Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3724/14 #2Usnesení ÚS ze dne 22.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ú... více
Věcný rejstříkDokazování
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodičovská zodpovědnost
výchova
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3724.14.2
Datum podání26.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 907, § 909, § 867

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3724/14 ze dne 22. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Z. O., zastoupené Mgr. Veronikou Petříkovou, advokátkou, se sídlem AK Jakubské nám. 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 9. 2014 č. j. 20 Co 247/2014-426, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, který ve výrocích I. a IV. potvrdil rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 3. 2014 č. j. OP 276/2010-200, jímž svěřil nezl. B. H., do péče otce J. H. Výroky II. a III., týkající se výživného a nákladů řízení, odvolací soud zrušil a vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí jak ohledně stanovení výživného matce pro nezletilou, tak ve věci nákladů řízení.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že v odvolacím řízení nebyly řádně vypořádány její námitky uvedené v odvolání proti rozsudku, kterým soud mimo jiné svěřil nezl. dceru do péče otce. Tím bylo podle názoru stěžovatelky zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a do práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a potažmo i do jejího práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny, s poukazem na judikaturu Ústavního soudu.

3. Odvolacímu soudu vytýkala, že měl řádně provést dokazování, aby mohl přihlédnout rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na prarodiče a další příbuzné, apod. Těmito faktory se odvolací soud řádně nezabýval a nehodnotil je v celkovém souladu a s důkazními návrhy se ani řádně nevypořádal v odůvodnění rozhodnutí (znalecké posudky, lékařské zprávy, čestná prohlášení, výpisy z evidence exekucí, SMS zprávy atd.).

4. Odvolací soud podle stěžovatelky nepřípustně upřednostnil rychlost řízení tím, že konstatoval, že prodlužování řízení se negativně projevuje na psychice nezletilé a opomenul provést navržené dokazování, čímž porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky zakotvená v hlavě páté Listiny. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, porušuje obecné procesní předpisy a je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy, je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat.

6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde ve vztahu k napadeným výrokům citovaného rozsudku Okresního soudu v Náchodě I. a IV. o návrh zjevně neopodstatněný a proti zrušení výroků II. a III. nepřípustný.

7. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

8. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím odvolacího soudu, kterým potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o svěření nezletilé dcery do výchovy otce a odůvodnění svého rozhodnutí založil na zájmu nezletilého dítěte.

9. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83, čl. 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícímu, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002, usnesení sp. zn. IV. ÚS 31/04 ze dne 20. 5. 2004 http://nalus.usoud.cz).

10. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno potřebné dokazování, které opravňovalo soudy k přijetí rozhodnutí. Soudy dospěly k závěru, že v řízení byla prokázána taková změna poměrů na straně stěžovatelky (zdravotní stav, neuspořádané osobní a majetkové poměry, trestná činnost), která odůvodnila nové rozhodnutí o výchově nezletilé (§ 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

11. Změna poměrů spočívala ve zhoršení zdravotního stavu matky, který ji v důsledku závažné psychické poruchy znemožnil řádně nezletilou vychovávat. Výchovu a péči nezletilé přenechala svým rodičům po dobu asi dvou let, aniž by o tom informovala otce. Otec požádal soud o vydání předběžného opatření, kterým soud svěřil nezletilou do jeho výchovy. Prarodiče se s otcem dohodli, že nezletilou převezme do svojí péče, jakmile dokončí ročník, aby nezletilá nemusela měnit základní školu. Otec si ale nezletilou musel převzít na žádost prarodičů již v květnu 2013, kvůli problematickému chování matky (stěžovatelky). Stěžovatelka se rozvedla s dalším manželem, neměla zaměstnání, stěhovala se po známých, měnila adresy a začala se dopouštět trestné činnosti.

12. Pokud odvolací soud zvažoval, které prostředí pro nezletilou B. nyní a i do budoucna bude lepší, dospěl k rozhodnutí, že odpovídající výchovné opatření v zájmu dítěte představuje svěření nezletilé do výchovy otce. Toto řešení podpořil i kolizní opatrovník a tehdy i babička nezletilé ze strany matky, která o svěření do svojí výchovy nepožádala. Soud v souladu s ustanovením § 867 občanského zákoníku vyslechl nezletilou s ohledem na stupeň jejího vývoje a věku (10 let). Nezletilá B. byla velmi rozrušena a plakala, když uvedla, že si je vědoma, že pokaždé uvádí jiné prostředí. Bylo na ní patrno, že spor rodičů ji velmi zatěžuje. Tato změna u ní nastala poté, co matka nerespektovala ukončení styku po Velikonocích s nezletilou a otci ji zpět nevrátila. Postoj nezletilé B. je tedy nyní takový, že se vyjadřovat nechce.

13. Ústavní soud přisvědčil závěrům odvolacího soudu, že nyní i do budoucna je pro nezletilou B. lepší svěřit ji do výchovy otce, který o ni pečuje již dlouho. V prostředí u něho si již přivykla. Prostředí u otce je stabilnější, neboť on, oproti matce, má pravidelný příjem ze zaměstnání a větší jistotu bydlení. Protože nezletilá byla svěřena do výchovy otce, již nebylo třeba doplňovat dokazování ani o znalecký posudek z oboru psychiatrie ohledně aktuálního zdravotního stavu matky a prognózy jeho dalšího vývoje (matka předkládala protichůdné lékařské zprávy o svém zdravotním stavu č. l. 323, č. l. 341).

14. Jedním z hledisek pro svěření nezletilého dítěte do výchovy rodičů je i to, jak rodiče dbají na právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi. V tomto případě to byl otec, který styku s matkou a babičkou přál. Sluší se k tomu dodat již jen to, že je na rodičích, aby uzavřeli dohodu o styku matky s nezletilou a oba tuto dohodu striktně (zejména stěžovatelka) dodržovali tak, aby nezletilá nebyla nadále takovýmto jejím chováním a jednáním traumatizována.

15. Ze všeho výše uvedeného je tedy patrno, že odvolací soud dospěl k závěru, že je to otec, kdo je nezletilé schopen zajistit stálejší výchovné prostředí, u kterého má nezletilá B. větší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje a který zatím více dbal o to, aby bylo zachováno právo nezletilé B. na péči obou rodičů. Proto odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o výchovném prostředí nezletilé B. potvrdil. Ohledně výroku II. a III. rozhodnutí o neurčení výživného matce a nákladech řízení věc vrátil k dalšímu řízení; v této části je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná, neboť ve věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto [§ 72 odst. 1 písm a) zákona o Ústavním soudu].

16. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům, výjimku představuje situace, kdy došlo k porušení ústavně zaručeného práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť odvolací soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a rozhodnutí o svěření do výchovy řádně odůvodnil.

17. Ústavní soud podotýká, že kritériem pro svěření dítěte do výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadeném rozhodnutí respektovány a nejsou v kolizi se zájmy nezletilé; z ústavního hlediska mu, podle přesvědčení Ústavního soudu, není co vytknout.

18. Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

19. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh z části zjevně neopodstatněný, částečně nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru