Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3662/14 #1Nález ÚS ze dne 20.10.2015Zajištění peněžních prostředků zabavených při domovní prohlídce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuvyhověno
procesní - náhrada nákladů zastoupení - § 83, 84
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip proporcionality
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlast... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Vlastnictví
Domovní prohlídka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 187/79 SbNU 121
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3662.14.1
Datum vyhlášení03.11.2015
Datum podání20.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 12 odst.2, čl. 2 odst.2, čl. 2 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 80 odst.1, § 258, § 79a

40/2009 Sb., § 118


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ústavní konformita zajištění majetkových hodnot (§ 79a trestního řádu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžaduje kromě splnění požadavků formulovaných v judikatuře Ústavního soudu, jimiž jsou zákonný podklad, vydání příslušným orgánem a absence svévole, rovněž splnění kritéria přiměřenosti spočívajícího v existenci rozumného (opodstatněného) vztahu proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli; tento vztah má přitom nepochybně i svou časovou dimenzi, neboť zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Trung Kien Phama zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 20. 10. 2015 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 3 To 51/2014 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Návrh stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení byl odmítnut.

Narativní část

Městský soud uznal stěžovatele vinným trestným činem neoprávněného podnikání a účastí na zločinném spolčení. Vrchní soud zrušil rozsudek pro procesní nedostatky a věc vrátil soudu prvního stupně. Stěžovateli byla v přípravném řízení zajištěna peněžitá částka ve výši 64 000 Kč, jejíž vrácení opakovaně požadoval. Městský soud žádost zamítl podle § 80 odst. 1 trestního řádu, neboť trvalo důvodné podezření, že uvedená částka je výnosem z trestné činnosti stěžovatele. Vrchní soud zamítl stížnost stěžovatele jako nedůvodnou, když poukázal na závažnost trestné činnosti a neshledal v řízení průtahy. Později městský soud a vrchní soud stížnost stěžovatele opětně zamítly. Stěžovatel namítal, že zajištění trvá již devět let.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud ve své judikatuře (usnesení sp. zn. I. ÚS 105/07) shrnul požadavky kladené na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a trestního řádu z pohledu ústavního rámce do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).

V nálezu sp. zn. II. ÚS 642/07 Ústavní soud uvedl, že každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti ve smyslu rozumného (opodstatněného) vztahu proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli; tento vztah má i svou časovou dimenzi, neboť zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. S přibývajícím během času se tedy dočasnost zajištění stále více relativizuje a je třeba věc posoudit s použitím přísnějšího testu než u kratšího zajištění (usnesení sp. zn. II. ÚS 3674/13).

V projednávané věci Ústavní soud uvedl, že téměř devítiletá doba trvání zajištění byla značná a rovněž další okolnosti věci vyvolaly pochybnosti o její přiměřenosti. Ačkoliv daná trestní věc byla složitá, nelze ji hodnotit jako extrémně složitou. Naopak k délce řízení podstatně přispěl chybný postup soudů, kdy prvostupňové rozhodnutí městského soudu ve věci samé bylo vrchním soudem zrušeno. Kromě toho o potřebě zajištění ani jednoznačně nevypovídal (později zrušený) rozsudek městského soudu, v němž byl stěžovatel shledán vinným, ale nebylo rozhodnuto o propadnutí či zabrání zajištěných peněz.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl a napadené usnesení vrchního soudu zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Radovan Suchánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015

N 187/79 SbNU 121

Zajištění peněžních prostředků zabavených při domovní prohlídce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka - ze dne 20. října 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14 ve věci ústavní stížnosti K. P. T., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 3 To 51/2014, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti prvostupňovému usnesení o zamítnutí žádosti o vrácení peněžních prostředků zajištěných při domovní prohlídce, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 3 To 51/2014 se ruší pro porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces a práva vlastnického zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Návrh stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení, se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 11. 2014, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. 3 To 51/2014, kterým byla podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 10. 2014 č. j. 43 T 2/2010-19722, kterým bylo rozhodnuto, že se dle § 80 odst. 1 trestního řádu a contrario zamítá stěžovatelova žádost o vrácení částky 64 000 Kč zajištěné při domovní prohlídce proběhlé u něj dne 18. 1. 2005.

2. Stěžovatel především namítá, že řízení je stiženo zásadními průtahy, kdy trvá již od roku 2005 a je zřejmé, že ještě trvat bude. Otázku plynutí času soudy nevzaly dostatečně v úvahu, ačkoliv by mělo platit, že potřebu ochrany práva na nerušené užívaní vlastnictví a na podnikání u déletrvajícího zajištění majetku je s postupujícím časem nutno mít stále více v patrnosti. Nelze přitom souhlasit s tvrzením vrchního soudu, že řízení probíhá plynule s přihlédnutím ke své složitosti a obsáhlosti, když je stíháno celkem patnáct osob a spisový materiál obsahuje téměř dvacet tisíc stran. Nutno poukázat na skutečnost, že ve věci došlo k tomu, že vrchní soud zrušil vydaný prvostupňový rozsudek z důvodů vad, pro které se má hlavní líčení z velké části opakovat. Navíc dochází k různým prodlevám, konkrétně mezi nápadem obžaloby dne 8. 2. 2010 a prvním jednáním ve věci dne 8. 11. 2010 uplynulo 9 měsíců, od vydání rozsudku dne 7. 6. 2012 do odeslání spisu na odvolací soud dne 18. 3. 2013 uplynulo 9 měsíců, po vrácení spisu dne 1. 10. 2013 pak hlavní líčení přes stanovené jarní termíny fakticky započalo až v září 2014.

3. Mělo by být též zohledněno, že důvodem zajištění mělo být, že se jedná o výnosy z trestné činnosti, avšak v případu to dosud nebylo potvrzeno. Jedná se o běžnou částku, která měla sloužit k obvyklým výdajům pro osobní spotřebu. Stěžovatel také poznamenává, že jeho žádost o vrácení byla již opakovaná.

4. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň požádal, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.

II.

5. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

6. Vrchní soud sdělil, že trestní věc byla v rámci řízení o odvolání vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to zejména pro závažnou vadu řízení, kdy v průběhu projednání věci před soudem prvního stupně došlo ke změně senátu a následně k dalšímu projednávání věci, aniž by byly splněny podmínky ustanovení § 219 odst. 3 trestního řádu. Jinak však stěžovateli přisvědčit nelze, kdy je nutno odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, a zvláště pak na to, že v rámci posuzování kritéria přiměřenosti je sice nesporné, že zajištění peněžních prostředků trvá delší dobu, nicméně, jak vyplývá i z vyjádření stěžovatele ohledně jeho finanční situace a způsobu nabývání majetku, nejedná se o částku, která by významným způsobem zasahovala do jeho majetkových práv či mu způsobovala existenční potíže. V neposlední řadě je nutno poukázat na požadavek, vyplývající s mezinárodních dokumentů, zajišťovat a následně konfiskovat majetek, který je výnosem z trestné činnosti, a v případě, že jej z nejrůznějších důvodů zajistit nelze, zajistit a následně konfiskovat jeho ekvivalent. Ústavní stížnost proto navrhuje odmítnout.

7. Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že trestní stíhání bylo zahájeno policejním orgánem Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování dne 13. 1. 2005. Po zrušení tohoto útvaru k 31. 12. 2006 převzal objemný spisový materiál Útvar odhalování korupce a finanční kriminality. Dne 4. 2. 2010 byla podána obžaloba na celkem 15 obviněných osob, cizinců, státních příslušníků Vietnamské socialistické republiky, z toho proti 2 osobám bylo vedeno řízení proti uprchlému. V obžalobě bylo navrženo zabrání zajištěných peněz z domovních prohlídek.

8. Rozsudkem městského soudu ze dne 7. 6. 2012 sp. zn. 43 T 2/2010 byl obžalovaný K. P. T. (mimo jiné osoby) uznán vinným jednak trestným činem neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1 a odst. 2 písm. b) ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a jednak trestným činem účasti na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona. Podle § 163a odst. 1 trestního zákona mu byl uložen za použití § 35 odst. 1 trestního zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon mu byl podle § 60a odst. 1 a 2 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let s dohledem. Též mu byl uložen peněžitý trest dle § 53 odst. 1 trestního zákona ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na 1 rok. O návrhu Městského státního zastupitelství v Praze na uložení zabrání peněžitých prostředků městský soud nerozhodl.

9. Vrchní soud následně v neveřejném zasedání dne 21. 8. 2013 pod sp. zn. 3 To 32/2013 rozhodl tak, že rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu zrušil v celém rozsahu pro zásadní procesní nedostatky v postupu soudu prvního stupně a dle § 259 odst. 1 trestního řádu mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Aktuálně je konáno hlavní líčení ve vrácené trestní věci u městského soudu. Důvodem neskončení řízení je podle informací dozorového státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, který intervenuje u hlavního líčení, okolnost, že se k jednání nedostavují svědci z řad osob vietnamské národnosti, jejichž výslech navrhla obhajoba. Soud zjistil, že někteří z nich odcestovali z České republiky. Obhajoba v současnosti podala další návrhy na provedení důkazů. Ze strany obžaloby další doplnění dokazování navrhováno není.

10. K argumentaci v ústavní stížnosti je třeba uvést, že obžalovaní, jak bylo uvedeno výše, byli původním nepravomocným rozsudkem městského soudu uznáni vinnými, že v letech 2002 až 2005 poskytovali za úplatu služby spočívající ve směně českých korun na cizí měny a zajišťovali pro vietnamské a čínské státní příslušníky převod těchto finančních prostředků způsobem blíže popsaným v tomto rozsudku z České republiky do zahraničí, a to přes účty vedené v Československé obchodní bance, a. s., na majitele z řad dalších osob z vietnamské komunity, na bankovní účty vedené v zahraničí, z nichž následně byly tyto finanční prostředky distribuovány předem určeným cílovým zákazníkům, přičemž k poskytování tohoto druhu služeb neměli licenci České národní banky ani devizovou licenci podle příslušných zákonů. Tuto činnost vykonávali v rámci pevně stanovené organizační struktury s přesně vymezenými vztahy podřízenosti a nadřízenosti mezi jejími členy a přesně stanovenými pracovními úkoly, kdy z převedených prostředků měli čistý prospěch minimálně ve výši 22 009 810 Kč.

11. V přípravném řízení nebyl shledán důvod k podání návrhu na zrušení zajištění předmětné peněžité částky, na obviněného K. P. T. byla podána obžaloba, jak je uvedeno výše, a bylo navrženo i zabrání zajištěných finančních prostředků. V řízení obviněný K. P. T. podal opakovaně žádost o vrácení peněžní částky ve výši 64 000 Kč. Městský soud pod sp. zn. 43 T 2/2010 rozhodl dle § 80 odst. 1 trestního řádu zamítavým usnesením, neboť na základě provedeného dokazování trvalo důvodné podezření, že uvedená částka je výnosem z trestné činnosti, pro kterou je obžalovaný stíhán. Proti tomuto rozhodnutí si obžalovaný podal opravný prostředek, stížnost, o které rozhodl vrchní soud dne 3. 5. 2011 pod sp. zn. 1 To 47/2011 tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. Obžalovaný namítal, že po šesti letech není důvod peníze zajišťovat, a odkazoval na judikaturu Ústavního soudu. Stížnostní soud poukázal na charakter trestné činnosti, na provádění nedovolené směnárenské činnosti, při níž docílil čistý zisk nejméně 31 260 590 Kč. Soud se zabýval i skutečností, zda nedochází k nedůvodným průtahům v řízení, a neshledal je. Poukázal také na to, že obžalovaný stěžovatel, ač věděl, že je učiněn návrh na zabrání v hlavním líčení, vůbec o zajištěných penězích nehovořil a jejich původ soudu neobjasnil, stejně se zachoval i při provádění listinných důkazů a protokolů z předmětné domovní prohlídky. Soud uzavřel, že podmínky k postupu podle § 80 odst. 1 trestního řádu nejsou splněny. V dané trestní věci neplatí ani zákonná podmínka, že stran zmíněné peněžní částky nepřichází v úvahu vyslovení jejího zabrání. Z provedených důkazů nevyplývá, že by mezi trestnou činností obžalovaného a zajištěnou částkou nebyla žádná souvislost.

12. Dne 6. 11. 2014 pak vrchní soud pod sp. zn. 3 To 51/2014, tedy v jiném senátě, posoudil podmínky § 80 odst. 1 trestního řádu znovu. Uvedl, že k dané problematice ani obžalovaný nenabídl žádný nový důkaz, jakým způsobem zajištěnou částku nabyl, a nebylo tedy rozptýleno podezření, že tato částka je výnosem z trestné činnosti. Jeho posouzení předcházelo zamítavé rozhodnutí městského soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 43 T 2/2010. Stížnostní soud uvedl, že trestní stíhání trvá delší dobu, ale jedná se o trestní věc velmi rozsáhlou, neboť trestní spis má téměř 20 tisíc stran, rozsah se zvětšuje, věc je poměrně složitá, sofistikovaná. Výše zajištěných prostředků ve vztahu ke způsobené škodě je malá a vzhledem k finanční situaci stěžovatele jej neomezuje natolik, že by bylo ve veřejném zájmu předcházet minimalizaci dopadů na zájem na nerušeném užívání těchto peněz. Přitom negativní dopad není na jeho osobu významný. I nadále existuje důvodné podezření, že se obžalovaný stěžovatel dopustil popsané trestné činnosti. Nebyl získán žádný nový důkaz, který by dokreslil nové jiné skutečnosti stran toho, jak peníze nabyl. Není tedy oprávněný argument, že se soudy nezabývaly řádně otázkou zajištěných peněžních prostředků, přičemž v rozhodnutích soud bral v úvahu vždy i judikaturu Ústavního soudu. Z uvedených důvodů argumenty stěžovatele nejsou důvodné.

III.

13. Ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) vyslovil tezi, dle níž ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zhola nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.

15. V řadě druhé lze uvést, že majetkové hodnoty zajišťované podle § 79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o opatření pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odstavce 1 článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odstavce 2 citovaného ustanovení (srovnej Handyside v. the United Kingdom - Application no. 5493/72 - § 62). Na druhou stranu skutečnost, že se jedná pouze o časově omezené opatření, nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv osob.

16. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v § 79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské, kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů (§ 1 odst. 1 trestního řádu) i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.

17. Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot dle § 79a a následujících trestního řádu z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Kromě toho, i za situace, kdy orgány činné v trestním řízení, ač jsou povinny při svém rozhodování respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, tomuto požadavku nedostojí, platí, že důvodnost trestního stíhání a oprávněnost úkonů, které s ním souvisejí, je v prvé řadě posuzována v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, a to tak, aby v případě pochybení mohly zjednat nápravu již na této úrovni. Nutno zdůraznit, že je možné i následně (prakticky kdykoli) žádat o zrušení zajištění. Zároveň zákon stanoví, že pokud zajištění pro účely trestního řízení již není nutné, orgán činný v trestním řízení je zruší nebo omezí i bez podnětu.

18. Zajištění (a platí to přiměřeně i při zajišťování hodnoty náhradní) lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly použity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti, a nikoli jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat. Závěr, že majetkové hodnoty mají uvedené určení, tedy nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť totiž může být dalším šetřením vyvrácen (srov. též např. Šámal a spol. Trestní řád, Komentář, I. díl. 4. vydání 2002, str. 477). Přitom výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.

19. Právě vyložené principy ve prospěch důvodnosti předložené ústavní stížnosti samy o sobě nesvědčí. Stěžovatel však správně poukazuje na faktor plynutí času, kterým je stav věci významně modifikován.

20. V tomto směru je vhodné upozornit zejména na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291) [a podobný nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07 (N 62/52 SbNU 609)], ve kterém Ústavní soud vyslovil, že každé "zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti", totiž "musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli", kdy "tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho", přičemž "k tíži obviněných, a tím spíše k tíži subjektů dotčených trestním řízením, nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti ... nelze přisvědčit tvrzení policejního orgánu, resp. státního zastupitelství o tom, že k průtahům došlo např. v důsledku organizačních těžkostí při vytváření podmínek pro vyšetřování, nedostatečným kapacitním zabezpečením apod. Neúměrné prodlužování vyšetřování by takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem. Neúměrné a nedůvodné protahování přípravného řízení by tedy mohlo založit neproporcionalitu předmětného zásahu".

21. Je nutno uvážit, že zatímco u kratšího zajištění plně platí, že se jedná o institut zatímního charakteru, s přibývajícími léty se tato jeho dočasnost stále více relativizuje a je třeba na věc pohlédnout s větší "přísností". U zajištění v řádu měsíců či několika málo let (viz např. loňská odmítavá usnesení sp. zn. II. ÚS 3674/13, II. ÚS 776/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz, která se týkala případů zajištění trvajících cca 2 roky) se Ústavní soud zaměřuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí má zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole, to vše posuzováno s přihlédnutím k možnostem dotčeného subjektu dosáhnout nápravy případných pochybení prostředky zakotvenými v trestněprávní úpravě. U mnohaletého zajištění se však situace podstatně mění.

22. To neznamená, že mnohaleté zajištění (v případě stěžovatele mezi jeho uvalením a rozhodováním obecného soudu uplynulo necelých 9 let) je "automaticky" bez dalšího nepřípustné. Další možnost jeho trvání je však podmíněna tím, že zajištění vyhoví přísnějšímu testu, než jaký by postačoval v případě zajištění kratšího, totiž testu obohacenému o uvážení přiměřenosti zajištění z pohledu délky jeho trvání. V tomto směru je třeba uvážit především dva okruhy otázek. Za prvé, délku trvání zajištění samotnou a její příčiny, totiž zda je dána objektivní složitostí věci či uplatňováním procesních práv (či snad dokonce obstrukcemi) ze strany obhajoby, anebo naopak neodůvodněnými průtahy a pochybeními ze strany orgánů činných v trestním řízení. Za druhé, jaký vliv má průběh procesu na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána, totiž zda se jeho důvodnost jeví být potvrzována dosavadním vývojem v trestním řízení či naopak. Přihlédnout je namístě i k tomu, jak intenzivní zásah dané zajištění pro dotčeného individuálně představuje.

23. Ústavní soud je nucen konstatovat určité podobnosti s případy řešenými v již zmiňovaných nálezech sp. zn. II. ÚS 642/07 a III. ÚS 1396/07, ve kterých se jednalo o situaci, kdy ani po více než šestileté době nebylo skončeno ani přípravné řízení a nebylo ani zřejmé, kdy skončeno bude, když věc byla vrácena policejnímu orgánu. Nynější věc se sice v přípravném řízení již nenachází a věc byla vrácena "pouze" před soud prvního stupně, ovšem doba trvání zajištění je ještě o polovinu delší.

24. Téměř devítiletou dobu trvání zajištění je nutno považovat již vskutku za značnou a i další okolnosti ve světle výše naznačených kritérií vyvolávají o jeho přiměřenosti pochybnosti. Lze souhlasit s tím, že daná trestní věc je složitá, nicméně na druhou stranu ji nelze hodnotit jako extrémně složitou, kdy bezpochyby existují ještě případy podstatně složitější s ještě více obviněnými, tisíci poškozených apod. (sám vrchnísoud nynější věc hodnotí jako "poměrně složitou"). Vrchní státní zastupitelství v Praze uvádí, že obhajoba přichází s návrhy svědků, kteří se nedostavují, jinak však není tvrzeno, že by postupovala vysloveně obstrukčně. A naopak, jeví se, což je podstatné, že k délce řízení podstatně přispěl chybný postup soudů, kdy prvostupňové rozhodnutí městského soudu ve věci samé bylo vrchním soudem zrušeno a z jeho pokynu se musí velká část hlavního líčeno opakovat. Kromě toho o potřebě zajištění ani jednoznačně nevypovídá dosavadní vývoj v případu, když v (později zrušeném) rozsudku městského soudu byl stěžovatel sice shledán vinným, ale na druhou stranu jím nebylo rozhodnuto o propadnutí či zabrání zajištěných peněz. Přisvědčit pak lze sice Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze v tom, že se nejeví (ani z tvrzení samotného stěžovatele), že by jeho finanční situace byla taková, že by mu dané zajištění způsobovalo závažné problémy, nicméně sama tato skutečnost nemůže překonat veškeré předchozí úvahy.

25. Ústavnísoud má za to, že při takto dlouhé délce řízení, ke které přes nezpochybnitelnou složitost věci významně přispěl i vadný postup na straně soudů vedoucí k nutnosti opakování hlavního líčení, by bylo další trvání zajištění přípustné snad jen za situace, pokud by rozhodnutí o něm bylo alespoň podepřeno existencí byť jen nepravomocného rozsudku, který by obsahoval výrok o propadnutí nebo zabrání zajištěných peněz. Tak tomu však v případě ústavní stížností napadeného rozhodnutí není. Ústavní soud tudíž přistoupil k jeho zrušení.

26. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona, ve znění pozdějších předpisů včetně zákona č. 404/2012 Sb.), vyhověl.

27. Pokud jde o požadavek na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení, dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavnímsoudu vyhovění takovému návrhu připadá v úvahu pouze u stěžovatelů, u kterých to odůvodňují osobní a majetkové poměry. Takový návrh musí být proto stran těchto poměrů náležitě odůvodněn a doložen. To stěžovatel neučinil, a Ústavnímu soud mu tedy v tomto směru vyhovět nemohl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru