Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 366/98Nález ÚS ze dne 26.10.1999K uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 149/16 SbNU 105
EcliECLI:CZ:US:1999:2.US.366.98
Datum podání17.08.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1954 Sb., § 3 odst.3 písm.c

87/1991 Sb., § 3 odst.3, § 6 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 366/98 ze dne 26. 10. 1999

N 149/16 SbNU 105

K uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v ve věci ústavní stížnosti E. Š., za

účasti účastníka řízení Krajského soudu v Plzni a vedl. účastníka

Univerzity Karlovy, se sídlem Ovocný trh 3, Praha 1, proti

rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 1998, č. j. 12 Co

183/98-118, a rozsudku Okresního soudu v Plzni-město ze dne 10.

7. 1997, č. j. 11 C 14/96-102, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6. 1998, č. j.

12 Co 183/98-118, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu

Plzeň-město ze dne 10. 7. 1997, č. j. 11 C 14/96-102, se zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 17. 8.

1998 stěžovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne

15. 6. 1998, č. j. 12 Co 183/98-118, ve spojení s rozsudkem

Okresního soudu Plzeň - město ze dne 10. 7. 1997, č. j. 11

C 14/96-102. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen

zamítavý výrok Okresního soudu Plzeň - město v tom, že návrh

stěžovatelky (dříve navrhovatelky), aby vedl. účastníku řízení,

jako osobě povinné, byla uložena povinnost uzavřít se

stěžovatelkou dohodu o vydání domu č. p. 722/13 se staveb p. č.

1907 a zahradou, nyní p. č. 10104 vše k. ú. Plzeň, se zamítá.

V odůvodnění stížnosti navrhovatelka uvedla, že vydání

předmětných nemovitostí se domáhá jako dcera původní majitelky

L. L. Oprávněnou osobou ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, se stala teprve po účinnosti nálezu Ústavního

soudu ze dne 4. 4. 1995, publikovaného pod č. 164/95 Sbírky zákonů

České republiky. Vzhledem k tomu, že po včasné výzvě vedl.

účastník návrhu na vydání nemovitosti nevyhověl, nezbylo

stěžovatelce než se obrátit se svým návrhem na soud.

Ke skutkovým okolnostem případu navrhovatelka shrnula, že

její matka, jako poslední vlastnice nemovitostí shora označených,

v nichž je nyní umístěn děkanát Lékařské fakulty Univerzity

Karlovy, po skončení války nechala opravit a rekonstruovat

nemovitost s velkým finančním nákladem, vzhledem k tomu, že dům

byl těžce poškozen po posledním leteckém náletu na Plzeň. Rodiče

stěžovatelky byli židovského původu a otec stěžovatelky MUDr.

K. L. zahynul za války v Osvětimi, matka proto neměla po návratu

z koncentračního tábora žádné vlastní příjmy, které by sloužily

k hrazení jejích životních potřeb. Bylo proto jejím úmyslem po

přebudování bytových jednotek v domě na kanceláře žít z pronájmu

získaného z kancelářských prostor v předmětné nemovitosti.

Po únoru 1948 ztratila matka navrhovatelky možnost disponovat

s finančními prostředky, získanými pronájmem budovy, neboť byly

vázány na účtu oprav a nájemného a navíc se dostala do tíživé

finanční situace nutností splácet vysoké půjčky, poskytnuté na

opravu domu státní spořitelnou v Plzni. Za této situace byla

nucena odprodat dům státu za cenu odpovídající zůstatkům dosud

nezaplacených pohledávek. Prodej domu do vlastnictví státu,

zastoupeného investiční bankou, byl uskutečněn pouze pod

podmínkou, že kupujícím bude stát - investiční banka, a kupní cena

nesmí převýšit pohledávky státu.

Stěžovatelka se domnívá, že právě při stanovení podmínek

kupní smlouvy došlo k výraznému omezení vlastnického práva matky

navrhovatelky, kdy tato neměla možnost si vybrat vlastního kupce

na dům a z prodeje nemovitostí nezískala žádnou finanční částku.

Tyto dvě skutečnosti jsou proto podle názoru stěžovatelky takovým

stavem tísně, který má na mysli ustanovení § 49 a § 37 o. z.

V této souvislosti navrhovatelka poukazuje na nález Ústavního

soudu sp. zn. IV. ÚS 85/95.

Prvostupňový soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že

v daném případě nedošlo při prodeji nemovitostí k naplnění

podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka neprokázala při

prodeji domu stav tísně a nápadně nevýhodné podmínky. Okresní soud

při hodnocení pojmu nápadně nevýhodné podmínky vycházel ze

znaleckého posudku, provedeného na předmětné nemovitosti k datu

prodeje, z něhož vyplývá, že tehdy sjednaná kupní cena ve výši

234. 425,- Kčs byla o 14,8 % nižší, než odpovídalo tehdy platným

cenovým předpisům. Tento cenový rozdíl, podle názoru soudu prvého

stupně, nedosahuje takové intenzity, jež by odpovídala nápadně

nevýhodným podmínkám ve smyslu restitučního zákona.

Odvolací soud přes určité odlišné právní závěry ohledně

formálních nedostatků žalobního návrhu dospěl k závěru, že stav

tísně lze v době prodeje dovodit, nicméně ani tento obecný soud

neshledal existenci druhé podmínky, tj. nápadně nevýhodných

podmínek. Stěžovatelka v této souvislosti považuje za zjevně

nesprávný závěr odvolacího soudu, který uvádí, že vlastník

nemovitosti již od r. 1939 mohl tyto prodat za cenu maximálně

stanovenou dle nařízení vlády č. 175/1939 Sb., neboť toto nařízení

bylo s účinností od 5. 5. 1945 prohlášeno za neplatné. Názor

Krajského soudu v Plzni, že vlastník nájemního domu nemohl

takovýto dům prodat za skutečnou tržní cenu již před únorem 1948

považuje stěžovatelka za nepřijatelný (cit. nařízení vlády nabylo

účinnosti 20. 7. 1939 a bylo zrušeno 15.11. 1949).

Navrhovatelka se domnívá, že při výkladu pojmu "nápadně

nevýhodné podmínky" není rozhodující, o kolik byla kupní cena

v době prodeje nižší než by byla cena maximální, ale zdůrazňuje,

že je třeba vycházet ze skutečnosti, že v době prodeje nebyly

vytvořeny takové právní a politické poměry, které by umožňovaly

prodat nemovitost za skutečnou tržní cenu, a to přesto, že obecná

hodnota nemovitostí v té době byla velmi nízká. V tomto případě

navíc vlastník nemovitostí prodejem nezískal žádný hodnotový

ekvivalent, ale pouze uhradil hypotéku na nemovitosti váznoucí.

V doplnění ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne

12. 5. 1998, stěžovatelka dále rozvedla, v čem spatřuje konkrétní

znevýhodnění své právní předchůdkyně při prodeji domu, když

uvedla, že i podle tehdy platných právních předpisů byly tři shora

uvedené podmínky prodeje v podstatě diktátem strany kupující

a jsou tedy zcela ojedinělým a mimořádným důkazem nápadně

nevýhodných podmínek prodeje domu.

Podmínka obsažená v dopise Ministerstva financí stanovila, že

reprodukční cena nemovitostí musí být vyšší než navrhovaná kupní

cena, t. j. zůstatek nezaplacených pohledávek státní spořitelny.

Stěžovatelka zdůrazňuje, že pod pojmem reprodukční cena je zde

míněna cena skutečná, rovnající se dnešnímu pojmu "tržní cena".

Ve stanovených limitujících podmínkách, za kterých došlo

k uskutečnění prodeje nemovitostí, lze tak v daném případě

spatřovat konkrétní nevýhodnost vyššího stupně, než byl stupeň

tehdy obecně panující. Jestliže k těmto skutečnostem obecné soudy

ve svých rozhodnutích dostatečně nepřihlédly, porušily tak, podle

závěrů stěžovatelky, čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl.

4 odst. 1 Listiny.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 6.

1998, sp. zn. 12 Co 183/98, se podává, že odvolací soud v plném

rozsahu potvrdil rozsudek soudu prvého stupně i když v odůvodnění

konstatoval, že se ztotožňuje s právním názorem soudu prvého

stupně pouze v tom, že uplatněný návrh na uložení povinnosti vydat

nemovitosti v návrhu blíže označené s poukazem na zák. č.

116/1994 Sb., event. zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, bylo nutno zamítnout, neboť stěžovatelka nepředložila

v řízení žádné důkazy, které by odůvodňovaly závěr, že k převodu

předmětných nemovitostí na stát došlo z důvodu rasové či politické

perzekuce, nebo že by tak byly naplněny obě podmínky ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona.

Navrhovatelka je nade vši pochybnost osobou oprávněnou, neboť

prokázala, že je dcerou původní vlastnice nemovitostí, má české

státní občanství a v zákonné lhůtě podala výzvu k vydání

předmětných nemovitostí. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem

prvostupňového soudu v otázce formální neexistence dotčených

nemovitostí, když uvedl, že účastníkům řízení bylo od počátku

řízení zřejmé, o jaké nemovitosti v restituční věci se jedná.

Nesouhlasil rovněž s právním závěrem prvostupňového soudu, že

nebyla splněna podmínka tísně v době prodeje nemovitostí, když

zdůraznil, že matka stěžovatelky po změně politického režimu v r.

1948 nebyla schopna splácet značnou hypotéku, poskytnutou na

opravu domu a dům měl sloužit po změně charakteru domu jako zdroj

příjmu právní předchůdkyni stěžovatelky. Pokud se týká další

zákonné podmínky, kterou je prodej za nápadně nevýhodných

podmínek, zde odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku,

zpracovaného k otázce shody kupní ceny s tehdy platnými právními

předpisy a dovodil, že vlastník nemovitosti mohl podle tehdy

platného nařízení vlády č. 175/1939 Sb. prodat nemovitost pouze za

cenu zde stanovenou v maximální výši. Odvolací soud poukázal na

ustálenou soudní judikaturu, která za nápadně nevýhodné podmínky

považuje kupní cenu nižší o více než 20%, než byla cena maximální

dle tehdy platných právních předpisů. Protože však realizovaná

kupní cena byla nižší oproti ceně maximální pouze o 14,8%, nejedná

se o naplnění druhé podmínky ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zák.

č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Ústavní soud po zjištění, že podaná ústavní stížnost splňuje

náležitosti podání dle ustanovení § 34 ve vztahu k ustanovení §

72 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a není

důvod pro její odmítnutí podle ustanovení § 43 zák. č. 182/1993

Sb., ve znění pozdějších předpisů, si vyžádal spis Okresního

soudu Plzeň-město, sp. zn. 11 C 14/96, a vyjádření účastníka

řízení, jakož i vedl. účastníka k podanému návrhu.

Dne 22. 7. 1999 obdržel Ústavní soud vyjádření Krajského

soudu v Plzni ze kterého vyplývá, že tento soud především

nesouhlasí s námitkami stěžovatelky, uplatněnými až v ústavní

stížnosti ve vztahu k vypracovanému znaleckému posudku na cenu

nemovitostí, který vzal v úvahu při oceňování nemovitostí

i nařízení vlády č. 175/1939 Sb. V této souvislosti zdůraznil, že

oceňovací předpis dopadal v době uzavření kupní smlouvy na všechny

převody nemovitostí v soukromém vlastnictví a stanovil cenu

maximální, za kterou mohla být nemovitost v rozhodné době prodána.

Je zcela nepochybné, že za situace, kdy na nemovitosti vázla

knihovně zapsaná pohledávka, kterou matka stěžovatelky několik let

nesplácela, bylo přednostním nárokem zástavního věřitele trvat na

uspokojení svého nároku prodejem zastavených nemovitostí.

Uplatnění nároku věřitele je v každém režimu právem knihovního

věřitele. Krajský soud zdůraznil, že odhadní cena nemovitostí byla

dle znaleckého posudku vyšší o 14,8 % než cena, za kterou byla

nemovitost prodána. Je však třeba rovněž vzít v úvahu finanční

náhradu za zrušení práva doživotního užívání nemovitosti,

vyplacené babičce navrhovatelky. Součet obou hodnot se pak rovná

ceně maximální, stanovené právním předpisem, platným v době

uzavření kupní smlouvy. Z tohoto důvodu účastník řízení v souladu

s nálezem Ústavního soudu č. 179/95 posuzoval i nápadnou

nevýhodnost kupní smlouvy ve vztahu k situaci existující v době

jejího uzavření.

Nelze také pominout, že zákon č. 87/1991 Sb. vycházel

z principu zmírnění křivd způsobených totalitním režimem. Matka

navrhovatelky nebyla po uzavření kupní smlouvy vystěhována ani do

jiného bytu ani mimo obec. Nebyla rovněž odkázána na finanční

výtěžek z pronájmu nemovitosti, neboť v době uzavření kupní

smlouvy byla v zaměstnaneckém poměru. Z těchto důvodů nemohlo

dojít k tvrzenému porušení práva, uvedeného v čl. 36 odst. 3

Listiny ani práva, vyplývajícího z čl. 4 odst. 1 Listiny. Účastník

řízení navrhuje proto, aby Ústavní soud stížnost jako nedůvodnou

zamítl.

Dne 16. 8. 1999 zaslal své vyjádření i vedl. účastník, který

především zdůraznil, že se ztotožňuje s věcnými i právními závěry

obou obecných soudů s tím rozdílem, že nesouhlasí se závěrem

krajského soudu o naplnění podmínky tísně ve smyslu ustanovení §

6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/199 Sb., ve znění pozdějších

předpisů.

Stěžovatelce se podle názoru vedl. účastníka v řízení před

oběma soudy nepodařil prokázat stav tísně na straně matky

stěžovatelky při uzavírání kupní smlouvy a existenci této podmínky

odvolací soud vzal za prokázané pouze vyvozením z tehdy panujících

politicko-společenských okolností a nikoli z konkrétních

skutečností prokázaných v důkazním řízení.

Pokud se týká argumentace navrhovatelky, obsažené v ústavní

stížnosti, má vedl. účastník za to, že toto podání pouze nahrazuje

mimořádný opravný prostředek, a to za situace, kdy Ústavní soud

jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn přezkoumávat věcné

i právní závěry rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení.

Nelze se rovněž ztotožnit s názorem stěžovatelky pokud tato

tvrdí, že výkladem pojmu nápadně nevýhodné podmínky provedeným

odvolacím soudem by mohlo dojít k porušení čl. 90 Ústavy, když

toto ustanovení stanoví pouze obecné poslání soudů. Stěžovatelka

však nenapadá ústavní stížností zákonnost rozhodnutí či průběh

nalézacího řízení, ale výhradně výklad zákona u kterého došlo

u obou obecných soudů ke shodě. Výklad zákona je však projevem

nezávislosti soudů, uvádí vedl. účastník, což je deklarováno

i v § 82 odst. 1 Ústavy a nemůže být tedy kontradiktorně napadáno

pro neústavnost.

Dále zdůraznil vedl. účastník skutečnost, že právě

z dokazování před obecnými soudy vyšlo najevo, že matka

stěžovatelky nebyla při převodu nemovitostí omezena ve výkonu

svého vlastnického práva, neboť investiční banka koupila

nemovitosti jen z toho důvodu, aby tak byla zajištěna úhrada tehdy

knihované pohledávky Státní spořitelny v Plzni. Nápadně nevýhodné

podmínky, které stěžovatelka spojuje i s námitkami proti závěrům

znaleckého posudku, jsou podle vedl. účastníka ryze účelové

a neopodstatněné, neboť jsou obsaženy pouze v ústavní stížnosti

a stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení výši ceny i závěry

znaleckého posudku nijak nezpochybňovala, a nevyužila ani svého

práva k tomu, aby navrhla vypracování revizního znaleckého

posudku. Nevyužití procesních práv, které jí přiznává zákon,

v průběhu řízení před obecnými soudy proto nyní stěžovatelka

nemůže zhojovat cestou ústavní stížnosti. Ze všech těchto důvodů

navrhuje vedl. účastník zamítnutí stížnosti.

Ze spisu okresního soudu se podává, že kupní smlouva na

předmětné nemovitosti ze dne 2. 10. 1956 byla uzavřena mezi L. T.

a Investiční bankou v Praze, za sjednanou kupní cenu 243.425,-

Kčs. Sjednaná kupní cena byla tvořena knihovně registrovanými

dluhy, pohledávkami státní spořitelny v zůstatku 171.370,- Kčs

a pohledávkou téže spořitelny v zůstatku 48.050,- Kčs. Součástí

kupní ceny byla rovněž protihodnota za služebnost na nemovitosti

vyplacená R. M. ve výši 15.000,- Kčs. Kupní smlouva byla uzavřena

s podmínkou následného schválení Ministerstvem financí

a Ministerstvem místního hospodářství. Obě tato rezortní

ministerstva souhlas s realizací koupě předmětných nemovitostí

udělila před jejím podpisem, a to dne 29. 9. 1956 s tím, že

Ministerstvo místního hospodářství povoluje výjimku z § 3 vládního

nařízení č. 175/1939 Sb. pouze tehdy, jestliže kupujícím bude

investiční banka a reprodukční cena nemovitostí bude vyšší než

kupní cena, kterou budou krýt knihovní břemena, včetně

služebnosti, jimiž byla nemovitost zatížena. Ministerstvo financí

vyslovilo souhlas s navrhovaným prodejem podle ustanovení § 3

odst. 3 písm. c) [správně zřejmě § 3 odst. 3 bod 3 písm. c)] vyhl.

č. 82/1954 Ú. l. s tím, aby investiční banka koupila dům za

podmínek již uvedených ve výnose Ministerstva místního

hospodářství a za částku 15.000,- Kčs, kterou bude oceněna

služebnost váznoucí na nemovitosti.

Ze spisu prvostupňového soudu se dále zjišťuje, že

stěžovatelka emigrovala v květnu 1949 do Austrálie, do

Československa přijela pouze jedenkrát v r. 1965. O finančních

poměrech své matky nic nevěděla a nevěděla ani nic o finančních

půjčkách poskytnutých na rekonstrukci domu. O prodeji nemovitostí

se dozvěděla až od svého právního zástupce po zahájení soudního

řízení. Usnesením okresního soudu byl v otázce nápadně nevýhodných

podmínek, vzhledem k tehdy sjednané kupní ceně, stanoven soudní

znalec J. E., z jehož znaleckého posudku vypracovaného v cenách

k 2. 10. 1956 vyplývá, že hodnota nemovitostí byla nižší o 14,8%

s ohledem na ceny maximální. Znalec vycházel z nařízení vlády č.

175/1939 Sb., které obsahuje tzv. stopceny k datu 20. 6. 1939

a rovněž z cen nově zabudovaných materiálů po rekonstrukci domu

ukončené v r. 1947. Znalec konstatoval, že dům č. p. 722 byl

obnoven a rekonstruován převážně na kanceláře v období od července

1946 do července 1947. Přestavbou v tomto období byl změněn

stavebně technický charakter domu na administrativní prostory.

Z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 7. 1997, č.

j. 11 C 14/96-102, se zjišťuje, že pod bodem 1. výroku bylo

rozhodnuto tak, že návrh na uložení povinnosti vedl. účastníka

uzavřít dohodu se stěžovatelkou o vydání předmětných nemovitostí

se zamítá.

Soud prvého stupně vycházel ze skutečnosti, že výše označené

nemovitosti byly jako židovský majetek za války arizovány, po

zrušení národní správy v r, 1946 však byly vráceny původním

majitelům. K podmínkám tísně a nápadně nevýhodných podmínek tento

soud uvedl, že stěžovatelka žádným způsobem neprokázala, že by se

její matka nacházela v době prodeje v situaci, která by pro ni

znamenala tíseň, neboť o jejích poměrech nic nevěděla. Zjištěný

cenový rozdíl v rozsahu 1/6 kupní ceny neodpovídá pojmu nápadně

nevýhodné podmínky za situace, kdy původní vlastnice o své vůli na

sebe vzala velký závazek v podobě úvěrů, které později nebyla

schopna uhradit.

Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti tvrdí, že jí nebyla

poskytnuta dostatečná soudní ochrana v případě, že oba obecné

soudy dovodily neexistenci podmínky ve smyslu ustanovení § 6 odst.

1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj.

nápadně nevýhodných podmínek při prodeji domu č. p. 722 v Plzni.

Konkrétními skutečnostmi jsou pak podle jejího názoru neexistující

právní a politické poměry, které v době realizace prodeje (v r.

1956) by umožňovaly vlastníku nemovitosti prodat svůj majetek za

skutečnou tržní cenu, a to tomu kupujícímu, který by nabídl

nejvýhodnější podmínky. Tato situace je však obecného charakteru,

neboť, jak již Ústavní soud v řadě svých judikátů uvedl, všechny

tehdy uzavírané kupní smlouvy byly z hlediska dnešní cenové

hladiny nápadně neekvivalentní a tudíž nápadně nevýhodné. Nápadnou

nevýhodnost je však třeba prokázat vůči jiným, tehdy uzavíraným

kupním smlouvám adekvátního charakteru. Stěžovatelka se však

v otázce prokazování konkrétních nápadně nevýhodných podmínek

dostala evidentně do důkazní nouze, neboť jak sama uvedla, není

důležité, zda kupní cena byla nižší o 14,8 % oproti znaleckému

posudku vypracovanému znalcem v průběhu řízení prvého stupně, ale

skutečnost, že matka stěžovatelky nemohla realizovat prodej

nemovitosti v podmínkách tržního mechanismu a právní i politické

demokracie. K těmto námitkám je třeba uvést, že tržní ceny

nemovitostí, ve vztahu nabídky a poptávky v jejich absolutní formě

neexistují ani dnes, když stát musí jako i v řadě jiných zemí

zajistit rovnoprávnost a spravedlnost při zdanění a zpoplatnění

převodů a přechodů nemovitostí vytvořením systému oceňování

nemovitostí. I v demokratické společnosti jsou respektovány tyto

hranice cen, neboť se musí předcházet případům, kdy se prodej

uskutečňuje za ceny nepřiměřené ať již směrem dolů či nahoru.

V této souvislosti je nutné zdůraznit, že pojmy mnohdy se

zaměňující, totiž tržní cena (cena uskutečněná skutečným prodejem)

není totožná s tržní hodnotou nemovitosti, která je i podle

současných světových trendů považována za ukazatel stabilní

a podstatný.

Stěžovatelka zaměňuje pod pojmem reprodukční cena cenu tržní

a dovozuje, že i v době prodeje mohla být takováto nemovitost

prodána za reprodukční cenu. Toto tvrzení však neodpovídá

skutečnosti, neboť reprodukční cena (Jiří Kokoška : Oceňování

nemovitostí, díl I. a II. podle zák. č. 151/1997 Sb. a vyhl. MFČR

č. 279/1997 Sb.) je považována za cenu, za kterou by bylo možno

stavbu pořídit v době jejího ocenění ( tj. výstavbou nikoli koupí)

bez ohledu na to, ve kterém období tato stavba skutečně vznikla.

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je nutné

pod pojmem nápadně nevýhodné podmínky u kupních smluv posuzovat

nejen soulad kupní ceny s tehdy platnými právními předpisy, ale

i skutečnost, zda při realizaci kupní smlouvy nebyly smluvní

strany nuceny přistoupit na neekvivalentní plnění z kupní smlouvy

vyplývající, t. j. zda smluvní strana kupní smlouvy získala

protihodnotu takového charakteru, která odpovídala prodávaným

nemovitostem. V daném případě matka stěžovatelky při prodeji

nájemního domu a pozemků získala při realizaci prodeje pouze kupní

cenu rovnající se výši pohledávky, vynaložené ke zhodnocení

a rekonstrukci předmětných nemovitostí a částku 15.000,- Kčs, jež

tvořila hodnotu služebnosti váznoucí na nemovitosti.

Za této situace je nutné konstatovat (viz nález sp. zn. I. ÚS

65/96), že byla porušena zcela evidentně ekvivalentnost vzájemných

smluvních plnění, neboť stěžovatelka v protihodnotě za prodávané

nemovitosti získala pouze hodnotu odpovídající výši dlužné

pohledávky.

Ústavní soud je proto nucen rozsudky obou obecných soudů

zrušit, neboť jak soud prvého, tak soud druhého stupně, nevěnoval

dostatečnou pozornost i jiné stránce výkladu pojmu nápadně

nevýhodné podmínky, než jak učinil ve vztahu ke zkoumání dodržení

tehdy platných cenových předpisů. Za této situace došlo

k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, zakotvenou v čl.

36 odst. 1 Listiny a z tohoto pohledu je nutno ústavní stížnosti

jako důvodné zcela vyhovět. [ § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru