Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 366/96Nález ÚS ze dne 01.10.1997K nečinnosti správního orgánu. K povinnosti správního orgánu rozhodnout.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
správní rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 120/9 SbNU 109
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.366.96
Datum podání31.12.1996
Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

23/1962 Sb.

71/1967 Sb., § 50


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 366/96 ze dne 1. 10. 1997

N 120/9 SbNU 109

K nečinnosti správního orgánu. K povinnosti správního orgánu rozhodnout.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatele B. M., trvale bytem Ř., zastoupeného advokátem Dr. Mgr. L. N., Advokátní kancelář, T., o ústavní stížnosti proti Ministerstvu zemědělství České republiky, Těšnov 17, Praha 1, jako účastníku řízení, a Okresnímu úřadu v Jihlavě, jako vedlejšímu účastníku řízení, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje. Ministerstvu zemědělství se zakazuje pokračovat v porušování práva na stanovené postupy dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že dne 27. 12. 1992 došlo k založení honebního společenstva Ř. a vytvoření společné honitby dle § 6 odst. 3 zákona o myslivosti. Dále uvedl, že dne 15. 3. 1993 bylo Okresním úřadem v Jihlavě vydáno rozhodnutí o uznání honitby Ř. s účinností od 1. 4. 1993. Na valné hromadě dne 24. 6. 1996, svolané v rozporu s platnými stanovami, manipulací hlasů nastala situace, kdy vlastníci menší výměry rozhodují a ovládají hospodaření celého společenstva. Tato okolnost vedla k tomu, že vlastníci většiny nemovitostí, zastoupeni stěžovatelem, uzavřeli dne 18. 8. 1996 společenskou smlouvu o sdružení svých pozemků do Honebního společenstva Sdružené obce se sídlem v M. s tím, že současně končí svou účast v Honebním společenstvu Ř. S ohledem na tuto skutečnost a proto, že celková výměra pozemků, příslušející Honebnímu společenstvu v Ř., nepostačuje ve smyslu § 6 odst. 3 zákona o myslivosti k vytvoření honebního společenstva a uznání honitby, byl podán k Okresnímu úřadu v Jihlavě návrh na zánik dosavadní honitby spolu s návrhem na potvrzení začlenění pozemků do honitby Honebního společenstva Sdružené obce se sídlem v M. Okresní úřad však přípisem ze dne 26. 8. 1996, potvrzeným dne 11. 9. 1996, odmítl správní řízení zahájit. Rovněž tak ani Ministerstvo zemědělství nereagovalo na návrh stěžovatele ze dne 22. 9. 1996 na zahájení řízení dle § 50 správního řádu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel jako jeden z 55 vlastníků nemovitostí, sdružených do honitby Ř., dovodil, že za situace, kdy zákon o myslivosti neobsahuje ustanovení o způsobu zániku honebního společenstva, je nutno přihlédnout per analogiam k úpravě obsažené v obchodním zákoníku, což dále znamená, že má-li honitba ke svému uznání splňovat určité požadavky, musí je splňovat po celou dobu své existence, tak jak je tomu u právnických osob, a proto měl správní orgán nejen správní řízení zahájit, ale také honitbu zrušit, případně se obrátit s návrhem na zrušení společenstva dle § 68 odst. 6 obchodního zákoníku na soud. Rovněž tak vyslovil stěžovatel názor, že okresní úřad měl potvrdit začlenění pozemku do honitby vykonávané Honebním společenstvem Sdružené obce se sídlem v M., neboť zákon o myslivosti neomezuje vlastníka v právu rozhodnout, zda ve společenstu setrvá či nikoliv. Dále zdůraznil, že nelze setrvávat na stanovisku ve smyslu § 44g zákona o myslivosti, dle něhož změnu v uznané honitbě lze provést až po pěti letech za situace, kdy vystoupí většina vlastníků, takže výměra pozemků nedosahuje minimální hranice, s tím, že takový výklad je v rozporu s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože občana nelze nutit, aby setrvával ve sdružení vzniklém na základě dobrovolného rozhodnutí. Dále stěžovatel vyslovil názor, dle něhož skutečnost, že správní orgán nehodlá připustit ukončení členství v jednom honebním společenstvu a přechod do druhého, je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny, přičemž s ohledem na čl. 2 odst. 3 Listiny nelze přistoupit na výklad zákona o myslivosti v tom smyslu, že není možné účast na činnosti společenstva ukončit jenom proto, že zákon tuto situaci nezná. Závěrem znovu vyslovil názor, že správní orgán měl s ohledem na skutečnost, že honitba nedosahuje minimální výměry, společenstvo zrušit, případně podat návrh na jeho zrušení u příslušného soudu, a to s tím důsledkem, že zánikem honitby zanikne i vlastnictví k honitbě. Zcela na závěr se domáhal vydání nálezu, kterým by bylo rozhodnuto tak, že postupem správních orgánů prvého a druhého stupně bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 4 Listiny, a současně jim ve smyslu § 82 odst. 3 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb. bylo uloženo nepokračovat v porušování těchto základních práv.

Ministerstvo zemědělství ve svém vyjádření ze dne 19. 9. 1997 především namítlo, že nikdy navrhovatele neinformovalo o tom, že z honebního společenstva nemůže vystoupit. V další části ministerstvo poukázalo na obsah zákona o myslivosti, který neupravuje vznik, změnu a zánik honebních společenstev, v důsledku čehož dovodilo, že není oprávněno tyto vztahy ovlivnit ani řešit spory uvnitř společenstev. Dále z úpravy obsažené v § 6 odst. 3; § 7; § 8; § 2 odst. 1, 2, 14 odst. 2 zákona o myslivosti a § 2 odst. 2 písm. c) obchodního zákoníku dovodilo, že pronajímání honitby by mohlo být podnikáním a že vlastník honebního pozemku, resp. i jiná osoba má možnost žádat o uznání za honitbu, oboru nebo samostatnou bažantnici, ale nikoliv o zánik. Dále se ve vyjádření ministerstva uvádí, že uznání honebních pozemků za honitbu zákon o myslivosti neváže jen na "žádost" vlastníka, neboť mu umožňuje i do tohoto procesu zasahovat, a že ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o myslivosti může být vlastníkem společenstevní honitby jen honební společenstvo. Z posledně uvedeného ministerstvo dovodilo, že proto je tvrzení navrhovatele, že nehodlá "vykonávat honitbu", zmatečné a navíc z něj nelze přesně zjistit, co navrhovatel pod tímto pojmem myslí, když za honitby jsou uznávány honební pozemky, jejichž kriteriem je souvislost se zájmy na chovu zvěře. Následně ministerstvo dovodilo, že uvedené je také důvod, proč ke snížení výměry honitby může dojít pouze tehdy, pokud by se honební pozemky uznané za honitbu změnily na pozemky nehonební. Ohledně otázky zániku účasti některých osob, tvořících honební společenstva, ministerstvo dále uvedlo, že tato zákonem o myslivosti řešena není s tím, že spory z toho plynoucí jsou občanskoprávními, do nichž správní orgány nejsou oprávněny zasahovat. S odkazem na § 6 odst. 4 a 5; § 14 odst. 3; § 16 odst. 4 a § 17 odst. 1 zákona o myslivosti ministerstvo dovodilo, že zánik vlastníka honitby neznamená zánik honitby a není ani důvodem pro zánik nájemní smlouvy. V souvislosti s předmětnou záležitostí pak ministerstvo poukázalo na skutečnost, že dle jeho informací právo myslivosti k honitbě Ř. nevykonává Honební společenstvo Ř., ale jiný subjekt s tím, že rovněž tak je pronajata honitba, k níž by měly být sporné honební pozemky přičleněny, přičemž je z ústavní stížnosti zřejmé, že se vede o zánik honebního společenstva soudní spor. Zcela na závěr s odkazem na obsah zákona o myslivosti pak ministerstvo vyslovilo názor, že nebyly splněny podmínky § 1 odst. 1 správního řádu a že ministerstvo svým postupem neporušilo práva navrhovatele dle čl. 2 odst. 3 a čl. 11 odst. 4 Listiny.

Okresní úřad ve svých vyjádřeních ze dne 3. 2. 1997 a 22. 9. 1997 v podstatě uvedl, že o návrhu na začlenění honebních pozemků vlastníků - členů Honebního společenstva Ř. do honitby Sdružené obce M. nejednal, neboť změny pronajatých honiteb lze provádět jednak jen po zániku nájemní smlouvy, přičemž předmětná honitba Ř. tuto podmínku nesplňuje, neboť byla pronajata Mysliveckému sdružení H. - Ř. (srov. § 17 odst. 2 zákona o myslivosti), a dále jen došlo-li ke změnám vlastnických vztahů k honebním pozemkům, s tím, že ale v daném případě k takovým změnám nedošlo (§ 44g zákona o myslivosti). Dále namítal terminologické nepřesnosti obsažené v ústavní stížnosti a odlišné skutkové údaje. Konečně zdůraznil, že honební společenstvo se uznáním honitby stává vlastníkem, takže o jakýchkoliv změnách je oprávněno jednat již jen honební společenstvo jako vlastník.

Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti dle čl. 83 Ústavy ČR vzhledem k tvrzenému porušení základních práv a svobod tak, jak předpokládá čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele, spolu s předloženými přílohami: tj. podáním zástupce stěžovatele ze dne 19. 8. 1996, obsahujícím návrh na zánik dosavadní honitby, náležející Honebnímu společenstvu Ř., a návrh na potvrzení začlenění pozemků 55 vlastníků tohoto společenstva do honitby vykonávané Honebním společenstvem Sdružené obce M.; sdělením Okresního úřadu Jihlava ze dne 26. 8. 1996 o tom, že nelze akceptovat návrh na začlenění honebních pozemků vlastníků do honitby Sdružené obce M.; dopisem ze dne 4. 9. 1996, obsahujícím sdělení stěžovatele v zastoupení jeho právního zástupce, že dopis ze dne 19. 8. 1996 je návrhem na zahájení správního řízení ve smyslu § 18 správního řádu; sdělením Okresního úřadu Jihlava ze dne 11. 9. 1996 ve věci zahájení správního řízení, v němž se uvádí, že nelze provést změnu pronajaté honitby vzhledem k tomu, že nedošlo k zániku smlouvy o nájmu honitby, a dále proto, že nedošlo ke změnám vlastnických vztahů; dopisem právního zástupce stěžovatele ze dne 22. 9. 1996, v němž se konstatuje neochota zabývat se návrhy na zahájení správního řízení; opatřením právního zástupce stěžovatele proti nečinnosti, adresovaným Ministerstvu zemědělství ČR, ze dne 22. 9. 1996, a dopisem Ministerstva zemědělství ČR ze dne 18. října 1996, v němž se uvádí, že okresní úřad nepochybil, pokud správní řízení o zániku honitby nezahájil, a dospěl k závěru, že vzhledem k ústavně zakotvenému právu každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (viz čl. 36 odst. 1 Listiny) je ústavní stížnost důvodná.

Z příloh, tvořících součást spisu, a ze srovnalých tvrzení stran (stěžovatele a správních orgánů) totiž jasně plyne, že ve věci návrhu ze dne 19. 8. 1996 na zánik dosavadní honitby, která přísluší Honebnímu společenstvu Ř., a na začlenění pozemků 55 vlastníků tohoto společenstva do Honebního společenstva Sdružené obce se sídlem v M. nebylo rozhodnuto tak jak předpokládá správní řád v oddílu druhém, kde jsou stanovena základní pravidla správního řízení, a to zejména v § 3, v němž se mimo jiné uvádí, že správní orgány jsou povinny chránit zájmy občanů a organizací a postupovat tak, aby tito mohli svá práva nejen hájit, ale také aby mohli své návrhy uplatnit, a v němž se dokonce správním orgánům výslovně ukládá zabývat se každou věcí. V těchto ustanoveních je tedy zjevně zakotvená povinnost správních orgánů ve věci návrhu stěžovatele jednat a rozhodnout s tím, že v konečném efektu to bylo povinností ministerstva, na které se stěžovatel obrátil s návrhem ze dne 22. 9. 1996 na opatření proti nečinnosti, učiněným dle § 50 správního řádu, který ukládá správnímu orgánu, který by byl jinak oprávněn rozhodovat o odvolání, sám ve věci rozhodnout, pokud správní orgán příslušný k rozhodnutí nezahájil řízení, ač je k tomu povinen, nebo nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 49 odst. 2.

Jiná věc je, jak s ohledem na hmotněprávní úpravu a skutková zjištění správní orgán rozhodne, tj. zda návrhu vyhoví či jej zamítne nebo dokonce vysloví svou nepříslušnost k jeho projednání. Nelze totiž, jak se z dosavadní korespondence mezi účastníky podává, potvrdit názor, že správní řízení včetně rozhodnutí má místo jen tam, kde lze z hlediska hmotněprávních ustanovení a skutkových zjištění návrhu vyhovět, a to nejen s ohledem na úpravu obsaženou ve správním řádu, ale také, a to zejména, s ohledem na ústavně zaručené právo na stanovené postupy. Z uvedených důvodů nezbylo než konstatovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny s tím, že v daném případě jde o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, neboť nečinnost je zásahem ve smyslu právního úkonu tam, kde bylo třeba být činným. Na správním orgánu, resp. ministerstvu proto nyní bude, aby o návrhu stěžovatele ze dne 22. 9. 1996 dle § 50 správního řádu nejen řádně jednal, ale také rozhodl.

Pro úplnost Ústavnísoud uvádí, že vlastním obsahem stěžovatelovy ústavní stížnosti, jež se týká skutkových zjištění a právního posouzení, se z důvodu neexistence rozhodnutí správního orgánu nezabýval, neboť mu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší obcházet či nahrazovat pravomoci správních orgánů.

Z důvodů shora uvedených rozhodl Ústavnísoud dle ustanovení § 82 odst. 1, 2 a 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, tak jak je uvedeno shora ve výroku.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 1. 10. 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru