Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3708/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.03.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Smlouva
Zástavní právo
úvěr
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3708.11.1
Datum podání09.12.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 151a

513/1991 Sb., § 497

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3708/11 ze dne 1. 3. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. P. a J. P., oba zastoupeni Mgr. Miroslavou Veselou, advokátkou advokátní kanceláře Přerov, Komenského 41, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2011 č.j. 32 Cdo 4699/2010- 643, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 6. 2010 č.j. 7 Cmo 487/2009-607 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 42/22 Cm 481/1995-456 ze dne 20. 11. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými bylo vyhověno žalobě společnosti CDV-2,LTD uplatněné proti dlužníkovi a třem zástavním věřitelům o zaplacení částky 3 146 954,71 Kč s přísl. s tím, že vůči stěžovatelům je žalobkyně oprávněna domáhat se plnění jen z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných. Rovněž požadují zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání jako nepřípustné.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně Investiční a Poštovní banka, a. s. poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 13. 7. 1993 uzavřené podle ustanovení § 497 a násl. obch. zák. společnosti ROXANA. spol. s r.o.(třetí žalované) úvěr ve výši 2 100 000 Kč, jenž měl být vrácen do 31. 12. 1993 spolu s úroky stanovenými smlouvou. Pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem zřízeným na základě zástavních smluv uzavřených téhož dne se stěžovateli (prvním žalovaným, druhou žalovanou) a čtvrtým žalovaným k předmětným nemovitostem v jejich vlastnictví podle ustanovení § 151a a násl. obč. zák., ve znění účinném v době uzavření zástavních smluv. Obecné soudy žalobě vyhověly, neboť za situace, kdy společnost ROXANA. spol. s r.o. závazky ze smlouvy o úvěru nesplnila, má žalobkyně právo domáhat se uspokojení své zajištěné pohledávky i proti zástavním dlužníkům.

Stěžovatelé spatřují porušení svých základních práv a práva na spravedlivý proces v postupu soudů, které nepřihlížely ke všem okolnostem této konkrétní věci, zejména k tomu, že v době podpisu zástavní smlouvy byli stěžovatelé v dobré víře, že úvěr poskytnutý jako krátkodobý bude v dohodnuté době splácen a že poskytovatel úvěru bude použití úvěru sledovat. Věřitel se od počátku nechoval s péčí řádného hospodáře, když uvolnil prostředky z úvěru na běžný účet dlužníků bez sledování účelu jeho použití. Poskytovatel úvěru jednal v rozporu s dobrými mravy, neboť riziko nesplácení od počátku poskytnutí úvěru přenesl na stěžovatele, kteří ho nemohli nijak ovlivnit. Soudy rovněž nepřihlížely k tomu, že dlužníci na poskytnutý úvěr nezaplatili kromě drobné částky nic. Banka neučinila žádné kroky vůči dlužníkovi a proti stěžovatelům jako zástavním dlužníkům.podala v roce 1995 žalobu, která byla rozšířena proti dlužníkovi a dalšímu zástavnímu dlužníkovi až dva roky poté. Pokud by poskytovatel úvěru podal žalobu ihned, kdy mohl zjistit, že úvěr není splácen, vůči dlužníkovi, měl možnost uspokojit svoji pohledávku, třeba jen z části, z majetku dlužníka.

Stěžovatelé také poukazují na skutečnost, že soudní jednání v jejich věci trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, žaloba vůči nim byla podána 24. 8. 1995, v roce 1997 došlo k rozšíření žaloby proti dalším žalovaným. První soudní jednání ve věci proběhlo v roce 2008, pravomocně bylo rozhodnuto v roce 2010. Délkou řízení pak bylo ovlivněno, že ve velké míře narostla dlužná částka.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy se vypořádaly s námitkami stěžovatelů ohledně neplatnosti zástavních smluv z důvodu tvrzeného nedostatku oprávnění osob, jež zástavní smlouvy za banku podepsaly (bylo respektováno ust. § 20 odst. 2 obč.zák.), z důvodu tvrzené neurčitosti předmětu zástavního práva (ze zástavních smluv je nepochybné, o které nemovitosti jde, a z celého kontextu je zřejmý a určitý úmysl zástavních dlužníků dát do zástavy všechny předmětné nemovitosti, zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí, aniž by proti tomu zástavní dlužníci jakkoli brojili) a z důvodu nedostatku vůle zřídit zástavní právo k nemovitostem (obsahem zástavní smlouvy je výslovný souhlas zástavních dlužníků, že nedostojí-li úvěrový dlužník svým závazkům, je věřitel oprávněn uspokojit se ze zástavy). Soudy se rovněž vypořádaly s námitkou promlčení (nedošlo-li k promlčení zajištěné pohledávky, nemůže být promlčeno ani zástavní právo) i s námitkou tvrzeného rozporu s dobrými mravy (věřitel má právo domáhat se uspokojení pohledávky ze zástavního práva, není-li pohledávka zajištěná zástavním právem řádně a včas splněna je věcí věřitele, jaký způsob vymáhání pohledávky zvolí, resp. vůči komu z okruhu zavázaných osob bude pohledávku vymáhat).

Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Uvedené se vztahuje i na projednávanou věc, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší znovu z pozice dalšího odvolacího orgánu věcně přezkoumávat důvodnost žaloby. Závěru, dle nějž je žalobce oprávněn se domáhat zaplacení ve výroku uvedené částky z výtěžku prodeje nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Za ústavně nesouladné neshledává Ústavní soud ani závěry obecných soudů ohledně nedostatku rozporu jednání věřitele s dobrými mravy aiv tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Lze jen dodat, že bylo zcela na stěžovatelích, aby při uzavírání zástavních smluv dostatečně zvážili všechna možná rizika, vyplývající z takovéhoto závazku. Stěžovatelé si tedy mohli a měli být vědomi všech důsledků vyplývajících ze skutečnosti, že své nemovitosti poskytli jako zástavy, včetně toho, že je na věřiteli, vůči komu z okruhu zavázaných osob bude pohledávku vymáhat. Jejich subjektivní přesvědčení, že k insolvenci dlužníka nedojde, a pokud ano, že věřitel v zájmu uspokojení své pohledávky nevyužije právě zákonem předvídané možnosti vyplývající ze zástavní smlouvy, případně, že soudy shledají takovýto postup věřitele jako nezákonný, nemůže způsobit neústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelů se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, tzn. uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé zejména dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelé měli možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Samotná skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud dodává, že sice shledává za případnou výtku stěžovatelů ohledně nepřiměřené délky řízení, avšak vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje proti postupu obecných soudů v řízení, které v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně skončeno, se jí zabývat nemohl. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí uvedené právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Ústavní soud proto není, s ohledem na zásadu subsidiarity a ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn v dané věci zjišťovat neodůvodněné průtahy skončeného řízení, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2012

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru