Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3698/13 #1Usnesení ÚS ze dne 17.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3698.13.1
Datum podání06.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 89, § 125, § 134 odst.2

40/2009 Sb., § 211


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3698/13 ze dne 17. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. Věznice Plzeň - Bory, zastoupeného JUDr. Radkem Kellerem, advokátem, se sídlem Jaselská 23, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 17 T 2/2009, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12 To 73/2011, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 6 Tdo 728/2013, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 12. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 17 T 2/2009 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a), ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12 To 73/2011 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byl ke stěžovatelovu odvolání rozsudek zrušen ve výroku o náhradě škody, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 6 Tdo 728/2013 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.

Stěžovatel namítá, že z rozsudku, jakkoliv má 62 stran, není dostatečně zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Přitom navíc upozorňuje, že v jiné trestní věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2008, kde byl obviněn z trestné činnosti podobného charakteru, byl obžaloby zproštěn. Dále stěžovatel není spokojen s tím, že druhostupňový soud se s jeho odvoláním vypořádal jen velmi stručně.

Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. l a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

V doplnění své ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 13. 2. 2014, stěžovatel dále přiložil notářský zápis, který dle jeho tvrzení dosvědčuje, že jeden ze stavebních strojů, ke kterému se mělo vztahovat poskytnutí úvěru, a který dle závěrů obecných soudů nikdy neexistoval, respektive jeho výrobní štítek byl padělán, se nyní objevil. Stěžovatel také sdělil, že si podal návrh na povolení obnovy řízení.

II.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 17 T 2/2009 (dále jen "spis krajského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, Ústavní soud je však nucen připomenout, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Nelze souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že z rozsudku není zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. V tomto směru lze krajskému soudu vytknout snad jen to, že by bylo vhodnější, kdyby své úvahy na konci rozsudku pro přehlednost znovu shrnul. Nicméně podstatné je, že soud uvedl, jaké důkazy byly v řízení provedeny, a jak je hodnotil, kdy po studiu celého rozsudku je zřejmé, na základě čeho dospěl k závěru o stěžovatelově vině. Skutečnost, že v případě jiného trestního řízení, vedeného pro trestnou činnost podobného charakteru, byl stěžovatel obžaloby zproštěn, na tom nemůže ničeho změnit. Pokud jde o usnesení soudu odvolacího, nutno připustit, že je dosti stručné, nicméně, i s přihlédnutím k podrobnosti rozhodnutí prvostupňového, Ústavní soud neshledává, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů.

Ke stěžovatelem předloženému notářskému zápisu je pak Ústavní soud nucen uvést, že mu bezpochyby zásadně nepřísluší, aby prováděl doplňování skutkového stavu ve věci novými důkazy. V tomto směru má stěžovatel prostor v návrhu na povolení obnovy řízení, který již, jak Ústavní soud informoval, podal.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. února 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru