Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3675/13 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /kontradiktornost řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
pr... více
Věcný rejstříkúvěr
pohledávka
legitimace/aktivní
soud/rozvrh práce
úrok z prodlení
Ručení
pohledávka/postoupení
příslušenství
soud/senát
Poplatek z prodlení
legitimace/věcná
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3675.13.1
Datum podání05.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

109/1964 Sb., § 20, § 129m odst.1, § 378a, § 378

40/1964 Sb., § 529

99/1963 Sb., § 220 odst.1 písm.a, § 118a odst.2, § 229 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3675/13 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JACOBO EUROPE CZ a. s., IČ: 25389271, se sídlem Bubenská 47, 170 00 Praha 7, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2013 č. j. 32 Cdo 564/2012 - 311 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. října 2011 č. j. 15 Co 22/2011-248, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny podmínky řízení, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že v řízení zahájeném dne 19. března 2007 se původní žalobkyně PRAMEN Olomouc s. r. o., předchůdkyně společnosti JACOBO EUROPE CZ a. s., která v řízení před Ústavním soudem vystupuje jako "stěžovatelka", domáhala zaplacení částky 7,869.583,30 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do zaplacení z titulu ručení za úvěr poskytnutý podle smlouvy o úvěru uzavřené dne 29. srpna 1991 (dále též jen "smlouva o úvěru") mezi Českou státní spořitelnou a Oldřichem Smékalem (dále jen "dlužník"). Závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru byl zajištěn ručením na základě ručitelského prohlášení ze dne 29. srpna 1991 (dále jen "ručitelské prohlášení") právního předchůdce žalovaného TJ Lokomotiva Meochema Přerov.

Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 10. listopadu 2010 č. j. 9 C 119/2007-208 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7,003.269,10 Kč s 19% úrokem z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I.), řízení o zaplacení částky 864.314,20 Kč zastavil (výrok pod bodem II.), žalobu co do částky 2.000,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. října 2011 č. j. 15 Co 22/2011-248 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. října 2013 č. j. 32 Cdo 564/2012 - 311 zamítl (výrok pod bodem I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok pod bodem II.).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud ji neupozornil na předpokládanou možnost odlišného právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak pro ni překvapivé, neboť stěžovatelka nebyla o možnosti odlišného posouzení věci poučena a byla jí tak odňata možnost tvrzení a dokazování.

Stěžovatelka je přesvědčena, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nedostatečném a nesprávném zkoumání obsahu úkonu - postoupení pohledávky. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že spolu s pohledávkou spočívající v jistině nedošlo k postoupení pohledávky spočívající v úrocích, neboť dle slovního vyjádření "příslušenství" se nejedná o postoupení samostatného nároku na úroky.

Odvolací soud podle stěžovatelky zcela opomíjí, že pojem "příslušenství" tak, jak jej strany smlouvy o postoupení pohledávky zmiňovaly, je pouze pojmem - názvem - označením něčeho, co měly strany smlouvy na mysli a k čemu směřovala jejich vůle. Z obsahu smlouvy samotné je zcela evidentní, že slovem "příslušenství" myslely uvedené úroky na základě smlouvy o úvěru, přičemž je zcela nerozhodné, jaké označení pro tento nárok strany zvolily. Pokud se odvolací soud opíral o ustanovení zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník (dále též jen "hosp. zák."), ze kterého vyňal pouze to, že v tehdejší době byly úroky považovány za samostatný nárok, neboť pojem "příslušenství" nebyl v době vzniku úvěrové smlouvy vůbec znám, pak měl ovšem vycházet i z § 20 hosp. zák. uvádějícího obecná ustanovení. Dle odstavce 2 tohoto ustanovení je pak nutné právní úkon vykládat v souladu se skutečnou vůlí jednající organizace a v souladu s povahou jednání, o které jde. Přitom je třeba přihlédnout k okolnostem, za kterých byl projev učiněn, a k zásadám poctivého hospodářského styku. Projev vůle, který obsahuje výraz, jenž připouští různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži toho, kdo takový výraz užil.

Odvolací soud tedy založil svůj závěr na tom, že stěžovatelka - coby žalobkyně -neměla ve sporu aktivní věcnou legitimaci, neboť na ni nebyla postoupena pohledávka z úroků, jakožto samostatný nárok, aniž by se blíže zabýval výkladem pojmu "příslušenství" z toho hlediska, co tím mínily strany smlouvy, a to i ve vztahu ke změnám v zákonech, obchodním zvyklostem, hospodářské situaci, zafixování pojmu příslušenství jako toho, do kterého spadají i úroky z prodlení, a to bez ohledu na to, jaké právní pojmy uvádí ten který zákon. Uvedený názor považuje stěžovatelka za vadný.

Stěžovatelka je však toho názoru, že na postupníka přechází jak sama vlastní pohledávka (jistina), tak i její příslušenství, zejména tedy úroky a úroky z prodlení, stejně tak eventuální náklady spojené s jejím uplatněním, pokud cedentovi mezitím (k okamžiku postoupení) již vznikly. Spolu s pohledávkou však na cesionáře přechází také povinnost strpět případné uplatnění námitek, které postoupenému dlužníkovi svědčily vůči původnímu věřiteli (§ 529 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník).

Stěžovatelka poukazuje na to, že podle § 129m odst. 1 hosp. zák. platilo, že ručení se vztahuje na všechna práva, která vzniknou oprávněné organizaci ze zajištěného závazku. Pokud oprávněné organizaci vzniklo i právo na úroky, pak se samozřejmě na tyto úroky ručení vztahovalo, jak ostatně bylo uvedeno i v samotném ručitelském prohlášení. Pokud následně došlo k postoupení pohledávky, která byla specifikována zcela určitě, jednoznačně a srozumitelně a o vůli smluvních stran nelze absolutně pochybovat, navíc nic takového namítáno oprávněným subjektem ani nebylo, pak na stěžovatelku přešlo samozřejmě i právo na úroky a tedy povinnost ručitele tyto uhradit, jelikož je neuhradil dlužník.

Závěr odvolacího a následně i dovolacího soudu o tom, že na stěžovatelku nepřešel nárok z pohledávky na úroky, je vadný, neboť v čl. II. předmětné smlouvy je jasně uvedeno, že "postupitel touto smlouvou postupuje pohledávky specifikované v čl. I. postupníkovi a postupník tyto pohledávky přijímá". V čl. I. je pohledávka vymezena jednak uvedením výše jistiny, a dále výčtem jednotlivých nároků, jež s jistinou pohledávky souvisejí, a to nároku na zaplacení úroku z prodlení a nároku na zaplacení náhrady nákladů soudního řízení. Ve smlouvě tedy byly pohledávky dostatečně a určitě

specifikovány, a to v souladu s příslušnými ustanoveními hospodářského zákoníku.

Nad rámec již uplatněných námitek stěžovatelka uvádí, že v řízení došlo k vadě a porušení práva na zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť účastníci řízení nebyli vyrozuměni o změně ve složení senátu.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v rámci něho pak porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu pro ni bylo překvapivé, neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů učiněných soudem prvního stupně a neumožnil stěžovatelce reagovat na změněný právní názor a neumožnil jí tak v souvislosti s tím navrhovat další důkazy.

K tomu Ústavní soud uvádí, že tzv. překvapivé rozhodnutí, za něž stěžovatelka označuje rozhodnutí odvolacího soudu, je obvykle spojováno se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí posoudí po právní stránce odlišně a svůj právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému neměl stěžovatel možnost se vyjádřit - srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98 (N 10/13 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93) a další. Takovým postupem není též dodržena zásada dvojinstančnosti řízení. V projednávané věci ovšem odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, avšak na rozdíl od něj posoudil věc po právní stránce jinak. Odvolací soud proto při změně napadeného rozhodnutí nepřesáhl meze své pravomoci vymezené aplikovaným § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), a jeho rozhodnutí tudíž nelze kvalifikovat jako překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

V souzené věci vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem a doplnil je jen dalšími zjištěními, která učinil z důkazů nabídnutých již soudu prvního stupně a zopakovaných v odvolacím řízení a v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že ať již bylo smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 28. června 2004 postoupeno jakékoli (jiné) nespecifikované příslušenství úvěrové pohledávky, nebyla jejím předmětem majetková sankce označovaná v § 378a hosp. zák. jako úrok z prodlení. Jestliže předchůdkyni žalobkyně společnosti PRAMEN Olomouc s. r. o. nebyla Petrem Látalem postoupena konkrétní majetková sankce jako samostatná pohledávka podle ustanovení § 378a hosp. zák., nemohla tato pohledávka přejít na žalobkyni ani v souvislosti s rozdělením a převzetím obchodního jmění její předchůdkyně PRAMEN Olomouc s. r. o. Není proto dána aktivní věcná legitimace žalobkyně k žalobnímu nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 3,194.786,55 Kč a 19% úroku z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do zaplacení. Ručením byl zajištěn závazek ze smlouvy o úvěru, podléhající právní úpravě hospodářského zákoníku. Jestliže podle této smlouvy vůbec věřiteli právo na úrok z prodlení coby příslušenství pohledávky podle právní úpravy obchodního zákoníku nevzniklo, pak domáhat se takového nároku úspěšně vůči ručiteli je vyloučeno. Žalobní požadavek na úrok z prodlení vyčíslený na 3,194.786,50 Kč a 19% úrok z prodlení z částky 3,808.482,60 Kč od 17. listopadu 2006 do zaplacení proto odvolací soud neshledal důvodným.

Z uvedeného vyplývá, že tedy nejde o situaci, kdy by odvolací soud zcela nepředvídatelně zaujal odlišný právní názor na sporný případ a posuzoval jej podle jiné právní úpravy. Pouze tím, že odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyvodil jiné právní závěry, proto nemohlo dojít k porušení stěžovatelkou tvrzených práv zaručených Listinou či Úmluvou.

Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. totiž nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci ještě předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Povinnost soudce poučovat účastníka řízení je odvislá od vývoje projednávaného případu a řídí se především jeho úvahou, která se váže ke skutkovým zjištěním nezbytným k právnímu posouzení věci. Výhrady stěžovatelky stran údajně pro ni překvapivého právního názoru odvolacího soudu nelze hodnotit izolovaně (pouhým porovnáním rozsudků soudu prvé a druhé instance), ale kontextuálně, tj. v souvislosti se vším, co bylo v řízení uplatněno či v něm najevo vyšlo.

K námitce stěžovatelky ohledně zmatečnostní vady podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., že ve věci rozhodoval nesprávně obsazený senát, neboť Mgr. Hana Chabičová, která byla členkou odvolacího senátu 15 Co, nebyla členkou tohoto senátu ustanovena, a o změně senátu nebyli účastníci řízení nijak vyrozuměni, Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dne 19. září 2011 jednal senát Krajského soudu v Ostravě ve složení předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Hanákové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a Mgr. Hany Chabičové, a druhé odvolací jednání dne 3. října 2011, při němž byl vyhlášen rozsudek, bylo projednáno ve stejném složení senátu. Podle rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2011 (Spr 4136/2010) byli členy senátu 15 Co čtyři soudci - předsedkyně Mgr. Dagmar Hanáková a soudci JUDr. Irena Žaganová, Mgr. Dagmar Gottwaldová (po dobu dočasného přidělení) a Mgr. Ondřej Mrákota. JUDr. Irena Žaganová ukončila působení u Krajského soudu v Ostravě ke dni 30. června 2011 a Mgr. Dagmar Gottwaldová odešla na mateřskou dovolenou. Změnou rozvrhu práce č. 6 (Spr 1958/2011 ze dne 28. června 2011) byla do senátu 15 Co dočasně přidělena k výkonu soudcovské činnosti Mgr. Hana Chabičová. Nejvyšší soud proto uzavřel, že Krajský soud v Ostravě věc projednal a o odvolání rozhodl v senátě odpovídajícím rozvrhu práce (včetně jeho změn). Řízení tedy dovolatelkou tvrzenou zmatečnostní vadou spočívající v nesprávném obsazení senátu odvolacího soudu netrpí.

Výhradu dovolatelky, že je ve sporu aktivně legitimována i co do úroků z prodlení, neboť úroky z prodlení, jež jsou podle hospodářského zákoníku samostatným nárokem, byly také smlouvou o postoupení pohledávky jako samostatný nárok postoupeny, posoudil Nejvyšší soud rovněž jako neopodstatněnou. Byla-li v čl. I. smlouvy o postoupení pohledávky z 28. června 2004, vymezujícím předmět smlouvy, v bodu 1. pohledávka specifikována jako pohledávka ze smlouvy o úvěru č. 2508 20252-838 ze dne 29. srpna 1991, za dlužníkem, a je-li v témže bodě uvedeno, že postupitel postupuje pohledávku vzniklou na základě této smlouvy o úvěru, s příslušenstvím, je nepochybné, že právo na úroky z prodlení nebylo postoupeno. Přitom posouzení (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky co do (ne)určitosti identifikace postupované pohledávky odvolacím soudem plně respektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 20. června 2007 sp. zn. 32 Odo 1433/2006, rozsudek ze dne 26. března 2008 sp. zn. 32 Odo 1242/2005, či důvody rozhodnutí ze dne 22. března 2006 sp. zn. 32 Odo 523/2005 a ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004). Závěr odvolacího soudu, že úroky z prodlení nebyly smlouvou postoupeny ani s ohledem na specifikaci pohledávky v čl. II. smlouvy odkazem na pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, shledal Nejvyšší soud rovněž správným. Nejvyšší soud dále podotkl, že není bez významu, zda šlo o nárok podle ustanovení § 378 nebo § 378a hosp. zák., neboť jak úrok z prodlení, tak poplatek z prodlení jsou podle úpravy hospodářského zákoníku samostatnými nároky a nepřecházejí jako příslušenství spolu s pohledávkou (srov. již citovaný rozsudek 32 Cdo 2016/98).

Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru