Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3697/13 #1Usnesení ÚS ze dne 11.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3697.13.1
Datum podání06.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb.

99/1963 Sb., § 224, § 146 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3697/13 ze dne 11. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Isabelle Simonové, zastoupené Miloslavem Kreysou, advokátem se sídlem Bezručova 9, 301 37 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2013 č. j. 24 Co 116/2013 - 155, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení výroku pod bodem II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 9. listopadu 2012 č. j. 20 D 1036/2009-80 soudní komisař schválil dohodu o vypořádání dědictví, jejíž text je uveden ve výroku pod bodem I. tohoto usnesení. Výrokem pod bodem II. rozhodl o odměně a hotových výdajích notáře a výrokem pod bodem III. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal pozůstalý manžel Jan Riedl odvolání.

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2013 č. j. 24 Co 116/2013 - 155 bylo výše uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno s tím, že datum narození Ing. Petra Riedla je X (výrok pod bodem I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výroku pod bodem II. napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Praze jako soud odvolací nerozhodl správně, když stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení s paušálním odkazem na ust. § 224 odst. 1 a ust. § 146 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), když dle tohoto soudu nebyly shledány žádné důvody, hodné zvláštního zřetele pro jiné rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovatelka zdůrazňuje, že to nebyla ona, která svým procesním úkonem zavinila, že v této dědické věci rozhodoval Krajský soud v Praze jako soud odvolací. Stěžovatelka uvádí, že prostřednictvím svého právního zástupce ujednala s pozůstalým manželem a pozůstalými syny korektní dohodu o vypořádání dědictví, kterou následně svým odvoláním prostřednictvím své právní zástupkyně zpochybnil pozůstalý manžel. Je nepochybné, že stěžovatelka jako nezletilá musela být v této dědické věci zastoupena advokátem, neboť sama pro svůj věk nemohla před pověřeným soudním komisařem, potažmo soudem prvého stupně vystupovat, a dále žije řadu let ve Spolkové republice Německo. Důvody zvláštního zřetele hodné, které má na mysli občanský soudní řád, na který se ve svém usnesení odvolací soud odvolává, jsou dle právního názoru nezletilé stěžovatelky právě tyto důvody, tj. jednak její nezletilost, vzdálenost místa jejího bydliště od sídla odvolacího soudu a jednak samotné důvody uvedené v odvolání Jana Riedla staršího.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Krajského soudu v Praze, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka odvolacímu soudu vytýká, že jí nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti nespecifikuje, v jaké výši byla částka, která jí v rámci požadované náhrady nákladů řízení nebyla odvolacím soudem přiznána, pouze uvádí, že náklady řízení spočívající v právním zastoupení advokátem vyúčtované dle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedosáhly včetně daně z přidané hodnoty částku

50.000,- Kč.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, sp. zn. III. ÚS 727/2000, sp. zn. III. ÚS 619/2000).

V souzené věci Krajský soud v Praze rozhodl o náhradě nákladů řízení s odkazem na ust. § 224 odst. 1 a ust. § 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s odůvodněním, že nebyly shledány žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro jiné rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud ověřil, že krajský soud výše uvedená ustanovení občanského soudního řádu správně vyložil a na danou věc aplikoval, přičemž posouzení okolností případu, odůvodňujících přiznání náhrady nákladů řízení, je věcí obecných soudů.

Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Praze rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2014

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru