Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3713/14 #1Usnesení ÚS ze dne 16.12.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
Věcný rejstříkObhájce
vyloučení
Obhajoba
střet zájmů
advokát/zvolený
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3713.14.1
Datum podání25.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.3 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 37a odst.2, § 37

85/1996 Sb., § 20, § 19


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3713/14 ze dne 16. 12. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Vladimíra Pálenského, 2) Nadi Vomáčkové, a 3) Mileny Hrbáčkové, zastoupených JUDr. Pavlem Hálou, advokátem AK se sídlem Martina Kříže 8, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2014 sp. zn. 9 To 350/2014 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2014 sp. zn. 9 To 358/2014, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. listopadu 2014, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále Ústavní soud požádali, aby vzhledem k vážnosti věci byla tato věc projednána přednostně ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2014 sp. zn. 9 To 350/2014 byly podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuty stížnosti obviněného Ing. Vladimíra Pálenského, obviněné Nadi Vomáčkové, obviněné Mileny Hrbáčkové, a obhájce JUDr. Pavla Hály, advokáta se sídlem v Brně, Martina Kříže 2550/8, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. června 2014 č. j. 70 Nt 464/2014-10, kterým bylo podle § 37a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů rozhodnuto o tom, že zvolený obhájce JUDr. Pavel Hála je vyloučen z obhajování obviněných Ing. Vladimíra Pálenského, Nadi Vomáčkové a Mileny Hrbáčkové v trestní věci vedené u policejního orgánu, Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování - Odboru hospodářské kriminality pod sp. zn. KRPB-187958/TČ-2013-060081.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2014 sp. zn. 9 To 358/2014 bylo na základě stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podle § 149 odst. 1 trestního řádu zrušeno napadené usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. července 2014 č. j. 70 Nt 485/2014-27, kterým bylo podle § 37a odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o tom, že se zvolený obhájce JUDr. Pavel Hála, nevylučuje z obhajování obviněných Nadi Vomáčkové a Mileny Hrbáčkové v trestní věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím Policie. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud dovodil, že stížnost státního zástupce je důvodná, a proto rozhodl v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 trestního řádu o zrušení napadeného usnesení. Napadené usnesení bylo rovněž zrušeno i z toho důvodu, že ve věci byla vytvořena překážka věci rozsouzené (rei iudicatae), a to usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30. června 2014 č. j. 70 Nt 464/2014 - 10, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 9 To 350/2014, kterým bylo rozhodnuto pravomocně o vyloučení obhájce JUDr. Pavla Hály z obhajování obviněných stěžovatelů v trestní věci vedené u policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování - odboru hospodářské kriminality sp. zn. KR.PB - 187958/TČ-2013-060081. Z tohoto důvodu odvolací soud nepostupoval při rozhodování v této trestní věci dle návrhu státního zástupce dle ustanovení § 149 odst. I písm. a) trestního řádu a rovněž z tohoto důvodu nepostupoval ani podle ustanovení § 149 odst. I písm. b) trestního řádu, neboť pro takovýto postup neshledal zákonné důvody.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecných soudů, že od samotného počátku trestního řízení byla mezi nimi kolize zájmů, přinejmenším od okamžiku podané výpovědi obviněné Mileny Hrbáčkové. Stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně dospěly ke shodnému názoru (jaký vyjádřilo krajské státní zastupitelství), přičemž vycházely mylně a jen z kautel rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2006 sp. zn. 4 Tz 204/2005. Nicméně předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá takovou přiléhavou analogii, aby se dalo srovnávat, či aplikovat pro danou věc, neboť nemá jednoznačnou obdobu k ust. § 37a odst. 2 trestního řádu. Za tohoto stavu věci je podle názoru stěžovatelů rozhodnutí soudu druhého stupně o střetu zájmů neudržitelné.

Stěžovatelé namítají, že soud prvního stupně atypicky odůvodnil své rozhodnutí, že jde o odlišné postoje obviněných ke stíhanému skutku, které mají zásadní význam pro posouzení viny, ačkoliv stěžovatelé V. Pálenský či N. Vomáčková nevypovídali, a odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil.

Stěžovatelé uvádějí, že z chronologicky popsaného vývoje rozhodnutí prvostupňových soudů plyne, že v předmětném vyloučení JUDr. Pavla Hály z jejich obhajoby dospěly oba tyto stupně trestních soudů k odlišným a vzájemně rozporuplným závěrům ve svých usneseních, přičemž si v samotné podstatě svými rozhodnutími argumentačně protiřečily, kdy na jedné straně nejprve Městský soud v Brně shledal důvody vyloučení z obhajoby stěžovateli zvoleného obhájce podle § 37 odst. 2 trestního řádu a na druhé straně stejný soud, avšak v jiném složení, neshledal důvody vyloučení tohoto obhájce z obhajoby. Tyto dva kontraproduktivní závěry si stížnostní soud podle stěžovatelů vyložil zcela v rozporu s faktickým stavem trestní věci, a to aniž přihlížel nejen k obsahu konkrétního stavu trestního stíhání, ale ani k vyjádření stěžovatelů a takto je odsunul do nesvéprávného postavení s porušením práva na svobodné zvolení svého obhájce.

Stěžovatelé poukazují na názor Nejvyššího soudu, že kolizní situaci, jakožto jev existující objektivně, mohou vyvolávat toliko odlišné postoje obviněných k trestnému činu, což z dané věci evidentně nevyplývá, dále kdy obvinění zcela shodně popisují skutkové okolnosti, ale naprosto odlišně hodnotí závažnost činu, což rovněž z dané věci nevyplývá. Kolize pak bez dalšího nastane za situace, kdy se obvinění navzájem nebo i jednostranně obviňují, což opět z dané věci nevyplývá, a konečně přesouvání úlohy iniciátora trestného činu je "zcela mimo realitu", neboť, jak opakovaně uvedeno, dva ze spoluobviněných nevypovídali a vypovídající M. Hrbáčková popsala pouze svou pracovní náplň a plnění pracovních povinností. Zproštění obhajoby stěžovatelů JUDr. Pavlem Hálou by podle stěžovatelů kontraproduktivně založilo stav ohrožení práva na jejich obhajobu, kdy je stěžovatelům bráněno pravomocnými usneseními zvolit si svého obhájce s odůvodněním, že se tak zabrání vzniku stavu, kdy by jeden ze spoluobviněných mohl být postupem obhájce neoprávněně zvýhodněn nebo naopak znevýhodněn, což by vedlo k porušení principu rovnosti před zákonem. Stěžovatelé rovněž poukazují na dvě odlišná rozhodnutí prvoinstančních soudů.

Stěžovatelé namítají, že obecné soudy neznají procesní taktiku stěžovatelů a předjímají jejich budoucí vyjádření, aniž k tomu mají jakýkoliv podklad a takto stěžovatele staví do postavení nesvéprávných obviněných, kteří vlastně ani "neví", že se dostanou do situace, kdy se budou vzájemně obviňovat.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro aplikaci § 37a odst. 2 trestního řádu, neboť zájmy stěžovatelů nebyly ve vzájemné kolizi, čímž došlo k porušení jejich práva na obhajobu.

K otázce kolize zájmů spoluobviněných, zastoupených týmž advokátem a z toho vyplývající aplikaci ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu, se Ústavní soud poměrně obšírně vyjadřoval např. již v usneseních sp. zn. IV. ÚS 382/02 a sp. zn. I. ÚS 306/04 (dostupných na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), kde konstatoval, že ústavně zaručené právo na obhajobu a z toho vyplývající právo obviněného hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny) nelze chápat pouze jako oprávnění samotného obviněného a vykládat jako povinnost orgánů činných v trestním řízení volbu advokáta za všech okolností bez omezení respektovat. Jedná se o ústavní zásadu (imperativ), která směřuje i vůči orgánům činným v trestním řízení a v rovině zákona je zakotvena v jejich povinnosti zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jakož i stejně pečlivě objasňovat okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Ke zjištění skutkového stavu svými, z povahy věci specifickými, prostředky přispívá nepochybně i obhajoba. Obhajoba obviněného však není (a v právním státě ani být nemůže) věcí jen tohoto subjektu a je úkolem orgánů činných v trestním řízení vytvářet pro její uplatnění nejen podmínky, ale odstraňovat i překážky, které by řádnému výkonu práv obhajoby mohly bránit. K odstranění těchto překážek směřuje ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu, a to v těch případech, kdy objektivně existující rozpor mezi zájmy spoluobviněných obhájce, event. i samotní spoluobvinění, popírají, případně určité kolizní situace považují za nepodstatné, nemající vliv na konečné rozhodnutí ve věci, kterýžto postoj ve svých důsledcích znamená, či může znamenat, porušování práva na obhajobu samotným obhájcem. Citované ustanovení má zajistit, aby právo obviněného na obhajobu prostřednictvím jím zvoleného obhájce mohlo být realizováno v plném rozsahu, v souladu se zákonem a lege artis. Přitom nic nebrání tomu, aby po rozhodnutí, vydaném ve smyslu tohoto ustanovení, si obviněný zvolil jiného obhájce podle vlastního výběru.

Stěžovatelé sice mají právo na svobodnou volbu obhájce [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 40 odst. 3 Listiny, čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech], ovšem z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem (resp. jinými orgány veřejné moci) současně vyplývá obhájcova povinnost podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona.

Není vyloučeno, aby tentýž advokát zastupoval v jedné trestní věci více obviněných (§ 38 odst. 2 trestního řádu), avšak pouze tehdy, je-li splněna podmínka, že jejich zájmy si neodporují. Vyjde-li však v průběhu trestního řízení najevo, že obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují, rozhodne předseda senátu, nebo v přípravném řízení soudce, o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce podle ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu. Při posuzování, zda tato podmínka je dána, je třeba vzít v úvahu zejména stav vyšetřování, důkazní situaci, obsah výpovědí obviněných zastupovaných tímtéž obhájcem, ale též charakter stíhané trestné činnosti, jakož i rozsah a formu účasti jednotlivých obviněných na trestném činu, pro jehož spáchání jsou stíháni.

V dané věci byl obhájce stěžovatelů vyloučen podle § 37a odst. 2 trestního řádu. Toto ustanovení je účinné od 1. ledna 2002 a je samostatným důvodem k vyloučení advokáta (zvoleného obhájce) v případě, kdy vykonává obhajobu dvou nebo více obviněných, jejichž zájmy jsou v tzv. kolizi. Tento důvod navazuje na ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), které ukládá advokátovi povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, tedy i převzetí obhajoby, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Podle § 20 odst. 1 zákona o advokacii je advokát povinen od smlouvy o poskytování právních služeb odstoupit, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (§ 18 odst. 2 zákona o advokacii), zjistí-li dodatečně skutečnosti uvedené v § 19 zákona o advokacii. Rovněž Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex) ze dne 31. 10. 1996, v čl. 7 odst. 2 a 3 ukládají advokátovi povinnost odmítnout obhajobu dalších obviněných, a to nejen v případě, kdy mezi nimi konflikt zájmů již existuje, ale také tehdy, jestliže je zjevné, že v průběhu vyřizování věci vznikne rozpor v jejich zájmech. Proto by měl advokát převzít zastoupení dalšího spoluobviněného až po velmi pečlivém zkoumání, zda není mezi spoluobviněnými rozpor zájmů, neboť rozpor mezi spoluobviněnými není vždy patrný již při převzetí obhajoby a může se projevit až na základě později vzniklých skutečností a advokát by svým případným vyloučením mohl poškodit zájmy spoluobviněných, svých klientů (blíže Mandák, V.: K otázce vyloučení obhájce, Trestněprávní revue č. 2/2001, str. 65 nebo Vantuch, P.: Obhajoba obviněného. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 57 a násl.).

V souzené věci Krajský soud v Brně v odůvodnění svého usnesení ze dne 28. srpna 2014 sp. zn. 9 To 350/2014 dospěl k závěru, že v předmětné věci je zřejmé, že zájmy obviněných jsou v rozporu, neboť obvinění zastávají odlišné postoje ke stíhanému skutku, které mají zásadní význam pro posouzení jejich viny a především míry jejich trestní odpovědnosti, neboť obviněná Naďa Vomáčková k věci nevypovídala a obviněná Milena Hrbáčková ji usvědčuje z posuzované trestné činnosti, přičemž nepřímo usvědčuje obviněná Milena Hrbáčková i spoluobviněného Ing. Vladimíra Pálenského. I dle názoru krajského soudu kolize zájmů spoluobviněných jednoznačně již nastala a teprve nehrozí. Tento závěr krajského soudu je v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2006 sp. zn. 4 Tz 204/2005, ve kterém bylo konstatováno, že kolize zájmů mezi obviněnými nastane bez dalšího za situace, kdy se obvinění navzájem, nebo i jednostranně, obviňují. V takové kolizi pak jde o stav, který společného obhájce staví před povinnost využít či opomenout tvrzení jednoho ze svých klientů proti druhému a naopak argumentovat ve prospěch jednoho okolnostmi, jež by musel v zájmu druhého vyvracet. Dle názoru krajského soudu se zcela objektivně nejedná o formalistický či účelový postup v této trestní věci, jak obhájce JUDr. Pavel Hála uvedl v odůvodnění své stížnosti. Protože kolize zájmů mezi spoluobviněnými je objektivně dána, bylo povinností zvoleného obhájce JUDr. Pavla Hály ihned odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb poté, co se o příslušném konfliktu zájmů dozvěděl, tedy ještě v průběhu výslechu obviněné Mileny Hrbáčkové. K takovémuto postupu byl zvolený obhájce JUDr. Pavel Hála povinen i dle ustanovení § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona o advokacii. Dle názoru krajského soudu, aby nenastala kolize ve smyslu ustanovení § 37a odst. 2 trestního řádu, museli by všichni obvinění v dané trestní věci vypovídat shodně, anebo nevypovídat, což se v dané trestní věci nestalo. Uvedeným závěrům Krajského soudu v Brně nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Z ústavněprávního hlediska nejde v této věci ani tak o to, zda konkrétní procesní postup obecných soudů doslovně naplnil literu procesního předpisu. Jde spíše o to, nakolik bylo ochráněno základní právo stěžovatelů na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Toto právo nepochybně nemůže být naplněno tam, kde jeden obhájce obhajuje více obviněných, jejichž zájmy jsou v kolizi.

Při posuzování přiměřenosti zásahu do práv stěžovatelů je také zásadní, že stěžovatelé si mohli zvolit jakéhokoliv jiného obhájce kromě JUDr. Pavla Hály. Jejich volba byla tedy omezena v co nejmenší míře, neboť se týkala jen jediného advokáta.

Spoluobvinění, kteří přes tato rizika ke společné obhajobě přistupují, tedy musí následně nést i důsledky tohoto rozhodnutí, pokud se riziko později materializuje a projeví se mezi nimi konflikt zájmů.

Lze tedy uzavřít, že krajský soud nepochybil, když akcentoval materiální povahu práva na obhajobu stěžovatele a nedržel se pouze jejího formálního vyjádření, na němž trvají stěžovatelé.

Ústavní soud ověřil, že napadená rozhodnutí jsou dostatečným způsobem logicky a srozumitelně odůvodněna, a to též v intencích dosavadní judikatury Ústavního soudu, která se týkala otázky vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce dle § 37a odst. 2 trestního řádu. Odlišný právní názor stěžovatelů na existenci střetu zájmů obviněných zastupovaných společným obhájcem, a tudíž pouhá polemika se závěry obecného soudu, potom sama o sobě neopodstatňuje zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu, neboť výkon spravedlnosti v právním státě nelze shledat protiústavním za situace, kdy je realizován způsobem odpovídajícím zákonnému a ústavnímu procesně právnímu rámci.

Ze všech výše uvedených důvodů se Ústavní soud domnívá, že zásah do práv stěžovatelů na pomoc obhájce podle vlastního výběru nebyl nepřiměřený a jejich námitka porušení tohoto práva je zjevně neopodstatněná.

Při shrnutí výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená rozhodnutí krajského soudu nikterak neporušila práva stěžovatelů zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 nebo čl. 40 odst. 3 Listiny.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru