Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 369/01Nález ÚS ze dne 18.12.2002K možnosti účastníků řízení právně i skutkově argumentovat před soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
opravný prostředek - řádný
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 156/28 SbNU 401
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.369.01
Datum podání18.06.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 221 odst.1, § 219


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002

N 156/28 SbNU 401

K možnosti účastníků řízení právně i skutkově argumentovat před soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele

J. P. o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu

5 ze dne 4. 4. 2000, č.j. 8 C 424/99-25, a rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č.j. 54 Co 379/2000-47, za

účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, jako

účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí ČR,

Letenská 15, Praha 1, a Ministerstva financí ČR, Letenská 15,

Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

I.Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001, č.j.

54 Co 379/2000-47, se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále

jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve

shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)

a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel

(stěžovatel) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2001,

č.j. 54 Co 379/2000-47, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu

5 ze dne 4. 4. 2000, č.j. 8 C 424/99-25, neboť má za to, že na

základě uvedených rozsudků bylo porušeno jeho ústavně zaručené

právo na soudní ochranu dle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90

Ústavy ČR.

Stěžovatel se žalobou, podanou dne 27. 6. 1995 proti České

republice - Ministerstvu financí ČR, Letenská 15, Praha 1,

Ministerstvu financí, Letenská 15, Praha 1, Městské části Praha

5, nám. 14. října 4 a 9, Praha 5, a Zdravotnickému zařízení

Smíchov, Kartouzská 6, Praha 5, domáhal určení neplatnosti

delimitačního protokolu ze dne 31. 1. 1994 o převodu Dětského

stacionáře v Praze - Košířích č.p. 1117 a pozemků p.č. 186, 187,

188 a 189 v k.ú. Košíře, a určení, že uvedené nemovitosti jsou ve

vlastnictví České republiky. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem

Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 1. 1996, č.j. 8

C 124/95-25, a uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského

soudu v Praze ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 279/96. Na základě

dovolání stěžovatele pak rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne

17. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 672/97, jednak tak, že odmítl dovolání

proti výroku zmíněného rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen

rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti

delimitačního protokolu, a dále tak, že zrušil citovaný rozsudek

městského soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku obvodního soudu

co do výroku o zamítnutí žaloby o určení, že předmětné nemovitosti

jsou ve vlastnictví České republiky; v tomto rozsahu byla věc

vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení, což dovolací soud

zdůvodnil tím, že se soudy obou stupňů nezabývaly prokázáním

existence naléhavého právního zájmu žalobce (stěžovatele) na

určení vlastnictví ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

Následně v záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro

Prahu 5 byla zamítnuta žaloba stěžovatele, že předmětné

nemovitosti jsou ve vlastnictví státu - České republiky.

Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplynulo, že obvodní soud se

nejdříve zabýval otázkou, zda je u žalobce dán naléhavý právní

zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.. Přitom konstatoval, že

stěžovatel tuto skutečnost prokazoval tím, že má právní zájem na

rozhodnutí státu o jeho privatizačním projektu, týkajícího se

předmětných nemovitostí, že má pochyby, zda platí nájem za bydlení

správnému vlastníkovi, a dále že na určení vlastnictví je naléhavý

právní zájem dán vždy. Po posouzení této otázky soud dospěl

k závěru, že stěžovatel prokázal naléhavý právní zájem, neboť

pokud by bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětných nemovitostí je

stát, pak by mohlo být rozhodnuto o privatizačním projektu

stěžovatele; příslušné rozhodnutí může tedy mít dopad na jeho

právní postavení. Dále se soud zabýval meritorním posouzením věci.

Nejdříve poukázal na to, že při svém rozhodování postupoval ve

smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř., a vycházel z rozsudku téhož soudu

č.j. 11 C 116/95-6, ve kterém se řešila otázka platnosti

hospodářské smlouvy ze dne 28. 3. 1991 o přikázání předmětných

nemovitostí Zdravotnickému zařízení Smíchov a v němž tento soud

dospěl k závěru, že dané nemovitosti jsou ve vlastnictví Hl. města

Prahy - Městské části Praha 5. S těmito závěry se i v posuzovaném

případě obvodní soud ztotožnil, když konstatoval, že na základě

smlouvy ze dne 28. 3. 1991 přešlo právo hospodaření na Městskou

část Praha 5, která se na základě zákona č. 172/1991 Sb.,

o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, stala

jejich vlastníkem. Skutečnost, že příslušný majetek byl zařazen do

privatizace, vlastnictví státu nezakládá.

V záhlaví uvedeným rozsudkem pak Městský soud v Praze

rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil, když ale

dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal naléhavý právní zájem,

neboť shora zmíněná tvrzení stěžovatele, kterými se snažil tuto

skutečnost prokazovat v projednávané věci, nejsou z pohledu § 80

písm. c) o. s. ř. právně významná, protože nevypovídají

o případném konkrétním ohrožení práva či o případné nejistotě

v konkrétním právním vztahu. Pochybnosti či přesvědčení

stěžovatele nemohou být z procesního hlediska skutečnostmi

způsobilými prokázat naléhavý právní zájem na určení, zda tu

právní vztah nebo právo je či není. Městský soud také odmítl

tvrzení stěžovatele o jeho právním zájmu na rozhodnutí státu

o jeho privatizačním projektu, neboť toto nevypovídá o ohrožení

nějakého konkrétního práva. Úvaha soudu prvého stupně o tom, že

v případě určení vlastnictví státu k předmětným nemovitostem by

bylo rozhodnuto i o žalobcově privatizačním projektu s případným

kladným výsledkem, je tak dle názoru odvolacího soudu nepřípadná

a ničím nepodložená. Vzhledem k daným skutečnostem nebylo možno

zabývat se věcí samotnou, přičemž posuzování důvodnosti námitek

stěžovatele z tohoto hlediska by bylo nadbytečné.

Dále je třeba uvést, že proti uvedenému rozsudku Městského

soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost

dovozoval z § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Toto dovolání bylo

usnesením Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, č.j. 28 Cdo

405/2002-92, jako nepřípustné odmítnuto. Současně stěžovatel

napadl rozsudek soudu prvého i druhého stupně posuzovanou ústavní

stížností. V ní polemizuje s názorem soudu druhého stupně na to,

že neprokázal existenci naléhavého právního zájmu. Stěžovatel

poukázal na to, že má podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, právo nabývat majetek, že sám podal na

základě seznamu majetku určeného k privatizaci privatizační

projekt, jehož podstatou je žádost o převod majetku do jeho

vlastnictví. Má tedy naléhavý právní zájem na určení, kdo je

vlastníkem tohoto majetku. Kromě toho stěžovatel uvádí, že užívá

v uvedeném majetku byt, a dle jeho názoru lze očekávat, pokud by

byl vlastníkem bytu stát, změnila by se jeho situace, kdy by stát

na rozdíl od obce neměl zájem na jeho vystěhování, což prokazuje

tím, že je vedeno soudní řízení o přivolení k výpovědi z nájmu

bytu. Nejistota v daném právním vztahu má dopad na majetkové

poměry stěžovatele, neboť soustředil značné finanční prostředky

pro účely případné privatizace předmětného majetku, které by mohl

- pokud by byla uvedená nejistota odstraněna - použít jinak.

Odvolací soud tak svým postupem nesprávně posoudil otázku

naléhavého právního zájmu, čímž právně i fakticky odňal

stěžovateli možnost jednat před soudem a předložit o svých

tvrzeních odvolacímu soudu všechny důkazy, jež stěžovatel

v ústavní stížnosti blíže specifikuje. Z těchto důvodů má

stěžovatel za to, že oběma rozsudky byla porušena ústavně zaručená

práva stěžovatele, jak jsou označena shora, neboť došlo

k porušení § 153 ve spojení s § 132 o. s. ř., když z odůvodnění

rozhodnutí obecných soudů o otázce naléhavosti právního zájmu (za

situace, když jejich závěry jsou diametrálně odlišné) nevyplývá

vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na

straně jedné a právními závěry na straně druhé a tyto závěry jsou

v nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel dané skutečnosti

dokládá tím, že odvolací soud nezval v úvahu a neposuzoval všechny

důkazy ke zjištění naléhavého právního zájmu na určení právní

vztahu, další důkazy nesprávně posoudil či nedostatečně hodnotil,

čímž znemožnil stěžovateli jednat ve věci samé. Proto navrhuje

napadená rozhodnutí zrušit. Současně stěžovatel poukázal na to, že

v napadeném rozsudku odvolacího soudu není uveden čtvrtý žalovaný

(Zdravotnické zařízení Smíchov) a u třetího žalovaného (Městská

část Praha 5) je nesprávně uvedena adresa právního zástupce.

Ústavní stížnost byla doplněna podáním ze dne 7. 9. 2001, v němž

stěžovatel sdělil Ústavnímu soudu, že vzhledem ke zmíněním chybám

bylo vydáno opravné usnesení ze dne 7. 6. 2001, č.j. 54 Co

379/2000-54, a napadený rozsudek odvolacího soudu byl doručen

čtvrtému žalovanému dne 8. 8. 2001, kdy tedy napadené rozhodnutí

nabylo právní moci. Kromě toho tímto podáním stěžovatel opravil

písařské chyby, obsažené v ústavní stížnosti, a totéž učinil

v dalším podání ze dne 11. 6. 2002, a to ve vztahu k předchozímu

podání.

Ústavní soud si spolu se spisovým materiálem vyžádal

vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Obvodní soud pro

Prahu 5 odkázal na svůj rozsudek. Městský soud v Praze uvedl, že

důvody k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně jsou uvedeny

v odůvodnění rozsudku a jakékoliv doplňování právních názorů nad

rámec odůvodnění považuje za nepřípustné. Dle názoru tohoto soudu

nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele, a tak nejsou dány

důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si rovněž

vyžádal vyjádření vedlejších účastníků řízení. Městská část Praha

5 a Zdravotnické zařízení Smíchov se vzdaly postavení vedlejšího

účastníka řízení. Další vedlejší účastníci - Česká republika

- Ministerstvo financí ČR, jakož i Ministerstvo financí ČR

odkázali na svá dřívější písemná stanoviska, jež jsou obsahem

soudního spisu.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není

součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy

ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností

obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní

práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala

dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a tak je ústavní

stížnost - i když jen zčásti - důvodná.

Jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9.

11. 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000 (publ. in: Ústavní soud České

republiky, Sbírka nálezů a usnesení, C.H.Beck, sv. 20, č. 166),

"jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv

a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy

spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož

i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních

rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé

závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene

práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné

moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních

práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů

interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě

z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních

práv a svobod. Dle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani

pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší.

Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně

správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových

zjištění a správnost právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal,

M. Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání, Praha 1996,

s. 583). Změna právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu

prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíž důvodem

kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska

ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva

vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které

z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud v této

souvislosti již v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 zaujal

stanovisko, dle něhož v situaci, když soud odvolací při řešení

případu opustil režim zákona č. 87/1991 Sb. a věc posoudil

z hlediska obecné ochrany vlastnického práva v občanském zákoníku,

aniž však v řízení vydání jeho rozhodnutí předcházejícím dal

možnost stěžovatelům se k tomuto posouzení vyjádřit a uplatnit tak

námitky, které obecně právní úprava připouští, tím v podstatě

porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak

uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatelů na spravedlivý

proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."

V dané věci Městský soud v Praze potvrdil rozhodnutí

Obvodního soudu pro Prahu 5 jako soudu prvního stupně, ačkoli jej

nepovažoval za věcně správné, když se neztotožnil s názorem tohoto

soudu, že stěžovatel jakožto žalobce prokázal naléhavý právní

zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení vlastnictví

k předmětným nemovitostem. Dle názoru Ústavního soudu, který se

tímto - i ve vztahu k danému případu - plně ztotožňuje s právním

názorem obsaženým v citovaném nálezu, došlo daným postupem nejen

k porušení ustanovení § 219 o. s. ř., nýbrž také k odnětí reálné

a efektivní možnosti účastníka řízení jednat před soudem,

spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím

k porušení základního práva plynoucího z čl. 36 odst. 1 a čl. 38

odst. 2 Listiny.

Ústavnímu soudu ze shora uvedeného důvodu nezbylo než podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli

vyhovět a napadený rozsudek Městského soudu v Praze podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Ve

zbývající části se Ústavní soud rozhodl ústavní stížnost

- vzhledem k principu minimalizace zásahů Ústavníhosoudu do

činnostisoudů obecných - zamítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 18. prosince 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru