Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3656/16 #1Usnesení ÚS ze dne 06.12.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba ... více
Věcný rejstříktrestná činnost
procesní postup
Vazba
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3656.16.1
Datum podání04.11.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a

40/2009 Sb., § 209, § 216


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3656/16 ze dne 6. 12. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Klášterky, t. č. ve vazbě ve věznici Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Jitkou Fišerovou, advokátkou se sídlem Kyjevská 50, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2016, č. j. 7 T 9/2015-11415, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. 4 To 65/2016, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, týkajících se jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu. Obžalobou je stěžovatelovi kladeno za vinu spáchání zločinů podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1, písm. a) odst. 3 písm. b), d) trestního zákoníku, když jeho jednáním měla být způsobena, případně bezprostředně hrozila, škoda ve výši cca 13 mil. Kč.

2. Krajský soud nyní napadeným usnesením rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, neboť i nadále trvá vazební důvod dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu. K otázce trestního stíhání stěžovatele soud dospěl k názoru, že je vedeno zcela důvodně. Dále pak zdůraznil, že stěžovatel je ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od 5 do 10 let, přičemž lze reálně očekávat, že v případě odsouzení bude ukládán trest blíže horní hranici uvedeného rozpětí, a to s ohledem na rozsah trestné činnosti, výši způsobené škody a také na jeho podíl na společné trestné činnosti. Navíc i nadále trvá obava, že by se stěžovatel při propuštění na svobodu mohl skrývat nebo uprchnout (ostatně již v přípravném řízení byly problémy s jeho zajištěním pro úkony trestního řízení). Soud dodal, že délka dosavadní vazby zcela odpovídá rozsahu trestné činnosti stěžovatele a náročnosti jejího vyšetření (jedná se o více než 190 dílčích útoků pokračujícího trestného činu a trestní spis přesahuje 10 000 listů). Proto také soud uzavřel, že vzhledem k rozsahu a závažnosti žalované trestné činnosti se jeví za nepostačující nahrazení vazby přijetím slibu stěžovatele a přijetím záruky ručitelů, stejně jako nelze vazbu nahradit dohledem probačního úředníka.

3. Stížnost stěžovatele směřující proti shora uvedenému usnesení krajského soudu vrchní soud nyní napadeným usnesením zamítl. K důvodům ponechání stěžovatele ve vazbě uvedl, že stěžovatel až svého zadržení a vzetí do vazby v únoru 2015 úmyslně nepodával orgánům činným v trestním řízení dostatečné a pravdivé informace o svém pobytu, na jejichž podkladě by byl pro ně spolehlivě dosažitelný, v důsledku čehož byl pro ně minimálně po 8 měsíců zcela nedosažitelný, a to i poté, kdy byl v srpnu 2014 vyslechnut. Dále vrchní soud zdůraznil, že nejde o jedinou skutečnost, která je pro posouzení existence vazebního důvodu dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu významná, neboť stěžovatel je též důvodně podezřelý z rozsáhlé a závažné trestné činnosti podvodného charakteru a bez významu nejsou ani okolnosti zjištěné z doposud provedeného dokazování charakterizující konkrétní chování stěžovatele v průběhu posuzovaného skutku. Všechny tyto skutečnosti přitom vedou k závěru, že trestní stíhání může skončit odsouzením stěžovatele pro zvlášť závažný trestný čin spáchaný velkým množstvím útoků, jimiž byla způsobena škoda přesahující 10 mil. Kč, což opodstatněně vyvolává obavu, že by se v případě propuštění na svobodu mohl trestnímu stíhání či hrozícímu trestu vyhýbat. Proto soud uzavřel, že propuštěním stěžovatele z vazby by mohlo dojít ke zmaření, případně k podstatnému ztížení účelu trestního stíhání, jímž je mimo jiné náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů.

4. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel odmítá závěry obecných soudů ve věci jeho nedosažitelnosti pro orgány činné v trestním řízení, když uvádí, že před zahájením trestního stíhání podle ustanovení § 158 trestního řádu policejní orgány evidentně nepovažovaly problémy se spoluprací se stěžovatelem za natolik závažné, aby musely přistoupit k institutům, které jim trestní řád v tomto směru umožňuje (předvedení či ukládání pořádkových pokut). Takto jsou prý problémy s jeho kontaktností v průběhu trestního řízení před zahájením trestního stíhání účelově zveličovány až v době, kdy orgány činné v trestním řízení chtějí odůvodnit útěkovou vazbu po téměř dvouletém vazebním stíhání. Navíc zdůrazňuje, že tyto skutečnosti v současné době již zřetelně "ubývají na síle", neboť je ve vazbě téměř dva roky a deklaruje, že vede spořádaný rodinný život a má zajištěné zaměstnání (nadto odevzdal svůj cestovní pas, kdy jeho předchozí výjezdy do ciziny nejsou v současné době aktuální). Stěžovatel napadeným rozhodnutím rovněž vytýká, že krajský soud ve výroku usnesení vůbec nerozhodl o slibu obžalovaného dle ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a sporadicky se jím zabýval pouze v odůvodnění, kde však chybně uvedl, že jde o slib, který učinil obžalovaný v předchozím vazebním řízení. A vrchní soud tento zjevný nedostatek toleroval a obhajoval. K důvodnosti útěkové vazby s ohledem na hrozící vysoký trest odnětí svobody stěžovatel dodal, že v konečném trestu budou jistě zohledněny i konkrétní skutečnosti svědčící ve prospěch obžalovaného, kdy je třeba na něj hledět jako na osobu soudně zachovalou, zohlednit, že má sociální a rodinné zázemí, a bez významu nebude ani déletrvající vazba. Rovněž namítl, že v předmětném vazebním (i celém trestním) řízení se vyskytují průtahy. S odkazem na průběh hlavního líčení uvedl, že se mu nezdá pravděpodobné, že by měl soud skutečnou obavu z toho, že v případě propuštění na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, kdy odkázal především na určité výroky vyřčené rozhodujícím soudcem krajského soudu. A závěrem připomněl, že klíčovým faktorem pro posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby je plynutí času, kdy konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání mohou během trvání vazby ztrácet na významu či přesvědčivosti a pro ospravedlnění dalšího trvání zbavení osobní svobody ve vazbě už nemusí postačovat.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).

8. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je přitom Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

9. O takový případ však nyní nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.

10. Ústavní soud se při posouzení zásahu do osobní svobody stěžovatele předně zabýval délkou jeho vazebního stíhání. Stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím ze dne 10. 2. 2015, takže v době rozhodování krajského soudu byl ve vazbě již 19 měsíců, ke dni podání ústavní stížnosti 21 měsíců. Při takto trvající délce vazby přitom musí být důvodnost jejího dalšího trvání obzvláště silně zvažována, neboť postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje (vazba totiž nemůže být institutem fakticky nahrazujícím trest odnětí svobody). Ústavní soud takto pracuje s tzv. doktrínou zesílených důvodů (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014), dle které musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, jež by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření. Nepostačuje proto v dalších rozhodnutích o vazbě pouze zopakovat důvody, uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné a odnětí svobody je tak ospravedlnitelné (viz také rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00). Zároveň je však nutno vytknout, že nelze přesně určit (vyjma zákonem dané přípustné doby trvání vazby stanovené v ustanovení § 72a trestního řádu), jaká délka vazby je přiměřená, neboť je nezbytné vyjít z konkrétních okolností každého případu. Pokračování vazby tak může být ospravedlněno pouze tehdy, existuje-li zjevně opravdový veřejný zájem, který - nehledě na presumpci neviny - převáží nad právem na osobní svobodu.

11. V případě stěžovatele však principy tzv. doktríny zesílených důvodů byly dodrženy, neboť se z napadených rozhodnutí podává, že soudy dostatečně konkretizovaly a individualizovaly důvody, pro které je nutno jej ponechat ve vazbě. Opřely totiž svá rozhodnutí o chování stěžovatele před jeho zadržením, kdy se vyhýbal trestnímu stíhání a úmyslně narušoval práci orgánů činných v trestním řízení. Připomněly též charakter jím údajně spáchané trestné činnosti, včetně výše hrozícího trestu, přičemž tyto skutečnosti spojily s rizikem skrývání se či uprchnutí stěžovatele. Ústavní soud přitom již dříve konstatoval, že tzv. útěkovou vazbu lze použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný či obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014). Tyto podmínky, jak plyne z výše řečeného, v nyní posuzovaném případě splněny byly, neboť krajský i vrchní soud dostatečně konkretizovaly a individualizovaly důvody (krom výše uvedeného viz též charakteristika trestné činnosti údajně spáchané stěžovatelem), pro které je nutno ponechat stěžovatele ve vazbě. V této souvislosti musí Ústavní soud odmítnout argumenty stěžovatele, kterými se snaží relativizovat své chování v průběhu přípravného řízení, neboť z napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že se snažil mařit vyšetření inkriminované trestné činnosti a vyhnout se tak trestnímu stíhání. Stejně tak zdejší soud k námitkám stěžovatel připomíná, že ve své judikatuře zdůraznil, že pro posouzení rizika útěku musí být hrozba vysokého trestu hodnocena spolu s dalšími relevantními faktory, jako jsou charakter a morálka obviněného, jeho majetek a kontakty v zahraničí (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 980/14 ze dne 18. 6. 2014), přičemž i tyto podmínky soudy respektovaly a jejich odůvodnění s nimi nejsou v žádném rozporu. Z hlediska hodnocení délky vazebního stíhání stěžovatele pak nelze odhlédnout ani od náročnosti vyšetření dotčené trestné činnosti, kdy množství dílčích útoků údajně spáchaných stěžovatelem přispívá k časové náročnosti inkriminovaného trestního řízení, pročež je pro Ústavní soud klíčové, že především tyto okolnosti způsobují, že dosud nebylo ve věci rozhodnuto.

12. Za této situace tedy Ústavní soud nemíní přehodnocovat závěry obecných soudů stran důvodnosti útěkové vazby, neboť ty výslovně vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, a zároveň výslovně uvedly, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, včetně toho, že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)].

13. Ústavní soud tedy neshledal, že by se v současné době natolik změnily podmínky pro ponechání stěžovatele ve vazbě, že by bylo nezbytné revidovat závěry Ústavního soudu vyslovené v totožné věci stěžovatele (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2273/16 ze dne 2. 8. 2016), obzvláště za situace, kdy se aktuální argumenty stěžovatele výrazně nelišily od jeho námitek uplatněných v předchozím řízení. Z napadených rozhodnutí totiž vyplývá jednoznačné přesvědčení soudů o nutnosti ponechání stěžovatele ve vazbě, pročež je nutno odmítnout tvrzení stěžovatele toto popírající (stran stěžovatelem zpochybňovanému chování soudce krajského soudu pak Ústavní soud odkazuje na usnesení vrchního soudu, který jednoznačně uvedl, že stěžovatelem namítané vyjádření soudce bylo nepochybně myšleno v nadsázce a bylo reakcí na rozpory v obhajobě stěžovatele v hlavním líčení).

14. Jestliže pak stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávný procesní postup obecných soudů spočívající v absenci výslovného rozhodnutí o jím nabízených náhradních vazebních institutech, musí Ústavní soud konstatovat, že i z rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že v průběhu hlavního líčení, v jehož průběhu požádal o propuštění z vazby, skutečně stěžovatel nabídl též jiné záruky, které by zajistily účel, pro který by byl nadále držen ve vazbě. Za této situace tedy měl krajský soud přímo ve výroku usnesení též výslovně rozhodnout o tom, zda tyto záruky přijímá či nikoli. Z hlediska hodnocení tohoto pochybení je však pro Ústavní soud (stejně jako pro vrchní soud - viz s. 5 napadeného usnesení) klíčové, že to nemělo zásadní dopad do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť v odůvodnění svého usnesení se těmito návrhy stěžovatele krajský soud zabýval. Byla také zachována dvojinstančnost soudního přezkumu, neboť i vrchní soud ke stížnosti stěžovatele zhodnotil možnost nahrazení vazby jinými instituty. Ústavní soud přitom připomíná, že ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celek, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť, což je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody. Z tohoto pohledu byla práva stěžovatele zachována, kdy o jeho ponechání ve vazbě (jakož i o jím navržených institutech nahrazujících vazbu) bylo řádně rozhodnuto a soudy posoudily veškeré jím přednesené argumenty, na čemž nic nemění ani uvedené dílčí ryze procesní pochybení.

15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2016

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru