tr. řádu musí být zdůvodněna vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by odvolací soud mohl aprobovat (viz nález sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013). Příkladem takové situace může být s ohledem na konkrétní okolnosti i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je však nezbytné, aby v takovém případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 112/98 ze dne 14. 7. 1998). Odvolací soud proto může např. zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval či provedl další důkazy (viz nález sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014).

12. O porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, upravených zejména v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, by mohlo jít v případech týkajících se odnětí věci dle § 262 tr. řádu, jestliže by rozhodování odvolacího soudu bylo projevem svévole, např. tehdy, pokud by odvolací soud svůj závěr náležitě neodůvodnil nebo jestliže by takový závěr spočíval na důvodech evidentně nepřípadných (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2991/09 ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 963/08 ze dne 15. 5. 2008). K takovému pochybení však v projednávaném případě nedošlo.

13. Jak plyne z napadeného usnesení i předchozích dvou kasačních rozhodnutí odvolacího soudu, v předmětné věci bylo opakovaně rozhodováno jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 5 T 28/2013-167 ze dne 11. 4. 2013 byl stěžovatel podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích č. j. ZT 12/2013-18 ze dne 5. 3. 2013, neboť nebylo prokázáno, že spáchal skutek, který mu byl kladen za vinu. Usnesením č. j. 4 To 349/2013-187 ze dne 19. 9. 2013 Krajský soud v Českých Budějovicích uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Zjistil totiž, že rozsudek trpí vadami spočívajícími v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění, kdy nalézací soud se nevypořádal se všemi významnými okolnostmi, přičemž konstatoval, že k náležitému objasnění věci bude třeba některé důkazy opakovat a provést i důkazy další. Předestřel mu též, v jakém směru má dokazování doplnit.

14. Rozsudkem č. j. 5 T 28/2013-261 ze dne 27. 6. 2014 nalézací soud znovu stěžovatele zprostil obžaloby s tím, že nebylo prokázáno, že stěžovatel skutek spáchal, přičemž i tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 484/2014-276 ze dne 3. 3. 2015 podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušen a věc byla vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud opětovně nalézacímu soudu vytkl, že nehodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, když některé posuzoval izolovaně, aniž by je dal do souvislosti s dalšími provedenými důkazy a zjištěnými okolnostmi, a naopak se uchýlil k důkazně nepodloženým spekulacím, které přebíral z obhajoby stěžovatele.

15. Následoval rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 5 T 28/2013-357 ze dne 25. 11. 2015, jímž byl stěžovatel opětovně podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby. Tento v pořadí již třetí zprošťující rozsudek pak odvolací soud zrušil napadeným usnesením. Znovu v něm poukázal na to, že nalézací soud neprovedl dokazování, zejména pak nevyhodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a provedené důkazy nehodnotil pečlivým uvážením všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu, a obdobně jako předchozí dva zprošťující rozsudky, ani tento rozsudek nemůže obstát pro vady, zejména pro nejasnost a neúplnost jeho skutkových zjištění, přičemž k objasnění věci je třeba některé důkazy opakovat. V odůvodnění usnesení pak odvolací soud konkretizoval skutečnosti a důkazy, s nimiž se nalézací soud nevypořádal, resp., které bude třeba opakovat.

16. Ústavní soud neshledal v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu vady, pro které by mohl přistoupit k vydání kasačního nálezu. Odvolací soud náležitě vysvětlil, proč považoval za nutné postupovat podle § 262 tr. řádu, přičemž uvedl zcela konkrétní výhrady k důkaznímu postupu nalézacího soudu. Zdůraznil přitom, že postup podle § 262 tr. řádu zvolil poté, co zjistil, že senát ve složení, ve kterém již třikrát rozhodl způsobem, jak je popsán v odůvodnění usnesení, nerespektoval pokyny odvolacího soudu, nevypořádal se zákonným způsobem s prováděním a hodnocením důkazů tak, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu, a je zřejmé, že tento senát již není schopen se vypořádat se složitou důkazní situací.

17. Ústavní soud nepovažuje uvedený závěr odvolacího soudu za svévolný či nedostatečně odůvodněný ve smyslu nálezové judikatury Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkazuje. Posuzovaná situace na rozdíl od případů řešených poukazovanými nálezy naplňuje atributy výjimečné situace. Z rekapitulace věci je patrné, že odvolací soud nejprve dvakrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté, kdy rozhodnutí rušil potřetí, nařídil zároveň nové projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu. Aniž by odvolací soud popíral zásadu, že provádění a hodnocení důkazů je výhradní doménou nalézacího soudu, bylo zcela v jeho kompetenci dohlížet, aby nalézací soud prováděl a hodnotil důkazy plně v souladu s § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Postup odvolacího soudu spočívající v nařízení, aby věc projednal senát v jiném složení, je tak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Ústavní soud znovu připomíná, že k postupu podle § 262 tr. řádu může dojít i za situace, kdy nalézací soud v dosavadním složení senátu není po opakované kasaci svých předchozích rozhodnutí již s to rozhodovat nestranně, případně hodnotit provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech právě ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2028/08 ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 207/09 ze dne 21. 5. 2009). V tomto směru bylo napadené rozhodnutí odvolacím soudem dostatečně zdůvodněno. Pokud stěžovatel s podrobným odůvodněním tohoto rozhodnutí nesouhlasí, jeho argumentace má charakter pouhé polemiky se závěry obecného soudu, přičemž není úlohou Ústavního soudu, aby svým vlastním hodnocením nahrazoval hodnocení provedené soudem obecným.

18. Lze uzavřít, že odvolací soud zcela dostatečně a logicky zdůvodnil postup podle § 262 tr. řádu. Jeho rozhodnutím, které nelze označit za svévolné, tak nedošlo k porušení práva stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny.

19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru