Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 365/03Usnesení ÚS ze dne 24.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
dítě
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.365.03
Datum podání07.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 32

94/1963 Sb., § 26

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 365/03 ze dne 24. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti Ing. D. B., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2003, č. j. 13 Co 94/2003-318, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku krajského soudu, jímž se ve výroku I. mění rozsudek okresního soudu tak, že styk stěžovatele s nezletilou dcerou se zakazuje, stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu ustanovení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti vyplývá, že prvoinstanční soud vymezil styk otce s nezletilou dcerou velmi úzce a specificky. Krajský soud však rozsudek okresního soudu změnil výše uvedeným způsobem. Stěžovatel nesouhlasí se závěry, k nimž tento soud dospěl, přičemž uvádí, že výrok odvolacího soudu nemá oporu ve skutkových zjištěních. Namítá, že závěry znaleckého posudku, že dítě má strach být s otcem samo, jsou zcela překonány, protože nezletilá H. před okresním soudem uvedla, že ze svého otce strach nemá a nikdy jí neubližoval. Uvedené rozpory potom lze vysvětlit uplynutím času mezi dobou, kdy byl znalcem stav zkoumán a dobou, kdy nezletilá uvedla své stanovisko u soudu. Dle mínění stěžovatele tedy není žádný důvod, aby byl jeho styk s dítětem zakázán.

Na základě těchto skutečností se stěžovatel domnívá, že rozsudkem krajského soudu bylo ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny porušeno jeho ústavně zaručené právo být omezen ve svém právu na výchovu nezletilé jen na základě zákona, jakož i ústavně zaručené právo jeho nezletilé dcery H. B. být od něj odloučena jen na základě zákona. Napadené rozhodnutí je v rozporu zejména s ustanovením § 26 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), které ukládá dbát na to, aby bylo respektováno právo dítěte být v péči obou rodičů. Zároveň uvádí, že bylo porušeno i jeho právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, které zahrnuje i právo každého, aby soud při nalézání práva bezvýhradně a bezvýjimečně dbal procesních předpisů. Rozhodnutí krajského soudu je tedy i v rozporu s ustanovením § 153 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, když soud nijak nepřihlédl k prohlášení nezletilé před soudem. Tento evidentní rozpor se zákonem je co do intenzity vady zcela zásadní.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně ve věci vedené pod sp. zn. 1 P 36/96, z něhož zjistil, že soudní spory H. a D. B. týkající se péče o jejich nezletilou dceru H. trvají již od roku 1996 a nezletilá dlouhodobě nemá zájem na styku s otcem ani s jeho rodinou. I při výslechu před okresním soudem dne 23. 4. 2002 uvedla, že z otce má i trochu strach, nebojí se, že by jí něco udělal, ale již k němu nic necítí a nechce se s ním již vídat, i kdyby jí to bylo nějak nařízeno. Z posledního znaleckého posudku ze dne 15. 7. 2002 opatřeného okresním soudem rovněž vyplynulo, že dosavadní způsob kontaktu, který se s dcerou pokouší otec navazovat, působí negativně na její psychiku. Má z něj strach a nechce se s ním stýkat ani krátkodobě. Znalec poté uzavírá, že vhodná forma kontaktu se jeví pouze jako setkávání v neutrálním prostředí. Okresní soud rozhodl dne 30. 9. 2002 o úpravě styku otce s dcerou za přítomnosti psychologa v pedagogicko-psychologické poradně, bez účasti matky, s velmi úzkým časovým vymezením, když se ztotožnil s doporučením znaleckého posudku v tom, že v daném případě nelze citové vazby otce s dcerou rozvíjet, ale je nutno je začít budovat. V odůvodnění rozsudku dále uvedl, že takto vymezený styk by měl probíhat po dobu kolem jednoho roku, a poté by mělo být přehodnoceno, zda styk je možno rozšířit nebo také zakázat. Je tedy především na otci, aby tuto prakticky poslední možnost plně využil.

Na základě odvolání matky krajský soud rozsudkem z 15. 4. 2003 styk otce s nezletilou H. zakázal. V odůvodnění konstatoval, že skutkový stav se od doby vydání napadeného rozsudku nezměnil. Dle názoru tohoto soudu nelze doporučení znalce, o něž soud prvního stupně své rozhodnutí opírá, akceptovat, neboť stojí v přímém rozporu jak s vyzněním dalších důkazů, tak se samotnými zjištěními a závěry znalce. Ani závěry předchozího znaleckého posudku z roku 2000 nejsou s těmito zjištěními v rozporu. Z § 27 odst. 3 zákona o rodině pak vyplývá, že při rozhodování ve věcech péče o nezletilé je nutno především hájit zájem dítěte, a to i za cenu toho, že práva jednoho z rodičů nebudou v plném rozsahu zachována. Přestože obecně platí, že dítě ke svému optimálnímu vývoji potřebuje otce i matku, v daném případě se jedná o rodiče působící proti sobě a svým výchovným postojům v míře ohrožující psychické zdraví dítěte. Vzhledem k tomu, že nezletilou nelze vystavovat riziku prohlubování vnitřního konfliktu a s ním souvisejících škod, které by mohly vzniknout na jejím psychickém zdraví, zákaz styku otce s dítětem je plně odůvodněn.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 11. prosince 2003 v celém rozsahu odkázal na odůvodnění rozsudku a uvedl, že dle jeho názoru k žádnému zásahu do práv otce a nezletilého dítěte zmíněným rozhodnutím nedošlo.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná,

Jak již Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud tedy není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Proto mu zpravidla nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

K tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba uvést, že ze spisu vedeného u Okresního soudu ve Vsetíně plyne, že právní závěry krajského soudu nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními v posuzované věci (viz např. nález ve věci III. ÚS 84/94). Právo na spravedlivý proces, jak je zakotveno v tomto článku Listiny, totiž znamená, že ve vztahu k obecným soudům je úkolem Ústavního soudu dbát v konkrétní věci na procesní čistotu řízení, na což ostatně poukazuje i stěžovatel v ústavní stížnosti. Toto právo však neznamená, že by bylo jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo provedeno řádné a důkladné dokazování, v jehož rámci si soudy v průběhu doby opatřily několik znaleckých posudků a opakovaně vyslechly účastníky řízení. Na základě toho byl objasněn skutkový stav věci, umožňující vyvodit právní závěry a přijmout rozhodnutí. Soud prvního stupně i odvolací soud vycházely ze stejných skutkových zjištění a došlo pouze k tomu, že odvolací soud na jejich základě učinil odlišné právní závěry než soud nalézací. Stěžovatel v rámci celého řízení měl a nepochybně využil možnost uplatnit před soudy všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, které mu poskytuje zákon. Jeho námitkami se soudy náležitě zabývaly a při hodnocení provedených důkazů postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Napadené rozhodnutí tedy nelze považovat ani za překvapivé a ani za vykazující znaky libovůle ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 4. srpna 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, obdobně např. nález ze dne 4. září 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02).

Ke stěžovatelem namítanému porušení článku 32 Listiny je nutno konstatovat, že skutečně v odst. 4 zakotvuje právo rodičů na péči a výchovu dětí. Zároveň připouští možnost omezení těchto práv, avšak pouze rozhodnutím soudu na základě zákona. Rodičovská práva na výchovu dětí a kontakty s nimi nelze totiž chápat izolovaně od práv dětí a autoritativně si je vynucovat, aniž by byl respektován a upřednostněn především zájem dítěte (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. března 2003, sp. zn. IV. ÚS 559/02). Ostatně i Výbor pro lidská práva v názoru ze dne 25. července 2002 ve věci Luboš Patera proti České republice (oznámení č. 946/2000) připustil, že styk mezi rodičem a dítětem může být v zájmu dítěte v krajním případě i zakázán.

V posuzované věci obecné soudy po řádně provedeném dokazování, při němž bylo nezletilému dítěti umožněno formulovat svůj vlastní názor, dospěly k závěru, že konkrétní situace vyžaduje aplikaci § 27 odst. 3 zákona o rodině, podle nějž, je-li to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže. Obecným soudům, které se při rozhodování řídily právními předpisy vycházejícími i z Úmluvy o právech dítěte, tedy nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě nebyla porušena ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 Listiny a v čl. 36 odst. 1 Listiny, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 24. června 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru