Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3661/13 #1Usnesení ÚS ze dne 10.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Havlíčkův Brod
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/stížnost kasační
základní ... více
Věcný rejstříkSkutková podstata trestného činu
opravný prostředek - řádný
trestní stíhání
vazba/důvody
Skutek
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3661.13.1
Datum podání03.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.c, § 68 odst.1, § 72a odst.4, § 149 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3661/13 ze dne 10. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, 500 01 Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem AK se sídlem Hradební 856/10, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. srpna 2013 č. j. 0 Nt 210/2013-19 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 25. září 2013 č. j. 14 To 262/2013-34, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové a 2) Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. prosince 2013, a po výzvě k odstranění vad doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 24. ledna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 30. srpna 2013 č. j. 0 Nt 210/2013-19 rozhodl tak, že podle § 68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu se obviněný V. Š. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") bere do vazby, přičemž vazba počíná dnem 28. srpna 2013 v 17, 00 hodin. Dále okresní soud podle ust. § 73 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu nepřijal písemný slib nabídnutý obviněným ani dohled probačního úředníka.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 25. září 2013 č. j. 14 To 262/2013-34 bylo rozhodnuto, že z podnětu stížnosti obviněného se napadené usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. srpna 2013 č. j. 0 Nt 210/2013-19 podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušuje v celém rozsahu a nově se rozhoduje tak, že podle § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu se obviněný V. Š. bere do vazby (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. krajský soud rozhodl, že podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu soud nepřijímá písemný slib nabídnutý obviněným. Ve výroku pod bodem III. krajský soud rozhodl, že podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu se nabídka obviněného na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka nepřijímá. Dále krajský soud rozhodl, že podle § 72a odst. 4 trestního řádu se lhůta trvání vazby započítává ode dne 28. srpna 2013 od 17,00 hodin (výrok pod bodem IV.).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z dosavadních skutkových zjištění nevyplývá, že by v daném případě byl dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. c) trestního řádu a z těchto skutkových zjištění ani nevyplývá, že by trestní stíhání stěžovatele bylo důvodné. Podle stěžovatele tak není dána podmínka stanovená trestním řádem, že jsou zde zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě stěžovatel; z dosavadního průběhu trestního řízení je naopak zřejmé, že se tak nestalo. I z výpovědi samotného poškozeného Pavelky vyplývá, že účast stěžovatele na stíhaném skutku byla naprosto minimální, a to pokud se samotného sjednání schůzky týče, tak i z hlediska fyzického útoku, kterého se stěžovatel neúčastnil vůbec, naopak aktéry tohoto útoku od dalších útoků odrazoval. Skutková zjištění vedou podle stěžovatele k závěru, že zde žádné odůvodněné podezření, že by se stěžovatel svým jednáním dopustil nějakého trestného činu, zjevně není. Již z tohoto důvodu je tedy podle stěžovatele vazba nepřípustná. Další důvod nepřípustnosti vazebního stíhání je dán skutečností, že zde není dána důvodná obava, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo dokoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. V tomto ohledu stěžovatel poukazuje na skutečnost, že k jednání obviněných Bízy a Brzoně došlo dne 12. srpna 2013, zatímco k zadržení pak 28. srpna 2013. Pokud by měl tedy stěžovatel potřebu své jednání nějakým způsobem dokončit, měl na to k dispozici stále ještě 16 dní, kdy mu v takovém dokončení nic nebránilo. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že neměl na sporu mezi obviněnými Bízou a Brzoněm a poškozeným Pavelkou žádný osobní zájem. Jak stěžovatel sám uvedl a jak potvrdili svědci i samotný poškozený, v celé věci zastával pouze roli jakéhosi prostředníka, který měl zájem především na tom, aby jednání proběhlo v klidu. V daném případě tedy v rámci výsledků dosavadního vyšetřování nelze z ničeho usuzovat, že by stěžovatel měl danou trestnou činnost opakovat nebo dokonávat. Podle stěžovatele je zcela nepřípustné, aby byl důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu dovozován z pouhé skutečnosti, že stěžovatel má již určitý počet záznamů v trestním rejstříku, jak to učinil krajský soud. Institut vazby je zákonným omezením ústavně zaručeného práva na osobní svobodu a jako takového by měl být orgány činnými v trestním řízení využíván jen zcela výjimečně a pouze v případech, kdy není možný jiný postup. Takovým případem však projednávaný případ není. Stěžovatel je přesvědčen, že se žádného trestného činu nedopustil a doposud není v rámci provedených úkonů ani ničím usvědčován. Stejně tak je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě není dána důvodná obava, že by mohl trestnou činnost opakovat nebo ji dokonávat. Závěrem stěžovatel podotýká, že ačkoliv byl formálně vzato zadržen, na policii se dostavil sám a dobrovolně a s orgány činnými v trestním řízení plně spolupracuje. Pokud i za výše uvedených skutečností byl proti němu institut vazby využit, bylo tím porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu.

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že okresní soud učinil správná zjištění o probíhajícím trestním stíhání obviněného a o důvodnosti zahájení trestního stíhání právě vůči němu. V tomto stádiu řízení je obviněný usvědčován nejen podanými vysvětleními, ale také řadou listinných důkazů a podle krajského soudu lze tedy s odkazem na uvedené skutečnosti dovodit, že dosud nashromážděné důkazy skutečně odůvodňují podezření, že došlo ke skutkům, pro něž bylo trestní stíhání zahájeno, tyto skutky vykazují všechny znaky označeného zločinu a přečinů a existuje i důvodné podezření, že se jich dopustil právě obviněný. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že u obviněného skutečně reálně existuje vazební důvod dle § 67 písm. c) trestního řádu. Obviněný je osobou, která má s trestnou činností majetkového charakteru již řadu zkušeností, neboť v minulosti byl desetkrát pravomocně odsouzen pro různorodá jednání převážně majetkového charakteru, a to opakovaně i k nepodmíněným trestům odnětí svobody a naposledy pak pro drogovou trestnou činnost k podmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž právě v průběhu běžící zkušební doby se měl dopustit nyní posuzovaného jednání. Z toho krajský soud dovodil, že nejen předchozí důrazné nepodmíněné tresty odnětí svobody, ale ani posledně uložený výchovný trest neměly na obviněného patřičný vliv v tom směru, aby jej odradily od páchání další trestné činnosti. I když obviněný věděl, že se nachází ve zkušební době podmíněného odsouzení, přesto se měl znovu dopustit trestné činnosti. Podle krajského soudu tak existuje důvod vazby uvedený v § 67 písm. c) trestního řádu. Vzhledem k charakteru spáchané trestné činnosti, jakož i s ohledem na osobnost obviněného, který projevuje výrazné sklony k páchání trestné činnosti, neshledal ani krajský soud možnost nahradit existující důvod vazby jiným opatřením; krajský soud dovodil, že okresní soud tedy nepochybil, pokud písemný slib nabídnutý obviněným ani dohled probačního úředníka, nepřijal. Tyto instituty by v případě obviněného plnily ryze formální funkci a nemohly by mu zabránit v opakování trestné činnosti. Podmínky pak neshledal krajský soud ani z hlediska možnosti uplatnění nějakého předběžného opatření. Pochybení však krajský soud shledal v případě, kdy okresní soud dovodil u obviněného i vazební důvod dle § 67 písm. a) trestního řádu, tedy obavu, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul. Z dosud zjištěných skutečností podle krajského soudu nevyplývá, že by daný důvod vazby reálně existoval; okresní soud pouze reprodukoval znění zákona, avšak žádné konkrétní skutečnosti, které by svědčily o existenci tohoto vazebního důvodu, neuvedl. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí krajského soudu bylo řádně odůvodněno a toto rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti krajského soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a ústavní stížnost je tak v této části zjevně neopodstatněná.

Pokud stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. srpna 2013 č. j. 0 Nt 210/2013-19, je třeba uvést, že toto rozhodnutí bylo podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadeným usnesením krajského soudu v celém rozsahu zrušeno a nahrazeno právě tímto novým rozhodnutím krajského soudu v dané věci. Ve vztahu k výše uvedenému usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě je tedy podaná ústavní stížnost nepřípustná.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 25. září 2013 č. j. 14 To 262/2013-34 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. srpna 2013 č. j. 0 Nt 210/2013-19, Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. února 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru