Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 372/97Nález ÚS ze dne 07.10.1998Zachování lhůty pro uplatnění restitučního nároku podaného u nepříslušného orgánu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 118/12 SbNU 167
EcliECLI:CZ:US:1998:2.US.372.97
Datum podání06.10.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 9 odst.1, § 13 odst.1, § 13 odst.4

87/1991 Sb., § 1 odst.4

99/1963 Sb., § 1, § 6, § 104 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 372/97 ze dne 7. 10. 1998

N 118/12 SbNU 167

Zachování lhůty pro uplatnění restitučního nároku podaného u nepříslušného orgánu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve

věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. K. M., proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1997, č. j. 38 Ca

141/96-18, a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového

úřadu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pu 10506/93,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1997, č. j.

38 Ca 141/96-18 a rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - pozemkového

úřadu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pu 10506/93, se zrušují.

Odůvodnění.

Stěžovatel ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne

6. 10. 1997, se domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 27. 6. 1997, č. j. 38 Ca 141/96-18 a rozhodnutí Magistrátu hl.

m. Prahy, pozemkového úřadu ze dne 28. 2. 1996, sp. zn. Pu

10506/93.

Oběma rozhodnutím vytýká porušení Listiny základních práv

a svobod a Ústavy, neboť negovala výkon jeho vlastnického práva

k pozemku, který měl v rámci restituce získat do svého

vlastnictví. Jedná se o pozemek p. č. 230/2 v k. ú. Jinonice

o výměře 686 m2.

Rozsudku Městského soudu stěžovatel vytýká, že své rozhodnutí

postavil na skutečnosti, že stěžovatel neuplatnil svůj nárok

postupem podle zákona č. 229/1991 Sb. a navíc, že nárok

stěžovatele byl prekludován.

Se závěry Městského soudu stěžovatel nesouhlasí. Pokud se

týká použití restitučního zákona, vychází sice z toho, že podle

výpisu z pozemkové knihy je předmětný pozemek označen jako

zahrada. Po prodeji čsl. socialistickému státu - Výstavba hl.

města - Výstavba sídlišť, byl určen na zástavbu a nikdy jako

zemědělský pozemek nebyl využíván. Výstavba sídlišť nechala

pozemek ležet ladem a nakonec jej ani nepotřebovala. Stěžovatel

proto dovozuje, že tedy mohl pro vydání pozemku použít zákona č.

87/1991 Sb. Tento svůj názor dále opírá o výklad ustanovení § 1

odst.4 zák. č. 87/1991 Sb., neboť pro vyloučení věci z režimu

tohoto zákona je dále zapotřebí, aby byla využívána k zemědělskému

účelu, což se nestalo.

Ve věci prekluze nároku se stěžovatel plně odvolává na své

závěry, uvedené v odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn.

38 Ca 141/96, ze kterého pro odůvodnění námitky stěžovatele

k prekluzi nároku z jeho odvolání zjistil, že vytýká Obvodnímu

soudu pro Prahu 5 a Obvodnímu úřadu pro Prahu 5, že jej svým

jednáním uvedly v omyl, když o vydání věci zažaloval současně tři

subjekty, t. j. Obvodní úřad pro Prahu 5, Magistrátní úřad hl. m.

Prahy a Výstavbu sídlišť, a to podle zák. č. 87/1991 Sb.

Stěžovatelem byla podána žaloba Obvodnímu soudu pro Prahu 5

dne 30. 3. 1992. V rámci řízení u tohoto soudu byla žaloba

doručena Magistrátnímu úřadu pro hl. město Prahu. Tento správní

orgán správně namítal, že stěžovatel má uplatnit svůj nárok podle

zákona o půdě č. 229/1991 Sb. Toto vyjádření bylo stěžovateli

doručeno dne 24. 10. 1992. Podáním ze dne 27. 10. 1992 stěžovatel

upřesnil podanou žalobu tak, že navrhoval, že žalovaný (všechny

tři subjekty) jsou povinni s ním sepsat dohodu o vydání věci podle

zák. č. 87/1991 Sb., jejíž znění v návrhu uvedl.

Obvodní soud pro Prahu 5 vydal dne 5. 3. 1993 usnesení, sp.

zn. 15 C 181/92, kterým rozhodl, že řízení zastavuje a že po

právní moci rozhodnutí bude věc postoupena příslušnému pozemkovému

úřadu jako orgánu příslušnému Magistrátu hl. m. Prahy, kterému byl

spis doručen dne 1. 7. 1993.

Pozemkový úřad Magistrátu hl. m. Prahy rozhodl dne 28. 2.

1996 pod sp. zn. PÚ 10506/93 podle § 9 odst.4 zákona č. 229/1991

Sb., ve znění pozdějších předpisů, že se stěžovateli pozemek

nevydává. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že restituční nárok

stěžovatele nebyl uplatněn v zákonem stanovené lhůtě podle § 13

odst.1 zákona do 31. 1. 1993, neboť mu byl Obvodním soudem pro

Prahu 5 postoupen teprve ke dni 1. 7. 1993 a že nebyl uplatněn

u orgánu místně a věcně příslušného podle ustanovení § 12 písm.a)

zák. č. 284/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto návrh

stěžovatele zanikl.

Městský soud v Praze stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí

pozemkového úřadu potvrdil a plně se ztotožnil s jeho právními

závěry.

Ústavní soud kromě spisu Městského soudu, sp. zn. 38 Ca

141/96, požádal rovněž tento soudní orgán o vyjádření k ústavní

stížnosti. Ve svém vyjádření ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. Spr

897/98, odkázal Městský soud prakticky na odůvodnění svého

rozhodnutí.

K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Magistrát hlavního

města Prahy - pozemkový úřad přípisem ze dne 10. 7. 1998, sp. zn.

PÚ 10506/93, ve kterém odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na

rozsudek Městského soudu v Praze. Dále uvedl, že ve svém

rozhodnutí se především zabýval splněním podmínky podle § 9

odst.1 a § 13 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,

které ze strany stěžovatelů nebyly splněny.

Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy) poté, co přezkoumal ústavní stížnost spolu

s připojenými spisy, dospěl k závěru, že v dané věci jde o to, zda

potvrzením rozhodnutí pozemkového úřadu městským soudem o nevydání

nemovitostí, parc. č. 230/2 o výměře 682 m2 v k. ú. Jinonice

z důvodu nedodržení lhůty dle § 13 odst.1 zák. č. 229/1991 Sb. za

situace, kdy věc byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 ze

dne 5. 3. 1993, sp. zn. 15 C 181/92, postoupena pozemkovému úřadu

jako příslušnému orgánu dne 1. 7. 1993 poté, co bylo zjištěno, že

předmětný pozemek je zahradou, vedenou v kultuře orná, došlo

skutečně k uplatnění nároku po lhůtě stanovené zákonem do 31 .1

.1993, upravené v § 13 odst.4

zák. č. 229/1991 Sb. či nikoli. Podstatou sporu je tedy otázka

ústavnosti interpretace § 104 odst.1 věta druhá o. s. ř.

" Nespadá-li věc do pravomoci soudu nebo má-li předcházet jiné

řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení

řízení příslušnému orgánu. Právní účinky, spojené s podáním návrhu

na zahájení řízení zůstávají přitom zachovány ", jestliže je

nesporné, že nároky oprávněných osob podle zák.č . 229/1991 Sb.

musely být uplatněny do 31. 1. 1993. V tomto směru Ústavní soud

již ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 28/97,

dospěl k závěru, že zachovanými účinky dle věty druhé za

středníkem § 104 odst.prvý o. s. ř. lze rozumět pouze to, že zde

návrh je, takže se nemusí podávat nový a že se na tento návrh

hledí jako kdyby byl podán v den doručení žaloby soudu. Jinými

slovy, podáním žaloby u soudu se má za to, že došlo k uplatnění

nároku oprávněnou osobou ve smyslu § 9 odst. prvý zák. č.

229/1991 Sb. u pozemkového úřadu, neboť nelze přehlédnout, že

soudy pro něž platí zásada iura novit curia, rozhodnou, že vlastně

nejsou pravomocné a věc postoupí v době po uplynutí lhůty dle §

13 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., jak tomu bylo také v dané věci

(srovnej usnesení z 5. 3. 1993 Obvodního soudu pro Prahu 5, sp.

zn. 15 C 181/92 spolu s datem postoupení pozemkovému úřadu 1. 7.

1993, a konec lhůty dle § 13 odstavec čtvrtý zák. č. 229/1991 Sb.,

t. j. 31. 1. 1993, s datem podání návrhu stěžovatele k soudu

k 30. 3. 1992, což lze stěží vykládat k tíži těch, kteří se na

soud s důvěrou v uvedenou zásadu obrátili a pro který navíc platí

§ 1 a § 6 o. s. ř., v němž se výslovně soudům ukládá postupovat

tak, aby byla zajištěna spravedlivá, rychlá a účinná ochrana práv

a oprávněných zájmů.

Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že

rozhodnutím soudu bylo porušeno právo, zakotvené v čl. 90 a 95

odst. druhý Ústavy, a proto nezbylo než je dle § 82 odst. prvý

a třetí písm.a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. října 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru