Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3671/13 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
interpretace
trestní stíhání
Amnestie
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3671.13.1
Datum podání04.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 158, § 159 odst.1 písm.c, § 12 odst.10, § 149 odst.1 písm.b


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3671/13 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Václava Vojíře, zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem v Říčanech, Olivova 116/7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2013 č. j. 4 Tdo 859/2013-20, za účastni Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. 4 To 5/2013, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. 46 T 11/2006, jímž bylo zastaveno trestní stíhání stěžovatele, se závazným právním názorem, že se na stěžovatele amnestijní důvod stanovený v ustanovení čl. II amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb., nevztahuje.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se do celkové doby trestního stíhání nezapočítává období od 21. 10. 2003 do 30. 3. 2005, ve kterém byla věc vrácena do stadia tzv. prověřování (usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 8. 2003 bylo státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Praze zrušeno jako nezákonné), pročež v tu dobu trestní stíhání dle dovolacího soudu neprobíhalo; celková doba trestního stíhání stěžovatele do vydání amnestie prezidenta republiky proto trvalo kratší dobu než osm let (přesně sedm let, jedenáct měsíců a dvanáct dnů).

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že celkovou dobu trestního stíhání je třeba počítat již od (posléze zrušeného) usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 11. 8. 2003, mj. i proto, že následné usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 3. 2005 obsahuje tentýž, shodně popsaný skutek s totožnou právní kvalifikací jako původní usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle názoru stěžovatele je přitom nepřípustná taková interpretace ustanovení čl. II amnestie prezidenta republiky, jež znamená, že stěžovatel je ve svém důsledku vyňat z dobrodiní amnestie jen a pouze proto, že v minulosti hájil svá práva; pokud by totiž proti prvnímu usnesení o zahájení trestního stíhání nevyužil možnosti podat opravný prostředek, amnestie by se na něj vztahovala. Stěžovatel navíc s odkazem na závěry nálezu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 1553/11 (N 20/68 SbNU 259) polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, že amnestijní ustanovení mají čistě procesněprávní účinky, neboť má za to, že - obdobně jako v případě institutu promlčení - je třeba přiznat ustanovením prezidentské amnestie účinky hmotněprávní. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že stádium tzv. prověřování není součástí "trestního stíhání", neboť i v tomto stádiu zůstal přinejmenším v postavení podezřelého, přičemž dle rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 6 Tdo 14/2005 je namístě přiznat podezřelému obdobná práva jako obviněnému.

Přestože se stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nevěnuje otázce její přípustnosti, patrně proto, že ji a priori za přípustnou považuje, musel se Ústavní soud nejprve zabývat právě touto otázkou, jelikož projednávaná ústavní stížnost směřuje proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Obecně totiž platí, že ústavní stížnost napadající kasační rozhodnutí obecného soudu, zásadně přípustná není, neboť směřuje proti rozhodnutí v dosud neskončené věci, pročež by její věcné projednání porušovalo zásadu subsidiarity, jíž je řízení o ústavní stížnosti zpravidla ovládáno. Výjimku z tohoto pravidla představují pouze ta kasační - v zásadě procesní - rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o právní otázce, o níž již posléze rozhodováno nebude [srov. mutatis mutandis nálezy sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373) a sp. zn. II. ÚS 1456/11 ze dne 10. 4. 2012 (N 75/65 SbNU 51), v nichž Ústavní soud mj. konstatoval: "Kasační rozhodnutí se mohou výjimečně stát předmětem přezkumu, samozřejmě za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces"].

Jelikož Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím o dané procesní otázce - tedy otázce, zda se na stěžovatele vztahuje ustanovení čl. II amnestie prezidenta republiky - rozhodl závazně a konečným způsobem (viz 3. odstavec na str. 9 napadeného usnesení), jsou podmínky výjimečné přípustnosti ústavní stížnosti, směřující proti kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, splněny.

Ústavní soud proto shledává ústavní stížnost přípustnou; neshledává ji však z dále pojednaných důvodů opodstatněnou.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podstatou projednávané ústavní stížnosti je stěžovatelova polemika se závěrem dovolacího soudu, že do celkové doby trestního stíhání ve smyslu ustanovení čl. II amnestie prezidenta republiky se nezapočítává období od zrušení původního usnesení o zahájení trestního stíhání do vydání nového usnesení o zahájení trestního stíhání.

Ústavní soud - nemá-li být řádnou odvolací instancí ve vztahu k dovolacímu soudu - se musí omezit na konstatování, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je řádně a velmi podrobně odůvodněno, přičemž v něm přijaté závěry zjevně nevykazují žádné prvky svévole (či libovůle), jejichž případná indikace by odůvodňovala (ospravedlňovala) kasační zásah Ústavního soudu a tím i ingerenci do rozhodovací činnosti obecných soudů. Ani případná skutečnost, že by se Ústavní soud věcně neztotožňoval s dovolacím soudem přijatými právními závěry, by přitom bez dalšího neodůvodňovala jeho kasační zásah; porušení stěžovatelových základních práv by totiž zakládala až situace, kdy by tyto právní závěry představovaly zjevný a nepochybný důsledek interpretačního excesu. Taková situace však v projednávané věci zjevně nenastala, pročež je namístě konstatování, že oproti tvrzení stěžovatele rozhodnutím dovolacího soudu jeho právo na spravedlivý proces porušeno nebylo. Porušení jiného základního práva se přitom stěžovatel nedovolává, a ani Ústavní soud porušení žádného jiného ústavním pořádkem chráněného práva neshledává.

Pouze pro úplnost - a nad rozhodný rámec - uvádí Ústavní soud ještě následující.

Klíčový právní závěr Nejvyššího soudu, že stádium tzv. prověřování nelze považovat za součást trestního stíhání, přesvědčivě odůvodnil mj. tím, že až od okamžiku zahájení trestního stíhání je možné ve vztahu k podezřelému/obviněnému rozhodnout např. o jeho vzetí do vazby, či rozhodnout o zákazu vycestování do zahraničí (srov. 3. odstavec na str. 9 napadeného usnesení). Distinkce období před (řádným) zahájením trestního stíhání a po jeho zahájení tak je dle názoru Ústavního soudu dostatečně (rozumně a přezkoumatelně) odůvodněna (srov. též bod 6 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3785/13 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 7 Tdo 861/2013); stěžovatelem tvrzená kolize s rozhodnutím sp. zn. 6 Tdo 14/2005 se přitom zjevně nepodává. Na výše uvedeném ostatně dle názoru Ústavního soudu - prizmatem kontroly ústavnosti napadeného usnesení - nic nemění ani existence (stěžovatelem nedovolávaného) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 3 Tdo 95/2014, jehož právní závěry by mu sice mohly být v obecné rovině příznivé, byly však - a to je z hlediska práva na spravedlivý proces klíčové - dovolacím soudem přijaty až po přijetí napadeného usnesení; nadto byly tyto právní závěry přijaty v kontextu podstatně odlišných skutkových okolností, pročež nejsou i z tohoto důvodu v souzené věci bez dalšího uplatnitelné.

Namítá-li stěžovatel, že obě usnesení o zahájení trestního stíhání se týkají totožného (i stejně právně kvalifikovaného skutku), postačí připomenout, že tuto skutečnost dovolací soud náležitě reflektoval a do doby trestního stíhání započetl i dobu od vydání prvního usnesení o zahájení trestního stíhání do doby jeho zrušení pro nezákonnost (viz poslední odstavec na str. 8 napadeného usnesení).

Ústavněprávní deficity pak nevykazuje ani úsudek dovolacího soudu, že rozhodnutí o tom, zda se na stěžovatele vztahuje amnestie prezidenta republiky, představuje rozhodnutí procesní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 4/2013 a teoretické úvahy rekapitulované v článku: Pavlík, Jiří; Růžička, Miroslav; Přepechalová, Kateřina: K amnestii prezidenta republiky z 1. ledna 2013 z pohledu převážně trestněprávního. In: Státní zastupitelství 2/2013, str. 24, dostupné v Systému ASPI); v opačném případě by ostatně nemohla být projednávaná ústavní stížnost přípustná (viz výše) a Nejvyšší soud by nemohl řádně přijmout ani výše označené usnesení sp. zn. 3 Tdo 95/2014 (srov. ustanovení § 20 odst. 1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích). Závěry stěžovatelem dovolávaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1553/11 tak do souzené věci bez dalšího nedopadají (nadto je přinejmenším sporné, zda by při případné analogii měly pro stěžovatele příznivé důsledky).

Přisvědčit nelze stěžovateli ani v případě jeho tvrzení, že na něj nedopadlo dobrodiní amnestie toliko proto, že v minulosti uplatnil opravný prostředek proti - nezákonnému - usnesení o zahájení trestního stíhání; na stěžovatele totiž "dobrodiní amnestie" nedopadlo jen a pouze proto, že celková doba trestního stíhání (do níž na základě ústavně konformního závěru - viz výše - dovolacího soudu nelze započítat dobu mezi zrušením původního a vydáním nového usnesení o zahájení trestního stíhání) nedosáhla ustanovením čl. II amnestie prezidenta republiky předvídané délky.

Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru