Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3720/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - vnitra - generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstříksprávní žaloba
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3720.10.1
Datum podání30.12.2010
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3720/10 ze dne 10. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Odborového svazu hasičů, se sídlem W. Churchilla 2, 113 59 Praha 3 - Žižkov, zastoupeného Mgr. Jiřím Petříkem, advokátem, se sídlem Stankovského 144, 250 88 Čelákovice, proti jinému zásahu veřejné moci - Ministerstva vnitra České republiky - generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 29. 12. 2010 a doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2010 se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud zakázal Ministerstvu vnitra České republiky - generálnímu ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky (dále jen "HZS ČR") pokračovat v porušování práva stěžovatele, spočívajícího v oprávnění být účasten v hodnotících a poradních orgánech služebního funkcionáře a být účasten v hodnotících a poradních orgánech ředitele HZS ČR. Ke své ústavní stížnosti přiložil stěžovatel kopie své žádosti ze dne 15. 10. 2010, kterou se domáhá na generálním řediteli HZS ČR jmenování zástupců odborové organizace do výběrové komise ustanovené pro výběrová řízení na obsazení volných služebních míst; dopis generálního ředitele HZS ČR, kterým byla tato žádost "jako bezpředmětná odložena"; stanovisko Ministerstva vnitra České republiky, oboru legislativy a koordinace předpisů ze dne 15. 10. 2009, adresované generálnímu ředitelství HZS ČR; dopis stěžovatele ze dne 4. 11. 2010, adresovaný generálnímu řediteli HZS ČR, ve kterém je mimo jiné uvedeno, že "[n]aše poslední stížnost na Vaše porušování zákona, projednávaná opakovaně s ministrem Pecinou, bohužel Vaší a jeho vinou vyzněla do ztracena, když náš jasný dotaz .... byl v rozporu s pravidly pro vyřizování stížností ... postoupen v úmyslně překrouceném znění."

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je pak nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1179/10 ze dne 21. 12. 2010). Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde stěžovateli je k dispozici obrana daná celým právním řádem, neboť Ústavní soud na sebe nemůže bez dalšího atrahovat právo přezkumu činnosti orgánů veřejné moci (viz např. řízení o žalobách proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu dle ust. § 82 a násl. s. ř. s.).

Ústavní soud, aniž by se jakkoli vyjadřoval k existenci a tím méně ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho základních práv (zejm. čl. 27 Listiny základních práv a svobod), podotýká, že již ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 282/01 (N 40/25 SbNU 321) prohlásil, že "pro možnost přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy o subjektivních právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob není rozhodující, zda bylo vydáno v řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů [pozn. zrušen zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád], či zda jsou výsledkem jinak procesně upraveného řízení, případně jejich vydání předcházelo řízení, které není upraveno vůbec." Ve světle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010 č. j. 2 As 52/2010-59 (dostupném na www.nssoud.cz) je pak pro možnost přezkumu aktu správního orgánu ve správním soudnictví nezbytné kumulativní naplnění čtyř znaků [rozhodnutí správního orgánu], jejichž naplnění Nejvyšší správní soud shledal mj. i v případě "Oznámení o neposkytnutí příspěvku na hospodaření v lesích". Vzhledem k výše uvedenému, jakož i k tomu, že správní soudy vycházejí z principu presumpce přezkoumatelnosti aktů správního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4 Ans 9/2007-97), má stěžovatel k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých veřejných subjektivních práv, než je ústavní stížnost, přičemž rozhodnutí o tomto prostředku ochrany bude moci být předmětem též dalšího přezkoumávání (obdobně viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3440/10 ze dne 14. 12. 2010). Za situace, kdy je možné porušení základních práv napravitelné samotnými obecnými soudy, je podání ústavní stížnosti předčasné. Zásah Ústavního soudu lze v souladu s principem minimalizace zásahů Ústavního soudu považovat až za krajní prostředek k ochraně základních práv stěžovatele.

Nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že sám stěžovatel ve svém podání (viz výše) tvrdí, že vůči postupu Ministerstvu vnitra České republiky - generálnímu ředitelství HZS ČR podal stížnost, která nebyla vyřízena zákonným způsobem. I v tomto případě pak právní řád České republiky stěžovateli nabízí dostatek procesních prostředků k ochraně jeho práv.

Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že by nedodržel princip subsidiarity vysvětlený shora, pokud by o ústavní stížnosti rozhodoval. Odmítnutím ústavní stížnosti nemůže být stěžovatel poškozen, poněvadž lhůta pro podání nové řádné ústavní stížnosti mu počne běžet teprve poté, co příslušný soud ve věci rozhodne (viz ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

S ohledem na tyto závěry, kdy jak plyne z výše uvedeného, má stěžovatel několik možností odstranění jím tvrzeného protiprávního stavu, přičemž je na něm, jakou procesní taktiku zvolí, posoudil Ústavní soud podaný návrh jako nepřípustný, který soudce zpravodaj, usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2011

Eliška Wagnerová

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru