Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3673/18 #1Usnesení ÚS ze dne 04.12.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - správce konkurzní podstaty úpadce
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkPřekážka věci rozsouzené (res iudicata)
soudce/vyloučení
konkurz a vyrovnání
konkurzní podstata/správce
litispendence
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.3673.18.1
Datum podání09.11.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 8, § 29


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3673/18 ze dne 4. 12. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. N., zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Vyšehradská 21, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, č. j. 29 Cdo 3106/2016-4140, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 10.2015, č. j. 1 Ko 15/2014-3848, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2014, č. j. 24 K 15/2002-3424, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces, zákonného soudce a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod ("Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy, práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a principu vázanosti státní moci.

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se především podává, že krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím (jeho výrokem I a II) schválil jen některé náklady a výdaje spojené s udržováním a správou konkursní podstaty úpadce, uplatněné stěžovatelkou v době, kdy vykonávala funkci správkyně konkursní podstaty úpadce (společnosti X) a výrokem III uložil stěžovatelce povinnost zaplatit do konkursní podstaty úpadce částku asi 290.000 Kč. Následné odvolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu částečně odmítnuto (napadla-li stěžovatelka odvoláním prvostupňové rozhodnutí i v rozsahu, jímž byly jí uplatněné výdaje schváleny) a ve zbývajícím rozsahu bylo prvostupňové rozhodnutí odvolacím soudem potvrzeno. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto, neboť stěžovatelka důvody uplatněnými v dovolání podle Nejvyššího soudu nezpochybnila věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

5. K ústavní stížnosti Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka ve své obsáhlé (a mnohdy poněkud nepřehledné) argumentaci v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy již náležitě a velmi precizně vypořádaly. Stěžovatelka přitom adekvátní a přesvědčivou argumentační odezvu na závěry obecných soudů nenabízí.

6. Z tohoto důvodu (když v dalším Ústavní soud zcela odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí) postačuje stručně poznamenat, že pro věc relevantní ustanovení (zejména § 29 zákona o konkursu a vyrovnání v tehdy účinném znění) nebylo možno v dané věci (stejně jako v mnoha obdobných v případech, což plyne z bohaté judikatury Nejvyššího soudu) aplikovat doslovně, neboť citovaný zákon důsledně nepočítal s variantou, že správce konkursní podstaty (tzn. stěžovatelka) nebude dodržovat zákonem nastavená pravidla, mimo jiné princip hospodárnosti při správě konkursní podstaty. Namítá-li stěžovatelka, že v právním systému kontinentální Evropy judikatura není pramenem práva a judikatura vyšších soudů proto není pro soudy nižších stupňů závazná, pak takovýto postoj stěžovatelky považuje Ústavní soud v současnosti za značně neudržitelný a odkazuje pro stručnost na řadu doktrinálních publikací, které tuto problematiku dostatečně vysvětlují (z poslední doby viz zejména sborník ŠÁMAL, P. - RAIMONDI, G. - LENAERTS, K. a kol. Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy, Wolters Kluwer 2018, anebo BOBEK, M. - KÜHN, Z. Judikatura a právní argumentace, 2. vyd., Auditorium 2013). Ostatně i Nejvyšší soud v nyní napadeném rozsudku se k této otázce výslovně vyjadřuje a odkazuje na konkrétní rozhodnutí a další prameny, týkající se tzv. soudcovského dotváření práva (str. 9). Judikatura (zejména vyšších soudů) provádí i v kontinentálním právním systému výklad, který musí být respektován a sledován i nad rámec konkrétní řešené kauzy, byť samozřejmě může docházet i k právem předvídaným judikatorním změnám či skutkovým a právním distinkcím. Pokud by totiž přinejmenším některá rozhodnutí soudů neměla též určitý zobecňující potenciál, docházelo by k vydávání rozhodnutí nepředvídatelných, ve svých důsledcích porušujících princip rovnosti účastníků jednotlivých řízení. I v českém právním prostředí proto mají rozhodnutí vyšších soudů určitý precedenční efekt. Pokud by tomu tak nebylo, pak by ostatně nedávalo ani smysl, aby zákonná úprava výslovně stanovovala postup pro překonávání již vyslovených právních názorů.

7. Ústavní soud dále uvádí, že v dané věci nebyla limitem pro přezkum věci překážka věci zahájené ani překážka věci rozhodnuté; stěžovatelkou odkazovaná soudní řízení v ústavní stížnosti se totiž týkají jiného okruhu účastníků, anebo mají jiný předmět řízení [například to, že stěžovatelka nebyla shledána v kontextu právě projednávaného případu vinnou ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, neomezuje konkursní soud v jeho úvaze o rozhodnutí o účelnosti vynaložených nákladů při správě konkursní podstaty].

8. Zbývá uvést, že důvodem pro vyloučení soudkyně rozhodující ve věci stěžovatelky pro podjatost nemůže být samo o sobě ani to, že se údajně řídila závazným právním názorem Nejvyššího soudu, na němž se při rozhodování jiné věci jako člen senátu Nejvyššího soudu podílel její manžel, vysloveným v jiné věci, resp. okolnost, že tato soudkyně ve stěžovatelčině případě postupovala jinak, než by si stěžovatelka představovala. Rovněž v tomto ohledu se proto Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu (str. 13 napadeného usnesení). Tato námitka ostatně nebyla soudy opomenuta, jak se mylně domnívá stěžovatelka, když se s ní vypořádal rovněž Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění nyní přezkoumávaného usnesení (str. 25).

9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2018

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru