Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 365/04Usnesení ÚS ze dne 14.09.2005

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na s... více
Věcný rejstříkpravomoc
hmotné zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2005:2.US.365.04
Datum podání16.06.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

100/1970 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 7


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 365/04 ze dne 14. 9. 2005

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

II.ÚS 365/04

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. K., zastoupeného JUDr. Č. V., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. března 2004, č. j. 25 Cdo 415/2004-245, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Napadeným usnesením bylo zamítnuto dovolání žalobce (stěžovatele) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2003, č. j. 42 Co 199/2003-219. Tímto usnesením bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. února 2003, č. j. 35 C 29/96-212, jímž bylo řízení zastaveno, a věc postoupena k vyřízení Ministerstvu vnitra ČR. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud žalobce jako bývalý policista uplatňuje nárok na služební příjem, popř. nároky v souvislosti se skončením jeho služebního poměru, není pro pojednání jeho nároků, vyplývajících ze zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, dána pravomoc soudu podle ustanovení § 7 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), proto řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř., a věc postoupil příslušnému orgánu (Ministerstvu vnitra). Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně ztotožnil.

Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl, když shledal, že dovolání je přípustné, ale není důvodné. Hlavním předmětem zkoumání Nejvyššího soudu byl charakter služebního poměru policisty. V této souvislosti konstatoval, že služební poměr policisty je typickým poměrem státně-zaměstnaneckým, který vzniká mocenským aktem (rozhodnutím o přijetí) a po celou dobu se odlišuje od poměru pracovněprávního (svou povahou soukromoprávního). Veřejnoprávní charakter se projevuje v právní úpravě služební kázně, možnosti ukládání kázeňských odměn a trestů, omezených možnostech propuštění, úpravě služebního volna atd. Uplatněný nárok vyplývá tedy ze služebního poměru ke Sboru národní bezpečnosti a to i po jeho skončení, proto jej z hlediska ustanovení § 7 odst. 2 o. s. ř. podřadil pod "jinou věc". Z tohoto důvodu by muselo existovat speciální zákonné ustanovení, jež by založilo soudní pravomoc. O těchto nárocích však rozhodují ve smyslu zákona č. 100/1970 Sb. "služební orgány" (tedy jiné orgány ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř.), a protože zákon č. 100/1970 Sb., ani jiný předpis nestanoví, že by o těchto nárocích mohl rozhodovat soud, není pro rozhodování o uplatněném nároku žalobce dána pravomoc soudu. Závěr odvolacího soudu, že nejsou dány podmínky řízení, za nichž může soud ve věci jednat (§ 103 o. s. ř.) je tak správný.

Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 7. června 2004, která byla doplněna podáním ze dne 1. července 2005, namítl porušení čl. 36 odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod postupem obecných soudů. Tvrdil, že dovolací soud se při posuzování dovolání nezabýval argumenty stěžovatele v celé šíři a souvislostech a nerespektoval rovnost účastníků. Stěžovatel polemizoval s konstatováním, že o jeho nárocích rozhodují služební orgány, tedy ty, které hrubým způsobem porušily zákon a které mají spravedlivě rozhodnout o svém pochybení. Zatímco dříve (do novely o. s. ř. zákonem č. 519/1991 Sb.) platil pro přezkum rozhodnutí jiných orgánů podle § 244 a násl. o. s. ř. enumerativní princip, byl tento princip posléze změněn na princip generální klauzule s negativní enumerací, což znamená, že soudní kontrole jsou podrobena všechna rozhodnutí správních orgánů, ledaže je zákon výslovně z přezkumu vyloučí. Mezi vyloučenými rozhodnutími nejsou ani rozhodnutí týkající se základních práv a svobod, ani rozhodnutí podle zákona o služebních poměrech. V případě stěžovatele žalovaný vydal propouštěcí rozkaz, který nesplňoval zákonem stanovené náležitosti zejména v části konkretizace důvodu zakládající propuštění. Navíc nebyl propouštěcí rozkaz stěžovateli písemně doručen a opírá propuštění o rozhodnutí občanské komise, která o propuštěném rozhodovala v době, kdy k tomu nebyla ze zákona oprávněna. V této souvislosti stěžovatel poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 99/95, které se věnuje této problematice. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel dále spatřoval v tom, že ačkoliv navrhl v průběhu řízení provedení různých důkazů, soud je neprovedl a odepřel tak stěžovateli možnost uvést před soudem svoji právní argumentaci, což ve své podstatě znamená ignorování základního ustanovení o provádění důkazů. Porušení rovnosti stran pak stěžovatel spatřuje v tom, že byl opakovaně vyzýván k doplnění svých (z jeho pohledu zcela jasných a konkrétních) tvrzení, a to i ve velmi krátkých lhůtách.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Pro posouzení věci si Ústavní soud vyžádal od Ministerstva vnitra spis, který mu byl doručen v polovině roku 2005.

Podstatnou část ústavní stížností tvořil nesouhlas stěžovatele se zastavením soudního řízení z důvodu nedostatku soudní pravomoci. V podstatě se tedy jedná o námitku odepření spravedlnosti. Obecné soudy zastavily řízení, protože shledaly, že se jedná o jinou právní věc ve smyslu § 7 odst. 2 o. s. ř., k jejímuž projednání by byl soud příslušný pouze za předpokladu, že tak stanoví zákon (§ 7 odst. 3 o. s. ř.). Muselo by tedy existovat speciální zákonné ustanovení zakládající soudní pravomoc. Takové ustanovení však zákon č. 100/1970 Sb., ani jiný právní předpis neobsahuje. Ústavní soud nemá výhrady proti závěrům obecných soudů o charakteru služebního poměru příslušníka SNB (obdobně i usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 4. května 2005, č. j. Konf 51/2004-9; in Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 8/2005, č. 615) a tedy o tom, že se jedná o "jinou věc" ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 o. s. ř. S těmito závěry ostatně stěžovatel ani nepolemizuje. Stěžovatel především namítá, že byla dána soudní pravomoc s ohledem na princip generálního přezkumu správních rozhodnutí v rámci soudního řízení. Tento princip byl zaveden novelou o. s. ř. zákonem č. 519/1991 Sb., ale zároveň byla z přezkumu vyloučena ta rozhodnutí, která nabyla právní moci před účinností zákona č. 519/1991 Sb. [viz čl. III odst. 4 písm. a) zákona č. 519/1991 Sb.], tedy před 1. lednem 1992. Na podporu své argumentace sice stěžovatel poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A 99/95, podle něhož není rozhodnutí správního orgánu vyloučeno z přezkoumání soudem, jestliže o tom, zda nabylo rozhodnutí právní moci ještě před účinností zákona č. 519/1991 Sb., jsou důvodné a neodstranitelné pochybnosti, způsobené správním orgánem nesprávným doručováním. Toto rozhodnutí není ovšem v dané věci použitelné. Z vyžádaného spisu i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se jednoznačně podává, že propouštěcí rozkaz nabyl právní moci v roce 1990, kdy byl stěžovatel "písemně seznámen" s rozhodnutím o odvolání podle zákona č. 100/1970 Sb. V tomto případě tedy neexistují důvodné pochybnosti o nesprávném doručení. Z výše uvedeného vyplývá, že propouštěcí rozkaz nabyl právní moci před účinností citované novely. Tento závěr ostatně potvrzuje i skutečnost, že stěžovatel ihned poté, co byl seznámen s rozhodnutím o odvolání, podal návrh na uplatnění mimořádného opravného prostředku. I pokud by se tedy závěry Nejvyššího soudu ohledně charakteru služebního poměru jevily stěžovateli jako nesprávné, což ovšem v daném případě Ústavní soud neshledal, byl by postup obecných soudů, které řízení zastavily pro nedostatek pravomoci, správný s ohledem na výše uvedené závěry o vyloučení soudního přezkumu pravomocných rozhodnutí podle čl. III odst. 4 písm. a) zákona č. 519/1991 Sb.

Další námitky stěžovatele, týkající se odepření práva na spravedlivý proces neprovedením navrhovaných důkazů, nejsou rovněž relevantní, neboť soudy v dané věci nerozhodovaly meritorně, nýbrž pouze konstatovaly nedostatek pravomoci k soudnímu přezkumu žaloby na náhradu škody vyplývající ze služebního poměru, který má veřejnoprávní charakter, a postoupily věc příslušnému správnímu orgánu. Stejně tak je nepřípadná námitka porušení rovnosti stran v řízení, kterého se měl dopustit soud prvního stupně tím, že opakovaně vyzýval stěžovatele k doplnění svých tvrzení. Soud je oprávněn a dokonce povinen zjišťovat náležitě skutkový stav. Pouhý subjektivní pocit stěžovatele o konkrétnosti a zřejmosti jeho tvrzení nehraje roli. Na druhou stranu je třeba konstatovat, že obecným soudům trvalo neúměrně dlouho, než si vyjasnily otázku své věcné příslušnosti. V tomto směru lze přisvědčit stěžovateli, že mohlo dojít k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Touto situací se ovšem Ústavní soud nemůže zabývat s ohledem na to, že v dané věci bylo již pravomocně rozhodnuto.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 14. září 2005

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru