Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3668/13 #1Usnesení ÚS ze dne 12.11.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDobré mravy
družstvo/bytové
byt/vyklizení
nájemné
neplatnost/absolutní
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3668.13.1
Datum podání04.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3, § 39, § 686


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3668/13 ze dne 12. 11. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GRANAT s. r. o., se sídlem Petržílkova 2267/12, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem Vašátkova 176, 250 88 Čelákovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2012 č. j. 72 Co 38/2012-96 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2013 č. j. 26 Cdo 192/2013-125, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. prosince 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 a 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále je "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. října 2011 č. j. 28 C 36/2009-63 zamítl žalobu na vyklizení žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") z bytu - jednotky č. X1 v objektu bydlení - budově vedené pod popisnými čísly X2, X3, X4 a X5, postavené na pozemcích parc. č. Y1, Y2, Y3 a Y4, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, kat. pracoviště Praha, obec Praha, na LV č. Y5 pro katastrální území Stodůlky (dále též "předmětný byt"); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2012 č. j. 72 Co 38/2012-96 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 6 měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 26. února 1998, kterou uzavřela s Pražským stavebním bytovým družstvem (dále jen "PSBD") je neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele č. 107/2006 Sb., dále jen "obč. zák."), protože neobsahuje podstatnou náležitost smlouvy o nájmu bytu (§ 686 odst. 1 obč. zák.), a to dohodu o nájemném (užívání bytu bylo sjednáno jako bezúplatné). Dovodil dále, že Dohoda o postoupení práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní č. 2501, uzavřená dne 26. února 1998 mezi žalovanou a Josefem Stiborem, nemá ve vztahu k žalobci právní relevanci a nelze s ní spojovat přechod či převod závazku žalobce převést na žalovanou vlastnické právo k předmětnému bytu (jednotce); žalovaná nemohla na jejím základě nabýt práva a povinnosti ze smlouvy budoucí, ani postavení účastníka této smlouvy. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Odo 559/06 a sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, v nichž byl vysloven právní názor, že předmětem postoupení ve smyslu § 524 obč. zák. nemůže být povinnost účastníka). Se zřetelem k tomu nepřipadá v úvahu ani legitimní očekávání žalované na nabytí majetku (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3571/10, N 91/61, SbNU 415). Odvolací soud uzavřel, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a proto žalobu na vyklizení shledal důvodnou; na tom, uvedl odvolací soud, nemění nic ani okolnost, že žalovaná uhradila Josefu Stiborovi kupní cenu za byt. S ohledem na to, že předmětný byt je fakticky obýván rodinou se dvěma dětmi, stanovil delší lhůtu k jeho vyklizení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. září 2013 č. j. 26 Cdo 192/2013-125 zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o neexistenci právního důvodu bydlení a vytýká mu, že nezohlednil její argumentaci odkazem na ust. § 3 odst. 1 obč. zák.

Stěžovatelka je toho názoru, že rozhodnutí dovolacího soudu, jakož i soudu odvolacího, porušují její základní práva zaručená jí ústavním pořádkem České republiky, a to zejména právo na ochranu majetku.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá také porušení svého základního práva na ochranu legitimního očekávání nabytí vlastnického práva k předmětné bytové jednotce. V souvislosti s legitimním očekáváním nabytí vlastnického práva k zakoupené nemovitosti se stěžovatelka dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04 (N 124/37, SbNU 563). Stěžovatelka se dovolává i ochrany práva na bydlení, které je sociálním právem a má ústavní povahu.

Stěžovatelka uvádí, že legálně koupila nemovitost od úpadce, když řádně a včas uhradila PSBD celou dohodnutou kupní cenu a PSBD toto finanční plnění převzalo. Stěžovatelka protokolárně převzala od úpadce předmět koupě do držby (sám úpadce stěžovatelce jednotku na základě realizované koupě předal, a tudíž nedošlo k "okupaci" nemovitosti a k tomu, že by byla užívána bez odpovídajícího právního důvodu), a z jednání úpadce je zřejmé, že PSBD od počátku jednalo se stěžovatelkou jako s vlastníkem předmětné nemovitosti, tudíž není možné pochybovat o tom, že stěžovatelka byla od samého počátku tzv. oprávněným držitelem této nemovitosti (nikoliv jejím "okupantem"), a to s přesvědčením, že jí tato nemovitá věc patří.

V kontextu skutkové a právní argumentace této ústavní stížnosti se tak podle názoru stěžovatelky aplikace občanskoprávního institutu "vydržení" jeví jako ústavně konformní řešení situace, kterou stěžovatelka ničím nezavinila, stav, který de facto neměla šanci nikterak pozitivně ovlivnit a jako cesta vedoucí k navození v minulosti platně uzavřenou smlouvou legitimně očekávaného (a tudíž předvídaného) faktického stavu.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu ke stěžovatelkou namítanému porušení vlastnického práva odvolací soud v souzené věci dovodil, že Dohoda o postoupení práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní č. 2501, uzavřená dne 26. února 1998 mezi žalovanou a Josefem Stiborem, nemá ve vztahu k žalobci právní relevanci a nelze s ní spojovat přechod či převod závazku žalobce převést na žalovanou vlastnické právo k předmětnému bytu; žalovaná nemohla na jejím základě nabýt práva a povinnosti ze smlouvy budoucí, ani postavení účastníka této smlouvy. Se zřetelem k tomu nepřipadá v úvahu ani legitimní očekávání žalované na nabytí majetku. Odvolací proto soud uzavřel, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák. ).

K námitce stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na bydlení se vyjádřil Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, vyplývá, že žalovaná je právnickou osobou (obchodní společností), že má své sídlo na adrese předmětného bytu a že její jednatelkou je Elena Roussavskaia, která byt užívá též k bydlení. Nejvyšší soud přisvědčil dovolatelce, že právo na bydlení patří k základním lidským právům, neboť zajišťuje realizaci jedné ze základních lidských potřeb - potřeby bydlení, jež je vlastní toliko fyzické osobě, nikoli osobě právnické [srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu z 19. dubna 2001 sp. zn. 26 Cdo 2818/99, dále např. jeho rozsudek z 26. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2823/99 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 30. října 2001 sp. zn. II. ÚS 723/2000) a rozsudek z 6. prosince 2005 sp. zn. 26 Cdo 1295/205]. Ochrana práva na bydlení je poskytována i prostřednictvím aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., kdy je výjimečně vlastníkovi odepřena ochrana jeho vlastnického práva. V souzené věci však aplikace uvedeného ustanovení nepřichází v úvahu, neboť předmětný byt slouží jako sídlo právnické osoby (dovolatelky), jejíž zájmy nelze upřednostnit před ochranou práva vlastnického. Okolnost, že byt je fakticky užíván též k bydlení její jednatelky, není v tomto směru rozhodná. Pokud tedy v projednávané věci odvolací soud žalobě na vyklizení předmětného bytu vyhověl, lze pokládat jeho rozhodnutí za věcně správné.

Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04, je třeba uvést, že tento na uvedenou skutkovou situaci nedopadá.

Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2014

Jiří Zemánek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru