Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3651/13 #1Usnesení ÚS ze dne 10.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 10
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
výpověď
In dubio pro reo
Skutková podstata trestného činu
Poškozený
Skutek
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3651.13.1
Datum podání03.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 12 odst.2, § 199


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3651/13 ze dne 10. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem AK se sídlem Rumunská 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2013 č. j. 6 Tdo 820/2013-29, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013 sp. zn. 9 To 46/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. 4 T 81/2012, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. prosince 2013, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 9. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a odst. 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. listopadu 2012 sp. zn. 4 T 81/2012, byl obviněný Josef K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl obviněný odsouzen podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl let. Odvolání obviněného a odvolání matky obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně byla Městským soudem v Praze usnesením ze dne 11. dubna 2013 sp. zn. 9 To 46/2013, podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta jako nedůvodná. Výše uvedené usnesení Městského soudu v Praze napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. září 2013 č. j. 6 Tdo 820/2013-29 jako nedůvodné odmítl.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že z provedených důkazů plyne, že společné soužití manželů bylo problematické, avšak domnívá se, že z provedených důkazů nelze učinit závěr, že se skutek stal, resp., že by došlo k prokázání týrání osoby žijící ve společném obydlí mimo jakoukoliv pochybnost. Stěžovatel upozorňuje na to, že obecné soudy vycházely primárně z výpovědi poškozené.

Stěžovatel poukazuje na to, že soužití stěžovatele s bývalou manželkou bylo konfliktní a problematické. Stěžovatel však zdůrazňuje, že tyto konflikty byly vzájemné, a měly původ v trvajících manželských neshodách, ve výčitkách, žárlivosti a obviňování. Toto bylo potvrzeno v řízení před soudem prvého stupně. Podle judikatury Nejvyššího soudu se týráním podle § 199 trestního zákoníku rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1177/2011). Objektivní stránka tohoto trestného činu tak předpokládá, že je jednoznačné, kdo je tyran a kdo je oběť. V případě konfliktního manželství stěžovatele tomu tak ale nebylo. Podle jeho názoru vzájemné konfliktní soužití partnerů nemůže automaticky založit naplnění skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí v případě jednoho partnera. Podle stěžovatele proto není spravedlivé, aby za vzájemné konflikty nesl trestněprávní odpovědnost výlučně jeden partner.

Nad rámec uvedeného stěžovatel poukazuje na svoji opakovanou snahu o provedení důkazu fyziodetekčním vyšetřením (polygrafem, "detektorem lži") ohledně skutkových okolností, a zejména ohledně incidentu ze dne 10. května 2011. I přes existenci konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k této otázce má stěžovatel za to, že polygraf by měl být uznán jako jeden z procesně relevantních důkazů, zejména ve srovnání se znaleckými posudky z oblasti psychiatrie a psychologie, které se obecně vyznačují vysokou mírou subjektivity. Proto navrhuje, aby Ústavní soud přehodnotil přístup k otázce polygrafu a uznal fyziodetekční vyšetření jako jeden z možných a procesně relevantních důkazů.

Dále stěžovatel poukazuje na možnost řešení konfliktního soužití mimotrestními metodami. Trestní odpovědnost stěžovatele nenaplňuje zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, která je odrazem principu aplikace trestněprávní normy jako krajního prostředku, ultima ratio. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/04 (N 116/37 SbNU 489) a sp. zn. III. ÚS 2278/07 (N 157/58 SbNU 335), (dostupné též na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

III.

Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že námitky stěžovatele v podstatě představují opakování jeho obhajoby z trestního řízení, jež byla založena na zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozené a obecné věrohodnosti této svědkyně. Jde o námitky převážně skutkového charakteru, jež směřují proti způsobu a rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů, na nichž nalézací soud a soud odvolací založily svá skutková zjištění, případně vytýkají těmto soudům nedůvodné zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele (případ tzv. opomenutých důkazů). Převážná část argumentace stěžovatele staví Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, jež, jak bylo uvedeno výše, orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší.

Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v souzené věci nenastala.

V předmětné věci Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že je evidentní, že bývalá manželka obžalovaného, poškozená Pavla K. (jedná se o pseudonym), měla z obžalovaného důvodné obavy, což vedlo k vykázání obžalovaného z bytu, neboť tento ve výroku napadeného rozsudku popsaným jednáním po delší dobu napadal fyzicky i verbálně poškozenou, a to po dobu soudem prvního stupně na základě výpovědi poškozené správně zjištěnou. Pokud jde o tvrzení obžalovaného, že se žádného týrání nedopustil, pouze se nechal vyprovokovat k jedné facce, za kterou se jí omluvil, a že se tedy trestného činu v té šíři, jak je uvedeno v napadeném rozsudku, nedopustil, pak provedeným dokazováním v průběhu hlavního líčení byl prokázán naprostý opak, což potvrdili i synové obžalovaného, Petr K.(jedná se o pseudonym) a nezl. Pavel K. (jedná se o pseudonym), kteří průběh soužití popsali shodně s matkou a o jejichž věrohodnosti nelze mít pochyb. Napadení ze dne 10. května 2011 pak bylo objektivizováno jednak lékařskou zprávou, jednak fotodokumentací, ze které jsou patrné modřiny a napadení poškozené, které vyústilo v pracovní neschopnost. Také námitky obžalovaného směřující k napadení věrohodnosti poškozené jsou podle městského soudu nepřijatelné, neboť tato byla podrobena znaleckému zkoumání z obou zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, z jehož závěrů takové pochybnosti nevyplývají. Také ostatní námitky obžalovaného nelze podle městského soudu považovat za důvodné. Odvolací soud je přesvědčen, že návrhy na doplnění dokazování byly soudem prvního stupně zcela správně zamítnuty s ohledem na objektivně zjištěný skutkový stav, o němž nejsou pochybnosti. Obžalovaným navrhované důkazy by závěr o vině nemohly zvrátit. Městský soud uzavřel, že soud prvního stupně se s těmito návrhy vypořádal a jejich zamítnutí odůvodnil v napadeném rozsudku, s čímž se odvolací soud ztotožnil.

Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele dále konstatoval, že v předmětné věci nebylo zjištěno, že by nižšími soudy došlo k opomenutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci. Vznáší-li stěžovatel výhrady, že soudy neprovedly jím navržené polygrafické vyšetření poškozené, resp. její vyšetření na fyziodetekčním zařízení (tzv. detektoru lži), pak dovolací soud poukázal na to, že jak v rozhodnutí soudu nalézacího, v souladu s požadavkem § 125 odst. l trestního řádu, tak v rozhodnutí soudu odvolacího, se soudy nižších stupňů otázkou potřebnosti dalšího dokazování zabývaly a svůj přístup k důkaznímu návrhu obviněného vyložily. Nejvyšší soud navíc připomněl, že výsledky vyšetření na tzv. detektoru lži nemůže soud použít při rozhodování trestní věci jako důkaz [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 8/1993 Sb. rozh. trestních, obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331)] a i proto nelze podle odvolacího soudu procesní postup obou soudů hodnotit jako porušující obhajovací práva obviněného.

Výše uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Ústavní soud nemá ani v projednávané věci důvod se odchýlit od výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ohledně nemožnosti použití fyziodetekčního vyšetření. Názor na fyziodetekční vyšetření (polygrafem, "detektorem lži") jako důkaz v trestním řízení nepoužitelný, byl soudní praxí vysloven opakovaně: fyziodetekční vyšetření má charakter pouze tzv. operativně pátracího prostředku, a výsledky tohoto vyšetření tedy nemohou sloužit jako procesně relevantní důkaz.

V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda v úvahu připadá aplikace závěrů jeho předchozí judikatury, týkající se zásady presumpce neviny a z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch" [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 3094/08 (N 103/53 SbNU 293), sp. zn. I. ÚS 910/07 (N 156/50 SbNU 389), sp. zn. I. ÚS 49/06 (N 92/49 SbNU 381), sp. zn. I. ÚS 429/03 (N 141/31 SbNU 257), sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239), a usnesení sp. zn. III. ÚS 861/11)]. V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377) Ústavní soud konstatoval, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. O takový případ však dle názoru Ústavního soudu v trestní věci stěžovatele nejde.

Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi v trestních věcech, jejichž předmětem jsou trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti (viz zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 628/08, sp. zn. III. ÚS 876/06, sp. zn. III. ÚS 2194/07, sp. zn. II. ÚS 569/09, srov. i sp. zn. IV. ÚS 1585/09). U těchto trestných činů (vydírání, znásilnění atp.) dochází často k situaci, kdy je klíčovým usvědčujícím důkazem osamocená výpověď poškozeného (resp. poškozené). Ústavní soud vyložil, za jakých podmínek není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud trestní soud výpovědi poškozeného uvěří a verzi obhajoby nikoli. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že za porušení zásady in dubio pro reo nepovažuje bez dalšího případy, kdy je věrohodnost klíčové usvědčující výpovědi v napadeném rozhodnutí podrobně odůvodněna, a zároveň je co do procesních zásad hodnocení důkazů přesvědčivě vysvětleno, proč obecný soud protivnému tvrzení obhajoby neuvěřil (srov. dále např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2098/08, sp. zn. III. ÚS 655/07, sp. zn. III. ÚS 861/11).

Ústavní soud sám nemůže již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti přehodnocovat jednotlivé výpovědi; jeho kasační pravomoc se uplatní jen v případech očividných excesů, kdy je skutková argumentace obecného soudu zcela zjevně nepřesvědčivá, zatížená patrnou libovůlí a logickými chybami.

V projednávané věci Ústavní soud shledal, že obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele na základě poměrně rozsáhlého dokazování, jehož výsledky a hodnocení jsou v napadených rozhodnutích zachyceny s vysokou mírou pečlivosti a přesvědčivosti.

Lze shrnout, že obecné soudy se v projednávané věci dostatečně vypořádaly se všemi otázkami významnými pro rozhodnutí. V napadených rozsudcích podrobně uvedly důkazy ve věci provedené, popsaly, jak tyto důkazy hodnotily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, případně proč nevyhověly jeho důkazním návrhům. Své skutkové závěry přesvědčivě odůvodnily.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu se základními právy podle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru