Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3666/10 #1Usnesení ÚS ze dne 25.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Ostrava
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
Diskriminace
Podnikání
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.3666.10.1
Datum podání23.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3666/10 ze dne 25. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti KORT, obchodní společnost s ručením omezeným, se sídlem Nemocniční 2902/13, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem Občanská 16, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, č. j. 8 Co 363/2010 - 106 ze dne 22. 9. 2010, a usnesení Okresního soudu v Ostravě, č. j. 82 C 303/2008 - 96 ze dne 11. 8. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§§ 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i zákaz diskriminace zakotvený v čl. 3 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv následkem zamítnutí její žádosti o osvobození od soudních poplatků ze strany obecných soudů, "když tyto soudy nesprávně došly k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků".

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z napadených aktů Ústavní soud zjistil, že soud prvního stupně nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků proto, že neshledal podmínky pro vyhovění její žádosti z důvodu, že projednávaná věc úzce souvisí s podnikáním žalobce, přičemž při rozhodování o osvobození od soudních poplatků v takových sporech je dle soudu I. stupně nutno brát v úvahu, že "každý podnikatelský subjekt při svém podnikání vstupuje do oblasti vztahů, které nutně s sebou nesou riziko neúspěchu, ztrát a dalších nepříznivých důsledků." Tudíž u všech podnikatelských subjektů je dle něj třeba při posuzování předpokladů pro osvobození od soudních poplatků rozlišovat, zda nepříznivá situace podnikatele vychází z jeho podnikatelské činnosti. Soud však zdůraznil, že je však lhostejné, zda tento postupoval řádně, anebo jestli se dostal do nepříznivé situace vlivem náhody, anebo dokonce postupoval neoprávněně a sám si svou situaci zavinil, neboť vše je prý nutno zahrnout do pojmu podnikatelského rizika. Soud dále konstatoval, že "za situace, kdy žalobce vykazuje ztrátu nejméně od roku 2000 a o neplatnosti hospodářské smlouvy, kterou žalobce nabyl předmětnou nemovitost, s níž podnikal, bylo rozhodnuto až v roce 2007, je zřejmé, že žalobce nebyl při své podnikatelské činnosti úspěšný a rozhodnutí soudu z roku 2007, jež je hlavní příčinou vedení tohoto sporu, na tuto skutečnost nemohlo mít vliv". Na závěr pak soud prvého stupně uvedl, že neúspěch v podnikání nemůže být důvodem pro osvobození od soudních poplatků v těch řízeních, jejichž předmětem je právě vymáhání pohledávek souvisejících s podnikatelskou činností, v daném případě s podnikatelskou činností stěžovatelky. Soud rovněž poukázal na to, že důsledky neúspěšného podnikání stěžovatelky (od r. 2000) nelze přenášet formou úlev z poplatkové povinnosti na stát. V závěru pak odkázal na obdobné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 15 Co 270/2006.

Usnesení soudu I. stupně napadla stěžovatelka včasným odvoláním v celém rozsahu, poukazujíc na to, že okresní soud nijak nezpochybnil, že by finanční situace stěžovatelky neumožňovala zaplacení soudního poplatku. Stěžovatelka zejména brojila proti důrazu soudu prvého stupně na příčiny finanční situace stěžovatelky, to jest na zdůvodnění, že je důsledkem podnikatelského rizika. Stěžovatelka okresnímu soudu především vytkla, že tento se nezabýval existencí objektivní neschopnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši, nýbrž že se právě namísto toho věnoval otázce úspěšnosti stěžovatelky v jejím podnikání. V tom také spatřovala rozpor s právem na spravedlivý proces. V této souvislosti pak odkázala na řadu soudních rozhodnutí, včetně nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1619/08, přičemž vyslovila názor, že účastníku řízení nesmí být, a to bez ohledu na to, zda se jedná o podnikatele nebo nepodnikatele, pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit svá práva u soudu. Stěžovatelka ve svém odvolacím návrhu uzavřela, že jsou u ní splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť podání žaloby v projednávané věci nepředstavuje svévolné a zjevně bezúspěšné bránění práva s tím, že svou platební neschopnost uhradit soudní poplatek doložila.

Krajský soud v Ostravě přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky není důvodné. Úvodem odvolací soud přisvědčil stěžovatelce v tom, že ani u podnikatelských subjektů nelze předem vyloučit možnost použití ustanovení § 138 občanského soudního řádu, a také souhlasil s jejím názorem, že pokud jde o předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, jak vyplývá z tohoto ustanovení, nejedná se v projednávané věci o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Krajský soud však stran celkových poměrů stěžovatelky dospěl k závěru, že osvobození od soudních poplatků neodůvodňují. Podle něj je třeba hledět na to, že v procesu rozhodování o osvobození od soudních poplatků je třeba přihlížet k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k povaze uplatněného nároku a k dalším relevantním okolnostem, které by mohly mít na rozhodnutí soudu vliv. Soud dále zdůraznil, že žadatel je povinen náležitým způsobem prokázat své poměry tak, aby na jejich základě bylo možno provést celkové zhodnocení všech rozhodných skutečností nebo okolností. Krajský soud sice připustil, že z daňových přiznání za roky 2007 až 2009 vyplývá, že stěžovatelka trvale hospodaří se ztrátou, nicméně není dle něj možné izolovaně přihlížet toliko k těmto daňovým přiznáním. Soud v této spojitosti zejména uvedl, že společnost založená v roce 1990 stále funguje, ve zdaňovacích obdobích let 2008 a 2009 vyplácela jednatelům odměny, v roce 2008 vyplácela zaměstnancům ve výpovědní době odstupné, měla příjmy ze služeb spojených s pronájmem nemovitostí, minimální závazky a pohledávky ve výši přes 7.000.000,- Kč. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že společnost, která současně vlastnila též dlouhodobý nemovitý i movitý majetek, měla zdroje k financování svého provozu. Odvolací soud uzavřel, že za tohoto stavu je tak stěžovatelka schopna dostát poplatkové povinnosti, jakož i nést další výdaje spojené s řízením.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatelka stížností, v níž Okresnímu soudu v Ostravě opět vytýká, že se soustředí na okolnosti související s důvody nepříznivé finanční situace stěžovatelky, a nikoli na objektivní zjištění samotné existence neschopnosti této uhradit soudní poplatek. V tom spatřuje stěžovatelka ústavně zapovězenou diskriminaci dle vzpomínaného čl. 3 odst. 1 Listiny, neboť je toho názoru, že taková interpretace § 138 občanského soudního řádu je ústavně nekonformní. Odkazuje také na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1619/08, podle kterého "i dle komentářové judikatury" vyplývá, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k povaze uplatňovaného návrhu a k dalším podobným okolnostem, přičemž u právnických osob a fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku či platební schopnost (solvenci). Účastníku řízení prý nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu; celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se musí promítnout do závěru, zda je tento s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatek. Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků. Ze závěrů citovaného nálezu stěžovatelka vyvozuje, že Ústavní soud tak učinil závěr, že základní kritérium, na základě kterého soud rozhoduje o návrhu účastníka řízení dle ust. § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, je objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši. Porušení základních práv účastníka řízení pak Ústavní soud dle ní shledal v použití uvedeného diskriminačního kritéria (rozlišování podnikatelských a nepodnikatelských subjektů bez zkoumání zákonných kritérií pro osvobození od soudních poplatků) při aplikaci ust. § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, a to způsobem, jehož důsledkem bylo porušení nejen čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ale fakticky tím byl účastníkovi řízení znemožněn přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedeného má tedy stěžovatelka za to, že Ústavní soud primárně vyžaduje zkoumání objektivní neschopnosti účastníka zaplatit soudní poplatek, nikoliv to, na základě jakých skutečností tato neschopnost nastala (to jest, zda vznikla důsledkem podnikatelského rizika účastníka); v opačném případě by totiž měli k soudu přístup pouze nepodnikatelé a solventní podnikatelské subjekty, což by prý odporovalo principům materiálního právního státu. Shora uvedeným postupem (aplikací ust. § 138 odst. 1 občanského soudního řádu způsobem, jenž dle stěžovatelky není možno považovat za ústavně konformní interpretaci tohoto ustanovení) "tak může dojít k vydání rozhodnutí, kterými dochází k porušení základních práv účastníka řízení".

V postupu Krajského soudu v Ostravě pak stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v tom, že na jedné straně tento soud sice stěžovatelce přisvědčil v tom, že ani u podnikatelských subjektů nelze předem vyloučit možnost použití ust. § 138 odst. 1 občanského soudního řádu, sděliv, že se v projednávané věci nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, ovšem na straně druhé i tento soud konstatoval, že poměry stěžovatelky přiznání osvobození od soudního poplatku neodůvodňují, což prý dále odůvodnil právními závěry, které jsou dle přesvědčení stěžovatelky v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. V souvislosti s tím zejména zpochybňuje úvahy krajského soudu stran pohledávek stěžovatelky ve výši 7.000.000,- Kč, protože právě tato pohledávka je předmětem řízení, v němž stěžovatelka žádá o prominutí soudního poplatku, její vymahatelnost je touto skutečností tedy podmíněná.

Ústavní soud na prvém místě prohlašuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Stěžovatelka si je tohoto postavení a limitované přezkumné pravomoci Ústavního soudu dobře vědoma, podobně dokonalý přehled má i o judikatuře ve věci rozhodování žádostí o osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud tak nepovažuje za nutné svou ustálenou rozhodovací praxi dále rozvádět.

Pokud jde o stížní námitky ve vztahu k rozhodnutí soudu I. stupně, lze dát stěžovatelce za pravdu v tom, že se tento soud dostatečně nezabýval vlastním stavem její finanční situace, když se v podstatě výhradně soustředil na otázku příčin, pro které se tato ocitla v nepříznivé finanční situaci. K tomu jest nicméně poznamenat, že sama skutečnost, že obecné soudy přistupují odlišně k žadatelům podle toho, zda se jedná o fyzickou nebo právnickou osobu, resp. podnikatele a nepodnikatele, není v rozporu s principy rovnosti ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny. Tyto rozdíly mají totiž svůj původ ve výrazně odlišné právní povaze těchto účastníků. Nároky, které je třeba požadovat po fyzické osobě - nepodnikateli, musí být nutně odchylné od těch, které je třeba požadovat od fyzických osob - podnikatelů, mají-li být v potřebném rozsahu zjištěny skutečnosti rozhodné pro případné, byť i částečné, osvobození od povinnosti platit soudní poplatky. Obdobně je třeba pohlížet na právnické osoby, neboť ne všechny jsou založené za účelem podnikání, navíc právní řád činí zřetelnou distinkci mezi právnickými osobami založenými dle práva soukromého a právnickými osobami založenými dle práva veřejného. Naopak stav, kdy by obecné soudy vyžadovaly po každém účastníku řízení - žadateli o osvobození od soudních poplatků splnění stejných (identických) podmínek, resp. doložení vždy stejných okolností, by byl ústavně nekonformní, neboť by nutně musel vést k diskriminaci toho žadatele, který by jen pro své právní postavení nemohl takovým "rovným" podmínkám dostát (shodně též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2220/11).

Nedostatky prvoinstančního usnesení však byly, byť ne zcela dokonale, napraveny odvolacím soudem, který se již finanční situací stěžovatelky zabýval dostatečným způsobem. Ústavní soud i zde připouští, že krajský soud pochybil, když zvýraznil skutečnost, že stěžovatelka má pohledávky ve výši přes sedm milionů korun českých, aniž by se vůbec byl zamyslel nad tím, zda jimi v okamžiku, kdy podala žádost o osvobození od soudních poplatků, může reálně disponovat, což nadto umocňuje skutečnost, že předmětná žádost o osvobození od soudních poplatků byla učiněna v řízení, v němž se tyto pohledávky právě vymáhají. V tom je opravdu možné spatřovat nesoulad mezi tímto skutkovým zjištěním a právním závěrem soudu. Nelze však přehlížet, že pouze na tomto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (viz výše provedená rekapitulace rozhodnutí soudu II. stupně). Stěžovatelka sice i ve vztahu k ostatním vývodům krajského soudu namítá jejich extrémní rozpor s právními závěry, ovšem z povahy její argumentace je patrné, že se jedná vesměs o polemiku v rovině skutkových okolností a jednoduchého práva (viz kupř. otázka vyplácení odměn), k jejichž přezkumu není Ústavní soud ve světle řečeného oprávněn.

Bylo by nadmíru formalistickým zásahem, kdyby Ústavní soud svým kasačním nálezem zrušil naříkané usnesení Krajského soudu v Ostravě jen pro nesoulad jednoho z mnoha skutkových zjištění s učiněným právním závěrem. Ústavní soud by tak nepřípustně zasáhl do rozhodování obecného soudu v rozporu s vlastní dlouhodobě vyjadřovanou a zastávanou doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů státní moci. Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své poslání a omezit se na základní funkci, jíž je posuzování souladu právních aktů (v širokém smyslu tohoto pojmu) s ústavním pořádkem, proto konstatuje, že stěžovatelkou tvrzená porušení ústavně zaručených práv neshledal.

Ve světle řečeného tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. ledna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru