Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3711/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vl... více
Věcný rejstříkPromlčení
odůvodnění
Bezdůvodné obohacení
úrok z prodlení
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3711.11.1
Datum podání09.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451

513/1991 Sb., § 391, § 261, § 397, § 262 odst.4

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3711/11 ze dne 10. 5. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. S., zastoupeného JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou, se sídlem Bráfova 50, 674 01 Třebíč, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, č. j. 28 Cdo 676/2011-130, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2010, č. j. 22 Co 328/2010-115, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení práva na ochranu vlastnictví vyplývajícího z čl. 11 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. března 2010, č. j. 28 C 404/2008-89, uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobci (Fond pojištění vkladů) částku 2,739.838,10 Kč s příslušenstvím (6,5% úrokem z prodlení) od 3. dubna 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 22 Co 328/2010-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen v části týkající stanovení výše úroků z prodlení. V části o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 2,739.838,10 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 29. listopadu 2004 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný měl vedeny čtyři vkladové účty u Moravia Banky, a. s. Poté, co bylo této bance odňato povolení působit jako banka, vznikl žalovanému nárok na výplatu částky 2,737.456,19 Kč z titulu náhrady pojištění vkladů. Tuto pohledávku postoupil smlouvou ze dne 15. listopadu 1999 společnosti ZKL Praha, a. s., která téhož dne provedla jednostranné započtení této pohledávky vůči pohledávce, jíž vůči ní měla Moravia Banka, a. s., ze smlouvy o úvěru. Ačkoliv tímto započtením pohledávka zanikla, přesto žalobce dne 2. dubna 2002 (omylem) vyplatil žalovanému z titulu pojištění pohledávek z vkladů náhradu ve výši 2.739.838,10 Kč. Poté, co žalovaný nevyhověl žalobcově výzvě k dobrovolnému vrácení takto získaného plnění, uplatnil žalobce právo na zaplacení této částky u soudu. Uplatněný nárok odvolací soud posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení [majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")], neboť žalovaný v době, kdy mu byla vyplacena náhrada za pojištěné vklady (tj. dne 2. dubna 2002), již nebyl věřitelem pohledávky (oprávněnou osobou ve smyslu § 41d zákona č. 21/1992 Sb., o bankách). Toto postavení ztratil totiž postoupením pojištěných pohledávek z vkladu a takto postoupené pohledávky zanikly následně započtením. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného o promlčení práva s tím, že promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se v daném případě řídí § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obch. zák."), neboť majetkový prospěch, o jehož vydání v řízení jde, byl získán na základě pohledávky z vkladu (ze smlouvy o běžném, popř. vkladovém účtu), která je upravena obchodním zákoníkem. Jelikož ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení došlo dne 2. dubna 2002 a žaloba byla podána u soudu dne 21. března 2005, stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.

4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2011, č. j. 28 Cdo 676/2011-130, odmítnuto jako nepřípustné, neboť žalovaným nastolená otázka (nesprávné posouzení promlčení) není otázkou zásadního právního významu. Dovolací soud uvedl, že k otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu, který má charakter vztahu obchodního, se vztahuje ustálená judikatura. Jmenovitě poukázal na rozsudek velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 (uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž vysvětlil, že pro posouzení promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu. Zaujal přitom názor, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, přičemž ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku v případě práva na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost použít právní úpravu občanského, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit podle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (§ 391 a § 397 obch. zák.). Ve shodě s tímto názorem pak v rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198) uzavřel, že i v případě vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu, který je obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.). Dodal, že k závěru, že vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkových vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, že majetkový prospěch, o jehož vydání se žádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá § 261 odst. 1 až 3 a § 262 obch. zák. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobce vyplatil žalovanému částku 2,739.838,10 Kč z titulu pojištění vkladů, na základě nesprávného úsudku, že žalovaný má stále vůči Moravia Bance, a. s. pohledávku z vkladu a že mu tak svědčí nárok na vyplacení náhrady za pojištěné vklady v uvedené výši, v souladu se svým rozhodnutím ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3928/2007 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. III. ÚS 2729/09), dovodil, že právo oprávněné osoby na plnění z fondu pojistných vkladů je právem spojeným s pohledávkou z vkladu a proto podléhá stejnému režimu, jako pohledávka z vkladu, jež je regulována obchodním zákoníkem (srov. § 261 odst. 3 obch. zák.). Proto je třeba i na právní vztah z bezdůvodného obohacení nahlížet jako na vztah obchodněprávní a promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení se tedy i v tomto případě řídí obchodním zákoníkem.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V první části ústavní stížnosti nejprve popisuje skutkový stav a rekapituluje průběh řízení a jednotlivá soudní rozhodnutí. Podstatou ústavní stížnosti je polemika s posouzením otázky promlčení nároku žalobce. Stěžovatel namítá, že jak odvolací soud, tak i soud dovolací se nevypořádaly s argumentací stěžovatele ohledně aplikace § 262 odst. 4 obch. zák., čímž založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí z důvodu absence řádného odůvodnění. Zdůrazňuje, že dosavadní judikatura řeší pouze část problému a dalších zásadních aspektů posuzovaného vztahu spojeného s postavením jeho účastníků se vůbec netýká. Stěžovatel poukazuje na to, že on jako fyzická osoba (klient banky) nikdy podnikatel ve smyslu obchodního zákoníku nebyl, přičemž je třeba vzít do úvahy právní úpravu § 262 odst. 4 obch. zák., zakotvenou do obchodního zákoníku na základě novely provedené zákonem č. 370/2000 Sb. a zákonem č. 501/2001 Sb. Z uvedeného dovozuje, že jeho odpovědnost za bezdůvodné obohacení, které vzniklo v roce 2002, nemůže být posouzena jako absolutní obchod, nýbrž musí být poměřováno citovaným § 262 odst. 4 obch. zák. s tím, že je možné uvažovat i o promlčení podle občanského zákoníku. V tomto směru namítá, že dovolací soud se jeho poukazem na možnou aplikaci občanského zákoníku podpořenou odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu nezabýval. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly s jím uplatněnými námitkami, čímž založily nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a tím i jejich protiústavnost. Rozhodnutí obecných soudů nenaplňují požadavek úplnosti a přesvědčivosti řádného odůvodnění rozhodnutí.

6. Jako další námitku stěžovatel uvádí nesprávné posouzení výše úroků z prodlení, kde odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nekoresponduje s výrokovou částí, což má za následek navyšování dlužné částky.

III.

7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv a konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy ani jejich rozhodnutími nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

9. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasném názoru stěžovatele na otázku promlčení s tím, že soudy opomenuly vypořádat se s jeho argumentací stran aplikace § 262 odst. 4 obch. zák., tedy, zda není možné daný právní vztah podřadit režimu spotřebitelských smluv s důsledkem aplikace úpravy promlčení podle občanského zákoníku. Je sice pravdou, že obecné soudy v podstatě ignorovaly stěžovatelova tvrzení ubírající se tímto směrem, avšak tato skutečnost nemá na důvodnost ústavní stížnosti v daném případě vliv. Otázka podřazení promlčení pod režim občanského nebo obchodního zákoníku a s tím související posouzení délky promlčení v konkrétním právním vztahu totiž představuje otázku výkladu podústavního práva, k němuž není Ústavní soud zásadně oprávněn. Navíc stabilní judikatura, na niž obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly, a kterou je nutno považovat za zákon v materiálním smyslu a součást příslušné právní normy (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05, N 170/42 SbNU str. 455, či sp. zn. IV. ÚS 611/05, N 34/40 SbNU str. 281), vychází jednoznačně z toho, že u bezdůvodného obohacení vzniklého z právního vztahu, který byl obchodním závazkovým vztahem, je promlčecí doba čtyřletá (§ 397 obch. zák.). Výkladem, který provedly obecné soudy, se nekonstruuje zánik nároku, nýbrž toliko se upravuje délka, po kterou je možné nárok na vydání úspěšně uplatnit u soudu. Závěr obecných soudů o charakteru tohoto vztahu a o tom, že právo na vydání bezdůvodného obohacení není promlčeno, nelze označit za svévolný nebo rozporný s výkladovými standardy či racionalitou. Jiný názor stěžovatele na výklad podústavního práva ještě neznamená, že došlo k zásahu do jeho ústavních práv. Interpretace provedená obecnými soudy nepředstavuje vybočení z ústavních kautel a uvedenými rozhodnutími tedy není dotčeno právo na ochranu vlastnictví vyplývající z čl. 11 Listiny.

10. Na výše uvedených závěrech nic nemění ani fakt, že stěžovatel nebyl podnikatelem, resp. že by mohl být považován za spotřebitele a poskytována mu tak ochrana, kterou spotřebitelé v právních vztazích požívají. Ústavní soud k tomu podotýká, že právní vztahy vzešlé ze smlouvy o vkladu nebo ze smlouvy o úvěru byly vždy v minulosti a i nadále jsou považovány za absolutní obchody, pro něž platí bez dalšího režim obchodního zákoníku, a to i pro posouzení otázky promlčení.

11. K námitce stěžovatele o rozporu mezi výrokem rozhodnutí a zněním odůvodnění v otázce úroku z prodlení v rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud podotýká, že mu nepřísluší napravovat pochybení soudů vzniklá v důsledku chyb v psaních a počtech nebo jiných zjevných nesprávností vzniklých při vypracovávání rozhodnutí. K tomu slouží případně institut opravy rozhodnutí. Pokud by měla být oprava provedena na návrh účastníka a měla by se týkat výroku, je třeba o tom vydat opravné usnesení, které se doručuje účastníkům řízení. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti poukazuje na to, že o nápravu písemně požádal odvolací soud, avšak z obsahu příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 4, se tato skutečnost nepodává. Je-li tvrzení stěžovatele správné, měl by odvolací soud toto pochybení napravit, ale momentálně není důvodem pro zásah ze strany Ústavního soudu.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru