Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 366/20 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
Dokazování
odůvodnění
trestná činnost
advokát
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.366.20.1
Datum podání03.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 366/20 ze dne 25. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2019 č. j. 8 Tdo 670/2019-2029 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. ledna 2019 č. j. 3 To 142/2016-1913, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení práva na zachování presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 12. října 2016 č. j. 30T 5/2015-1435 uznán vinným ze zločinu podvodu, který spáchal proti poškozenému, tím že zneužil výkonu své advokátní praxe, simplexní povahy a důvěry poškozeného, a za mnohonásobně nižší cenu získal část jeho nemovitého majetku, kterou by na základě právoplatného jednání neobdržel. Z tohoto důvodu se dle rozsudku krajského soudu uchýlil k protiprávnímu jednání a to tak, že podstrčil spornou smlouvu poškozenému k podpisu jako součást ostatní agendy, kterou pro něj v postavení advokáta vyřizoval.

3. Proti rozsudku krajského soudu si stěžovatel i státní zástupce podal odvolání k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatel v odvolání napadl celý rozsudek a namítal, že došlo k porušení práva na zákonného soudce, práva na legitimní očekávání a na předvídatelnost rozhodnutí, a také rozporoval, že mu nebylo poskytnuto právo vyjádřit se k jednotlivým důkazům ("právo na hearing"). Státní zástupce rozporoval pouze výrok o vině a trestu. Vrchní soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. května 2017 č. j. 3 To 142/2016-1665 zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a modifikoval skutková zjištění tak, že stěžovatel spáchal podvod jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Trest ponechal ve stejné výši jako krajský soud.

4. Stěžovatel následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který uznal jeho výhrady týkající se změny v právním posouzení činu, jenž vrchní soud nejenže neodůvodnil, ale stěžovatele na tuto skutečnost ani neupozornil, ani mu nedal příležitost se k ní vyjádřit, za důvodné. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. února č. j. 8 Tdo 1336/2017-I.-98 zrušil předešlá rozhodnutí v dané věci a přikázal vrchnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud tak učinil a napadeným rozsudkem ze dne 16. ledna 2019 č. j. 3 To 142/2016-1913, poté co doplnil v potřebných směrech dokazování, rozhodl opět o vině stěžovatele, ale zmírnil uložený trest. Tento rozsudek napadl stěžovatel dovoláním k Nejvyššímu soudu, v němž namítal, že vrchní soud nedostatečně posoudil, zda nešlo o jednání ve skutkovém omylu, dále poukázal na opomenuté důkazy a vytkl vrchnímu soudu porušení pravidel o započítání trestu. Nejvyšší soud však toto dovolání dne 30. října 2019 usnesením č. j. 8 Tdo 670/2019-2029 odmítl jako zjevně neopodstatněné, a co se týče opomenutých důkazů, vysvětlil, že soud v zásadě není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, avšak každé neakceptování důkazu musí být řádně odůvodněno, což se stalo, a proto neshledal žádné opomenutí krajského či vrchního soudu. Následně se stěžovatel obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud.

5. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje zejména v tom, že obecné soudy opomenuly jím navržené důkazy a že skutková zjištění soudů byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Dále namítá, že došlo k porušení práva na zachování presumpce neviny tím, že ačkoliv šlo o spor výpovědí dvou účastníků smlouvy, dal soud za pravdu verzi poškozeného, přestože jediná osoba, která byla podpisu smlouvy přítomna, vypovídala ve prospěch stěžovatele. Podle názoru stěžovatele se v proběhlém trestním řízení soudy s akcentem na simplexní osobnost poškozeného naprosto nekriticky ztotožnily s jeho verzí o podvodu, a to i v případě, kdy jeho tvrzení byla vysloveně nelogická, či v rozporu s provedenými důkazy. Je tedy zřejmé, že soudy přistupovaly k dané trestní věci spíše jako ke sporu dvou stran, přičemž jednu z těchto stran považovaly za "slabší" (tj. strana poškozeného), a tak porušily princip právního státu a základní účel trestního řízení. Stěžovatel navíc upozorňuje na to, že i při sebelepší vůli nemohl dojít k závěru, že projev poškozeného navenek neodpovídá tomu, co poškozený doopravdy chtěl, a proto jednal v tzv. negativním skutkovém omylu. Navíc poškozený sám při výslechu na hlavním líčení uvedl, že některé ze svých nemovitostí prodat chtěl, že již dlouhodobě si přál odkoupit spoluvlastnický podíl svého bratra a sám připustil, že k omylu mohlo dojít.

6. Ústavní soud zjistil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení umožňuje senátu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítnout, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní soud zdůrazňuje, že je soudním orgánem ústavnosti a není tedy součástí soustavy obecných soudů [srov. čl. 83 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Z tohoto důvodu není v jeho kompetenci působit jako další orgán instančního přezkumu, nýbrž přezkoumává rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska dodržování ústavněprávních principů, tj. zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a nebylo tak zasaženo do práv a svobod účastníka řízení, jenž jsou chráněny ústavněprávními předpisy a zda jej lze pokládat za spravedlivé. Rozhodování o vině a trestu i hodnocení důkazu podle vlastního volného uvážení, avšak vždy v rámci zásad stanovených trestním řádem, je úkolem obecných soudů, do něhož může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, kdy jejich rozhodnutí nese známky svévole, tím, že právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají odůvodnění soudního rozhodnutí.

8. Ústavní soud ustáleně akcentuje ve své judikatuře, že zachovává princip minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. června 2003 (N 75/30 SbNU 203); nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], a proto není zásadně oprávněn zpochybňovat hodnocení důkazů prováděnými soudy ani interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Na druhou stranu si vymezuje prostor pro to, aby v případě, pokud shledá na základě ústavní stížnosti, že se orgány veřejné moci dopustily extrémního excesu v rámci své činnosti, čímž porušily základní práva či svobody osoby zaručené ústavním pořádkem, má možnost do jejich jednání zasáhnout.

9. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal výše předestíraný důvod, jímž by odůvodnil svoji intervenci, a proto není v jeho kompetenci zasáhnout do činnosti obecných soudů v daném trestním řízení. Již z výše nastíněných námitek je zjevné, že stěžovatel polemizuje s procesními postupy soudů a předkládá, v průběhu celého trestního řízení, svoji verzi hodnocení důkazu a jejich "správné" posouzení. Avšak kompetence posuzování důkazů je čistě v rukách obecného soudu a Ústavnímu soudu nepřísluší do ní vstupovat. Dle posouzení Ústavního soudu dostály obecné soudy ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení a na odůvodnění rozhodnutí. Dokazování bylo provedeno soudem prvního stupně v míře nezbytné pro meritorní rozhodnutí, kdy jednotlivé provedené důkazy posoudil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a poté je i přesvědčivě odůvodnil a vyvodil z nich právní závěry. Chyba, jež byla shledána ve výpočtu výše způsobené škody, byla vrchním soudem napravena, avšak tuto skutečnost stěžovatel dále nerozporoval. Ústavní soud se z tohoto důvodu domnívá, že nelze zpochybňovat postup obecných soudů v rámci hodnocení jednotlivých důkazů, neboť byly dodrženy všechny zásady, jež jsou kladeny na postup trestního řízení, a z tohoto důvodu neshledal, že by došlo k porušení ústavních práv stěžovatele.

10. Pokud jde o stěžovatelovy námitky, že obecné soudy opomenuly jím navržené důkazy, tak musí Ústavní soud upozornit na to, že tato námitka již byla uplatněna v rámci trestního řízení a Nejvyšší soud ji v napadeném usnesení ze dne 30. října 2019 sám explicitně objasnil v návaznosti na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Ani Ústavní soud neshledal, že by některý z důkazů, navržených stěžovatelem, naplnil definici tzv. opomenutého důkazu, neboť neprovedení důkazů, bylo řádně odůvodněno. Co se týče polemiky ohledně nesouladu skutkového zjištění soudu s vykonanými důkazy, která již byla také namítána v průběhu řízení, a v návaznosti na to porušení principu presumpce neviny, Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy, a v souvislosti s tímto principem neshledal jakýkoliv exces v činnosti obecných soudů, který by dosáhl intenzity porušení základních práv a svobod stěžovatele.

11. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele nemá ústavněprávní dimenzi, a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru