Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 366/2000Nález ÚS ze dne 11.06.2002Rozhodování soudu o odvolání týkajícím se pouze nákladů řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkNáklady řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 70/26 SbNU 215
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.366.2000
Datum vyhlášení03.07.2002
Datum podání16.06.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 214 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 366/2000 ze dne 11. 6. 2002

N 70/26 SbNU 215

Rozhodování soudu o odvolání týkajícím se pouze nákladů řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě v právní věci navrhovatelky Š.,

a.s., v konkurzu, za niž jedná správce konkurzní podstaty Ing. M.

B., zast. advokátem JUDr. D. V., o ústavní stížnosti proti

usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, čj. 11 Cmo

98/2000-48, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka

řízení, a společnosti A. B., s.r.o., jako vedlejšího účastníka

řízení, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, čj. 11

Cmo 98/2000-48, se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností ze dne 14. 6. 2000, která

i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené

rozhodnutí. Tvrdí, že postupem Vrchního soudu v Praze bylo

porušeno její právo na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2001, čj. 29

K 33/2001-52, byl na majetek stěžovatelky prohlášen konkurz a byl

ustanoven konkurzní správce, na něhož přešla dle ustanovení § 14

odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání oprávnění nakládat

s majetkem podstaty. Je oprávněn jednat za úpadce i ve věci podané

ústavní stížnosti.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis

Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 23 Cm 574/95, z něhož zjistil

následující:

Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni dne 30. 11. 1994 se

stěžovatelka (v rozhodnutí označená jako žalobce) domáhala proti

žalované společnosti A. B., s.r.o., se sídlem B. (dále jen

"vedlejší účastník"), zaplacení částky 12.950.000,- Kč a nákladů

řízení. Dne 9. 1. 1995 vzala žalobu částečně zpět o 8.050.000,-

Kč. Posléze, podáním ze dne 14. 12. 1999, vzala žalobu zpět

v celém rozsahu s odůvodněním, že vedlejší účastník po podání

žaloby dlužnou finanční částku uhradil. Své tvrzení doložila

bankovními výpisy.

Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 24. 1. 2000, čj. 23 Cm

574/95-27, rozhodl tak, že v bodě I. výroku řízení zastavil,

v bodě II. výroku stěžovatelce vrátil polovinu soudního poplatku

a v bodě III. výroku rozhodl, že vedlejší účastník je povinen

zaplatit stěžovatelce náklady řízení v částce 159.235,- Kč.

Usnesení odůvodnil tím, že stěžovatelka vzala žalobu v průběhu

řízení zpět, proto soud postupoval podle § 96 odst. 1 a 3

občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a řízení zastavil.

O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2, věta

druhá, o.s.ř., s přihlédnutím k ust. § 149 o.s.ř., neboť žaloba

byla podána důvodně.

Proti usnesení soudu I. stupně podal vedlejší účastník

odvolání, jímž napadl pouze výrok o nákladech řízení. Dle jeho

přesvědčení žaloba nebyla důvodná, neboť stěžovatelka ji podala

před splatností požadované pohledávky, která měla nastat dle kupní

smlouvy až 30. 9. 1996. Část ceny ve výši 18,5 mil. Kč měla být

uhrazena do 30 dnů po registraci kupní smlouvy a zbytek

v měsíčních splátkách po 350.000,- Kč od 1. 1. 1993. Při výpočtu

výše nákladů řízení vycházel soud ze základu 12.950.000,- Kč, a to

přesto, že stěžovatelka vzala dne 9. 1. 1995 žalobu částečně zpět

o částku 8.050.000,- Kč.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2000, čj. 11 Cmo

98/2000-48, napadené rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku

o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost

zaplatit vedlejšímu účastníku na nákladech řízení částku 14.130,-

Kč do 3 dnů od právní moci usnesení a dále ji zavázal k úhradě

nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že je nutné věc

posoudit podle § 146 odst. 2 o.s.ř. Aby mohly být náklady řízení

přisouzeny stěžovatelce, musela by být žaloba podána důvodně

a vzata zpět pro chování vedlejšího účastníka, který žalovanou

pohledávku po podání žaloby uhradil. V opačném případě by měl

právo na náhradu nákladů řízení vedlejší účastník podle věty první

citovaného ustanovení. Stěžovatelka v žalobě, podané dne 30. 11.

1994, tvrdila, že na celkový dluh ve výši 34.250.000,- Kč vedlejší

účastník uhradil částku 21.300.000,- Kč. Ke dni podání žaloby však

mělo být zaplaceno 26.200.000,- Kč, z toho jednorázově

18.500.000,- Kč a ve splátkách 7.700.000,- Kč. Žaloba byla proto

důvodná jen co do částky 4.900.000,- Kč. Toho si byla vědoma

i stěžovatelka, když dne 9. 1. 1995 žalobu omezila o 8.050.000,-

Kč. Poté, dne 14. 12. 1999, vzala žalobu zpět v celém rozsahu

s tím, že za dobu od 2. 12. 1994 do 15. 9. 1996 vedlejší účastník

zaplatil celkem 911.850,- Kč. Z těchto zjištění odvolací soud

vyvodil závěr, že původní žaloba byla odůvodněná jen co do částky

4.900.000,- Kč a rovněž ohledně této částky vzala stěžovatelka

žalobu zpět na základě zaplacení pouhých 911.850,- Kč. Odvolací

soud se proto neztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žaloba

byla plně odůvodněná, když ve skutečnosti byla odůvodněná jen

ohledně poměrně nepatrné částky. Konstatoval, že nejsou splněny

předpoklady použití § 146 odst. 2, věta druhá o.s.ř.,

a stěžovatelce proto náhrada nákladů řízení před soudem I. stupně

nepřísluší. Náhrada nákladů řízení naopak náleží vedlejšímu

účastníku dle věty první citovaného ustanovení. Sestává z odměny

za dva úkony právní služby v částce 14.060,- Kč a za dva režijní

paušály 70,- Kč dle vyhlášky č. 270/1990 Sb.

Dne 27. 4. 2000 požádala stěžovatelka odvolací soud o opravu

výše uvedeného rozhodnutí s poukazem na to, že v odůvodnění došlo

k nesprávnému součtu peněžních úhrad, zmíněných v podání ze dne

14. 12. 1999. Soud nesprávně započetl poslední úhradu z 25. 9.

1996 ve výši 11.850,- Kč místo částky 11.850.000,-Kč. Protože tato

nesprávnost soudu má vliv na samotné rozhodnutí o náhradě nákladů

řízení, navrhla, aby soud uvedené chyby opravil, a to včetně změny

výrokové části. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2000,

čj. 11 Cmo 98/2000-48, odůvodnění svého usnesení opravil

v poslední větě druhého odstavce druhé strany usnesení a uvedl, že

vedlejší účastník ve splátkách za dobu od 2. 12. 1994 do 25. 9.

1996 zaplatil nikoli 911.850,- Kč, ale 12.950.000,- Kč. V části,

v níž se stěžovatelka domáhala změny výroku napadeného usnesení,

návrh na opravu zamítl. V odůvodnění uznal početní chybu, jíž se

dopustil. Vysvětlil však, že není možné změnit i výrok rozhodnutí

tak, aby byla stěžovatelka povinnosti k náhradě nákladů řízení

zbavena, neboť taková oprava dle ustanovení § 164 a § 167 o.s.ř.

není možná. Podotkl, že důvodem jeho rozhodnutí o tom, kdo

z účastníků ponese náhradu nákladů řízení, byla i skutečnost, že

žaloba byla podána z převážné části ještě před splatností

uplatněné pohledávky.

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2000, čj. 11

Cmo 98/2000-48, napadla stěžovatelka projednávanou ústavní

stížností. Shodně s návrhem na opravu napadeného rozhodnutí v ní

namítá, že soud se při součtu finančních částek, uhrazených

žalovaným po podání žaloby dopustil početní chyby, když

v odůvodnění konstatoval, že za dobu od 2. 12. 1994 do 25. 9.

1996 žalovaný zaplatil ve splátkách 911.850,- Kč. Stěžovatelka

naopak bankovními výpisy doložila, že žalovaný v tomto období

zaplatil částku 12.950.000,- Kč. Uvedená početní chyba soudu měla

vliv na samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka

je přesvědčena, že postupem odvolacího soudu, který své rozhodnutí

opřel o chybný součet čísel, bylo porušeno její právo na

spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina").

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval

Ústavní soud účastníka řízení Vrchní soud v Praze a vedlejšího

účastníka řízení společnost Armaturku Břasy, s.r.o., aby se

k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření dal stěžovatelce za

pravdu v tom, že při zvažování jejího práva na náhradu nákladů

řízení z hlediska ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. se dopustil

početní chyby, v důsledku níž dospěl k závěru, že stěžovatelka

vzala žalobu zpět za situace, kdy celý jí uplatněný nárok nebyl

uspokojen. Kdyby toto byl jediný důvod neúspěchu stěžovatelky

v odvolacím řízení, bylo by patrně možno bez dalšího považovat

napadené usnesení za nespravedlivé. Úvaha odvolacího soudu při

posuzování otázky náhrady nákladů řízení nebyla však založena jen

na chybném početním úkonu, ale byla ovlivněna i tím, že

stěžovatelka zažalovala svou pohledávku ve větším rozsahu, než jak

byla ke dni podání žaloby splatná. Z této skutečnosti odvolací

soud dovodil, že žaloba nebyla podána v celém rozsahu důvodně,

a že proto nejsou splněny předpoklady pro použití ustanovení

§ 146 odst. 2, věta druhá, o.s.ř. Takové posouzení věci

nevybočovalo dle názoru odvolacího soudu z jeho oprávnění volně

hodnotit důkazy dle § 132 o.s.ř. Za dané dvojznačné situace

ponechal na uvážení Ústavního soudu, který z obou v úvahu

přicházejících momentů, jež vedly k rozhodnutí obecného soudu,

bude považovat při posuzování otázky, zda došlo k porušení

základního práva stěžovatelky, za podstatnější, a tudíž

důležitější. Závěrem uvedl, že se neshledává oprávněným tuto

otázku posoudit, a nečiní proto žádný určitý návrh, jak byl měl

Ústavní soud rozhodnout.

Společnost Armaturka B., s.r.o., ač doloženě vyzvána, se

k ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu určené nevyjádřila.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není

oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť

není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud

soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na

sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl.

83 Ústavy). Na druhé straně je však oprávněn a povinen posoudit,

zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny

základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvené nebo

garantované ústavním pořádkem.

Námitky stěžovatelky směřují proti formálnímu pochybení

Vrchního soudu v Praze, který v důsledku zřejmé početní chyby

započetl poslední platbu vedlejšího účastníka na pohledávku

stěžovatelky ve výši 11.850,- Kč namísto správných 11.850.000,-

Kč. Tato nesprávnost měla mít vliv na samotné rozhodnutí o náhradě

nákladů řízení. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

námitku uznal. Své rozhodnutí však přesto nepovažuje za

nespravedlivé, neboť otázku náhrady nákladů řízení nezaložil jen

na chybném početním úkonu, ale také na tom, že stěžovatelka

zažalovala svoji pohledávku ve větším rozsahu, než jak byla ke dni

podání žaloby splatná. V souladu se svou ustálenou judikaturou

není Ústavní soud při projednání ústavní stížnosti vázán jejím

ústavněprávním odůvodněním. Jeho úkolem v řízení a rozhodování

o ústavních stížnostech není jen ochrana tvrzených práv

stěžovatelky. V souladu s článkem 83 Ústavy chrání ústavnost jako

objektivní kategorii, a proto může ústavní stížnosti vyhovět

i z jiných důvodů, než uvádí stěžovatelka. V dané věci se Ústavní

soud v prvé řadě zabýval posouzením otázky, zda bylo řízení před

obecnými soudy jako celek spravedlivé.

Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka vzala žalobu,

podanou Krajskému soudu v Plzni dne 29. 11. 1994, v celém rozsahu

zpět přípisem ze dne 14. 12. 1999, v němž uvedla, že důvodem ke

zpětvzetí bylo chování vedlejšího účastníka, který po podání

žaloby uhradil vymáhanou pohledávku. Své tvrzení doložila

bankovními soupiskami o jednotlivých úhradách. Soud prvého stupně

se při rozhodování o nákladech řízení striktně držel ustálené

soudní judikatury, podle níž je třeba v takovém případě důvodnost

podání žaloby posuzovat procesně z hlediska vztahu výsledku

chování žalovaného k požadavkům žalobce (srov. Bureš a spol.:

Občanský soudní řád, komentář, 2. vydání, 1996, str. 325). Dospěl

k závěru, že důvodně podaná žaloba byla vzata zpět pro chování

vedlejšího účastníka. Jeho zavinění zhodnotil výlučně

z procesního hlediska, aniž by ve věci prováděl dokazování, a dle

ustanovení § 146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. uložil povinnost

k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníku.

Soud druhého stupně se v odvolacím řízení při rozhodování

o nákladech řízení vzniklých před soudem prvého stupně procesního

hlediska nedržel. Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel z kupní

smlouvy, uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem dne

30. 7. 1992, a to z jejího článku IV., jímž byla stanovena cena

převáděných věcí a její splatnost. Neztotožnil se proto s názorem

soudu prvého stupně, že byla žaloba plně odůvodněna, jeho usnesení

změnil a dle ustanovení § 146 odst. 2, věty první, o.s.ř. uložil

povinnost k náhradě nákladů řízení stěžovatelce. Přitom se

dopustil početní chyby, v důsledku níž dospěl k závěru, že

stěžovatelka vzala žalobu zpět za situace, kdy celý jí uplatněný

nárok nebyl uspokojen.

Ústavní soud má za to, že Vrchní soud v Praze jako soud

odvolací uvedeným postupem porušil právo stěžovatelky na

spravedlivý proces. Podstatou činnosti odvolacího soudu je přezkum

rozhodnutí soudu prvého stupně. Protože není odvolací soud vázán

zjištěným skutkovým stavem, může za určitých podmínek sám provádět

dokazování ve věci (§ 213 o.s.ř.). Takové dokazování však má

vzhledem k jeho přezkumné úloze své meze. Odvolací soud musí

uvážit, jakých skutečností se bude dokazování v odvolacím řízení

týkat, neboť, pokud by měla být jeho výsledkem zásadní skutková

zjištění, která rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení

věci, bylo by takovým jeho dokazováním účastníku ve skutečnosti

odňato právo domáhat se přezkoumání skutkových zjištění

ovlivňujících právní závěr soudu. Takové rozhodnutí by bylo ve

svých důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném stupni (srov.

Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, C.H. Beck,

2. vydání 1996, str. 577). Pokud odvolací soud v souvislosti

s přezkumem rozhodnutí soudu prvého stupně neřešil otázku

důvodnosti podané žaloby z hlediska procesního, ale postupoval

jinak, přičemž vycházel z citované kupní smlouvy, na jejímž

základě posoudil věc po právní stránce odlišně od soudu prvého

stupně, porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení a odňal

stěžovatelce její zákonné právo domáhat se přezkoumání takového

rozhodnutí.

S tím souvisí další procesní pochybení odvolacího soudu.

V odůvodnění svého rozhodnutí cituje kupní smlouvu, uzavřenou mezi

účastníky , a vychází z ní při posuzování otázky důvodnosti

žaloby, jež je rozhodující pro jeho závěr o zavinění stěžovatelky

a o její povinnosti hradit náklady řízení. Přitom z obsahu spisu

nevyplývá, že by předmětnou smlouvu provedl jako důkaz. Ustanovení

§ 214 odst. 2 písm. f) o.s.ř., podle něhož odvolací soud

postupoval, umožňuje projednat odvolání, jež se týká toliko

nákladů řízení, bez nařízení jednání. Takový postup je však

nepřípustný, jestliže odvolací soud provádí dokazování. Pro

dokazování v odvolacím řízení platí přiměřeně ustanovení § 120 až

136 o.s.ř. (srov. R 51/95). Pokud odvolací soud použil jako

podklad pro svoje rozhodnutí listinný důkaz, bylo jeho povinností

provést takový důkaz při jednání, aby účastníci mohli uplatnit své

právo vyjádřit se k němu (§ 122, § 123, § 129 o.s.ř.). To platí

tím spíše za situace, kdy se odvolací soud hodlal na podkladě

listinného důkazu odchýlit od skutkového zjištění, které učinil

soud prvého stupně. Jeho nesprávným postupem bylo stěžovatelce

znemožněno, aby uplatnila svá procesní práva dle občanského

soudního řádu, čímž nepochybně byla porušena její ústavně zaručená

práva dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Nad rámec výše uvedeného shledal Ústavní soud důvodnou

i námitku stěžovatelky, že odvolací soud porušil její právo na

spravedlivý proces tím, že se dopustil zjevné početní chyby, která

měla vliv na jeho rozhodnutí. Ústavní soud není oprávněn zasahovat

do nezávislého rozhodování obecných soudů a nepřísluší mu

posuzovat učiněná skutková zjištění ani jejich právní posouzení.

To však neplatí za situace, kdy jsou zjištěny výrazné

nesrovnalosti mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při

hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými právními

závěry na straně druhé. V projednávané věci vyšel odvolací soud ze

skutečnosti, že vedlejší účastník zaplatil po podání žaloby celkem

911.850,- Kč. Jeho závěry však nemají oporu v provedeném

dokazování, neboť stěžovatelka doložila bankovními výpisy, že

vedlejší účastník za uvedené období uhradil 12.950.000,- Kč. Tato

zřejmá nesprávnost má i dle vyjádření odvolacího soudu původ

v chybném součtu čísel. Skutková zjištění a právní posouzení věci

odvolacím soudem se tak dostaly do extrémního nesouladu

s provedeným dokazováním. Nesprávná skutková zjištění ohledně výše

finanční částky, kterou měl vedlejší účastník uhradit po podání

žaloby, měla pak vliv na samotné rozhodnutí odvolacího soudu,

které nebylo možno napravit opravným usnesením.

Citované články Listiny obsahují základní zásady

spravedlivého procesu, k nimž náleží právo každého na to, aby

nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného,

tj. zákonného postupu. Ústavní soud zdůrazňuje, že zákonem

předepsanému postupu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným

procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána

jeho účastníku možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38

odst. 2 Listiny), ale také označit důkazy, jejichž provedení

pokládá za potřebné (srov. např. nález III. ÚS 61/94, Ústavní soud

ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, č. 10, str. 51 a násl.). Dle

přesvědčení Ústavního soudu odvolací soud z tohoto zákonného

postupu vybočil. Jako podklad pro své rozhodnutí o nákladech

řízení použil důkaz, který zákonem stanoveným způsobem neprovedl,

a na jeho základě posoudil věc po právní stránce odlišně od soudu

prvého stupně. Porušil tím zásadu dvojinstančnosti a odňal

stěžovatelce její právo domáhat se přezkoumání takového

rozhodnutí. Své rozhodnutí a řízení mu předcházející tak zatížil

vážnými vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních

předpisů i zásad, vyjádřených v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů, podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, vyhověl

ústavní stížnosti a usnesení Vrchníhosoudu v Praze ze dne 29. 3.

2000, č. j. 11 Cmo 98/2000-48, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 11. června 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru