Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3696/19 #1Usnesení ÚS ze dne 02.12.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2019:2.US.3696.19.1
Datum podání15.11.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3696/19 ze dne 2. 12. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti Bc. Martiny Havlíčkové, zastoupené Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, P. Švandy ze Semčic 850/7, proti výroku II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2019, č. j. 47 Co 234/2018-439, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 15. 11. 2019 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výroku II. a III. v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, neboť má za to, že těmito výroky, jimiž krajský soud rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení, porušil její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že proti těmto výrokům podala dovolání (žalovaný pak podal dovolání i do výroků rozhodnutí krajského soudu ve věci samé), když ovšem obě dovolání byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, č. j. 33 Cdo 2655/2019-476, odmítnuta. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné s odkazem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož platí, že dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

3. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních podmínek podané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je opožděná [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

4. Opožděná je ústavní stížnost právě ve vztahu k výrokům, jimiž krajský soud rozhodl o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku krajského soudu, které jsou nyní napadené ústavní stížností), neboť proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. - jak ostatně správně uvedl Nejvyšší soud ve shora citovaném usnesení - přípustné. Protože dovolání proti těmto výrokům krajského soudu nebylo ze zákona přípustné, stěžovatelka měla proti nim brojit (byla-li skutečně přesvědčena o porušení svých ústavně zaručených práv) ústavní stížností bez toho, že by se domáhala nejprve jejich přezkumu ze strany Nejvyššího soudu (okolnost, že proti výrokům ve věci samé rozsudku krajského soudu podal dovolání žalovaný, nemá na postup stěžovatelky žádný vliv).

5. Stěžovatelka se proto mýlí, pokud v ústavní stížnosti uvádí, že proti předmětným výrokovým částem rozsudku krajského soudu vyčerpala všechny procesní prostředky právě teprve podáním dovolání k Nejvyššímu soudu. To by totiž platilo pouze v případě, bylo-li by toto dovolání přípustné, resp. jeho přípustnost by závisela na vlastním uvážení Nejvyššího soudu, což však nebyl tento případ, jelikož dovolání proti výroku o nákladech řízení je ze zákona nepřípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Tento závěr Nejvyššího soudu ostatně stěžovatelka nijak nezpochybnila, jelikož z petitu ústavní stížnosti, z jejího obsahu a ani z připojené plné moci neplyne, že by směřovala rovněž proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu.

6. Protože tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost chybně teprve poté, co vyčkala rozhodnutí Nejvyššího soudu o jednoznačně nepřípustně podaném dovolání (jde o soudní výluku ex lege), je nutno na její ústavní stížnost nazírat jako na opožděnou, jelikož byla zjevně podána až po marném uplynutí lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejich práv poskytoval (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), což bylo právě rozhodnutí krajského a nikoliv Nejvyššího soudu.

7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako opožděnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2019

Vojtěch Šimíček v. r.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru