Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3647/10 #1Nález ÚS ze dne 02.06.2011Respektování ochrany soukromí - odesílání korespondence z vazby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Odlišné stanoviskoLastovecká Dagmar
Předmět řízení
základní práva a svobody/ tajemství listovní a jiných záznamů a zpráv
základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
základní práva a sv... více
Věcný rejstříkTrestný čin
trestná činnost
Trestní řízení
vazba/důvody
vazba/prodloužení
vazba/propuštění z vazby
PoznámkaPodaná stížnost k ESLP č. 67981/10;
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 106/61 SbNU 589
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3647.10.1
Datum vyhlášení15.06.2011
Datum podání22.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 7 odst.1, čl. 4 odst.4, čl. 3 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 73 odst.1 písm.b, § 67 odst.1 písm.c, § 260 odst.1, § 260 odst.2 písm.a, § 260 odst.2 písm.b

293/1993 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pouhý fakt, že osoba ve výkonu vazby realizovala své právo vést korespondenci s jinými osobami, které je zaručené jak na úrovni ústavního pořádku v rámci práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak na úrovní podústavního práva (§ 13 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby), není, aniž by dále byla zdůvodněna závažnost obsahu korespondence, důvodem pro další trvání vazby a nepřijetí písemného slibu.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky M. D. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 2. 6. 2011 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 333/2010 ze dne 15. července 2010 pro rozpor s čl. 3 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny.

Narativní část

Proti stěžovatelce bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin podpory a propagace neonacistických hnutí. Byla vzata do vazby z koluzního a předstižného důvodu, později byla vazba prodloužena pouze z předstižného důvodu. Usnesením obvodního soudu ze dne 15. července 2010 byl přijat písemný slib stěžovatelky, byl stanoven dohled probačního úředníka a byla propuštěna z vazby. Ke stížnosti státní zástupkyně městský soud zrušil usnesení obvodního soudu a ponechal stěžovatelku ve vazbě. V odůvodnění soud uvedl, že v případě propuštění stěžovatelky hrozí opakování trestné činnosti, neboť tato udržuje písemný kontakt s desítkami osob pohybujících se na "scéně pravicového extremismu". Stěžovatelka namítala, že soud nepřijal její písemný slib pouze z důvodu vedení korespondence s jinými osobami.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud již vyložil, že právo na nedotknutelnost osoby a soukromí může být omezeno, jen pokud je šetřeno podstaty a smyslu tohoto práva. Proto je osobám legitimně omezeným na svobodě omezeno výše uvedené právo jen v rozsahu účelu tohoto omezení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2379/08). Tomu odpovídá úprava podústavního práva v § 13 zákona o výkonu vazby, jež na jedné straně výslovně umožňuje přijímání a odesílání korespondence, na druhé umožňuje kontrolu obsahu korespondence. Platí ovšem, že ze samotného využití základních práv a svobod nesmí být v souladu s čl. 3 odst. 3 Listiny nikomu způsobena újma.

V posuzovaném případě obecný soud odůvodnil obavy z opakování trestné činnosti, pro kterou byla stěžovatelka stíhána, pouze tím, že je v korespondenčním styku s osobami, "jež se exponují na scéně pravicového extremismu", aniž by se zabýval tím, v jakém směru by mohl být obsah korespondence závadný. Ústavní soud je ovšem toho názoru, že samotný fakt vedení korespondence nemůže hrát zásadní roli při rozhodování o dalším trvání vazby. Navazování a udržování vztahů s jinými osobami je totiž kryto právem na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, jež může být výkonem vazby omezeno právě jen povahou vazby a účelem trestního řízení.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti vyhověl, neboť obecný soud porušil základní právo stěžovatelky podle čl. 3 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Soudkyně Dagmar Lastovecká uplatnila odlišné stanovisko jak k výroku, tak k odůvodnění nálezu.

II.ÚS 3647/10 ze dne 2. 6. 2011

N 106/61 SbNU 589

Respektování ochrany soukromí - odesílání korespondence z vazby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 2. června 2011 sp. zn. II. ÚS 3647/10 ve věci ústavní stížnosti M. D. proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 333/2010 ze dne 15. července 2010, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina žádost o propuštění z vazby, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 333/2010 ze dne 15. července 2010 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 20. prosince 2010, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž bylo ke stížnosti státní zástupkyně zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 5 T 61/2010-2549 ze dne 15. července 2010 a nově bylo rozhodnuto, že se nepřijímá písemný slib stěžovatelky, nepřijímá se její návrh na nahrazení účelu vazby dohledem probačního úředníka, zamítá se žádost stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu a stěžovatelka se ponechává ve vazbě z předstižného důvodu. Podle stěžovatelky došlo k zásahu do jejích základních práv podle čl. 3 odst. 3, čl. 8, čl. 15 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka napadenému usnesení konkrétně vytýká, že bylo odůvodněno jejími politickými postoji, resp. tím, že udržuje korespondenční kontakt s osobami, které se podle informací policejního orgánu, získaných navíc toliko operativním šetřením, pohybují na "pravicové extrémistické scéně". Další trvání vazby tedy bylo odůvodněno popřením práva stěžovatelky na "svobodné politické myšlení" a na svobodné šíření informací, resp. za udržování korespondenčního styku s osobami údajného určitého poltického smýšlení, aniž by se touto korespondencí dopustila trestně relevantního jednání nebo jednání relevantního pro trvání důvodů vazby.

II.

Rekapitulace vyjádření ostatních účastníků

3. Městský soud v Praze označil ústavní stížnost za nedůvodnou a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

4. Městské státní zastupitelství v Praze rovněž označilo ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhlo, aby byla zamítnuta. Označilo za nedoložené tvrzení stěžovatelky, že byla porušena její základní práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženské vyznání a její právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu, resp. že jí byla způsobena újma pro uplatňování jejích základních práv a svobod. Není pravda, že by byla ponechána ve vazbě pouze pro nezávadný písemný styk se svými přáteli při absenci aktivních projevů schvalování, plánování a porušení právních předpisů. Považuje to za vytržení určitých skutečností ze souvislostí. S ohledem na charakter činnosti, pro kterou je stěžovatelka stíhána, navozuje právě trvalé udržování kontaktů s osobami korespondujícího názorového smýšlení, že se svého nacistického a neonacistického smýšlení nevzdala a že by hrozilo pokračování její organizátorské aktivní činnosti. Důvodem vazby je tedy omezení možnosti šíření takového názoru, který odporuje trestněprávním předpisům, což nemůže být vykládáno jako porušení Listiny. Sdílí tedy argumentaci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 uvedenou ve stížnosti proti usnesení, kterým byla stěžovatelka propuštěna, i názor Městského soudu v Praze, obsažený v napadeném rozhodnutí.

III.

Skutková východiska

5. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 5 T 61/2010 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.

6. Stěžovatelka je na základě usnesení policejního orgánu ze dne 20. října 2009 stíhána pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona, kterého se měla dopustit jednak tím, že zajistila výrobu různých druhů samolepek propagujících neonacistické hnutí Národní odpor a jeho ženskou odnož Resistence Women Unity a společně pak tyto samolepky vylepovala na různých místech v Praze, dále tím, že se podílela na vytvoření a zprovoznění nejprve webových stránek na adrese www.women-unity.org a posléze na adrese www.women-unity.net, kde je administrátorkou, a jako taková tam umísťuje vlastní i cizí články propagující a šířící extremistické ideje a rasovou a národnostní zášť a odkazuje na stránku www.odpor.org, spravovanou hnutím Národní odpor, a konečně tím, že vyhledala a zajistila sál, dohodla účast hudebních skupin s repertoárem zaměřeným proti Židům, Romům a členům krajně levicové organizace "Antifa", oslavujícím cizí neonacistické představitele a odkazujícím na nacistická hesla, zajistila dopravu těchto hudebních skupin, ozvučení prostor a takto uspořádala koncert "White power music", na kterém pak organizovala prodej předmětů s neonacistickou tématikou, to vše na podporu osob, které jsou trestně stíhány nebo byly odsouzeny jako neonacisté.

7. V této věci byla stěžovatelka vzata do vazby usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. října 2009, a to z koluzního a předstižného důvodu. Usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 21. ledna 2010 byla stěžovatelka ponechána ve vazbě z předstižného důvodu s tím, že koluzní důvod vazby pominul.

8. Dne 18. června 2010 byla proti stěžovatelce podána obžaloba pro trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) trestního zákona.

9. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. července 2010 byl přijat písemný slib stěžovatelky, byl nad ní stanoven dohled probačního úředníka, jehož pokynům se měla podrobit a zdržet se jakéhokoliv jednání směřujícího k propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, a byla propuštěna z vazby na svobodu. V odůvodnění soud konstatoval, že u výslechu dala stěžovatelka najevo konkrétní snahu po nápravě (tj. uvědomění si, že je pro ni mnohem důležitější rodina než osoby spojené s trestnou činností), a že si tedy uvědomila neblahé následky, jež by jí hrozily v případě opakování činnosti, pro niž je postavena před soud. Toto vyjádření soud považoval za spontánní a věrohodné. Proto měl za to, že vazbu lze nahradit jednak jejím písemným slibem a dále stanovením probačního dohledu s tím, že povinnost zdržet se jakéhokoliv jednání směřujícího k propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka má u stěžovatelky vést k uvědomění si závažnosti písemného slibu. Bylo při tom vzato v úvahu, že stěžovatelka nebyla doposud trestána.

10. Proti tomuto rozhodnutí státní zástupkyně podala stížnost. Vytýkala soudu především optimistický názor ohledně slibu stěžovatelky, který byl ve skutečnosti jen formální a zaměřený na to, aby byla stěžovatelka propuštěna z vazby. Ve vztahu k důrazu stěžovatelky na to, že své sliby plní, bylo poukázáno na to, že stěžovatelka má v podbřišku vytetován nápis "Meine Ehre heißt Treue" (mou ctí je věrnost), tedy heslo užívané jednotkami SS a v různých jazykových mutacích i neonacisty. Toto a další tetování stěžovatelky vyjadřují její sounáležitost s extremistickým hnutím, přičemž o odstranění tetování stěžovatelka aktuálně neuvažuje pro nedostatek finančních prostředků. To je podle státní zástupkyně paradoxní s ohledem na to, že na pořízení tetování měla prostředků dost a nebyl pro ni problém si je sehnat. Dále státní zástupkyně poukázala na to, že si stěžovatelka po celou dobu vazby vyměňovala korespondenci s osobami z řad pravicových extrémistů, kteří ji ve vazbě také navštěvují a posílají jí balíčky, což doložila přehledem osob vypracovaným Vězeňskou službou České republiky a charakteristikou těchto osob vypracovanou Policií České republiky. Slib obžalované tedy nepovažuje za upřímný a dohled probačního úředníka nemůže zajistit nápravu, o kterou stěžovatelka zřejmě ani nestojí. Na závěr státní zástupkyně poukázala na to, že osoby z řad extremistů vyjádřily stěžovatelce podporu vylepováním samolepek požadujících její svobodu, z čehož je podle státní zástupkyně zřejmé, že se stěžovatelka od těchto osob nijak nedistancovala, neboť jinak by ji tyto osoby nepodporovaly.

11. Usnesením, jež je napadeno ústavní stížností, bylo k uvedené stížnosti zrušeno usnesení soudu prvního stupně, nebyl přijat písemný slib stěžovatelky ani její návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka, byla zamítnuta její žádost o propuštění z vazby na svobodu a byla nadále ponechána ve vazbě. V odůvodnění je uvedeno, že není sdílen názor soudu prvního stupně, že v případě propuštění stěžovatelky nehrozí opakování trestné činnosti, a to právě s ohledem na kontakt, který stěžovatelka udržuje s desítkami osob pohybujících se na "scéně pravicového extremismu". Pochybuje, že se stěžovatelka od těchto osob distancovala, neboť obdržela korespondenci od třiceti osob a odeslala dopisy dvaačtyřiceti osobám, které se mimo několika výjimek pohybují "na straně pravicového extremismu". Z toho vyvodil, že se stěžovatelka nadále aktivně zapojuje do společnosti, která ji přivedla do současné situace. K námitce stěžovatelky, že má právo korespondovat s kýmkoliv, soud uvedl, že takové počínání může sehrát roli při rozhodování o dalším trvání vazby.

12. Konečně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. prosince 2010 nebyla přijata záruka občanského sdružení K 213 za další chování stěžovatelky, byl přijat její písemný slib, byl nad ní stanoven dohled probačního úředníka, byla přijata peněžitá záruka ve výši 400 000 Kč, složená na účet soudu matkou stěžovatelky, a stěžovatelka byla propuštěna z vazby na svobodu. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že spojení přijetí písemného slibu a stanovení dohledu probačního úředníka dostatečně garantuje dodržování povinností, k nimž se stěžovatelka zavázala s tím, že za situace, kdy byla dále složena peněžitá záruka, má soud za to, že byly splněny všechny předpoklady k propuštění z vazby, resp. k nahrazení vazby uvedenými instituty. Proti tomuto usnesení nebyla podána stížnost.

IV.

Procedurální předpoklad

13. Z procesního hlediska je třeba zdůraznit, že projednání ústavní stížnosti, přiměřeně s ohledem na právní názor obsažený ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08 (ST 25/49 SbNU 673), nebrání, že stěžovatelka byla následným rozhodnutím obecného soudu propuštěna z vazby na svobodu za současného přijetí institutů nahrazujících vazbu.

V.

Právní východiska

14. Ústavní soud v minulosti vyložil, že se u práva na nedotknutelnost osoby a soukromí jedná o právo bezprostřední a působící přímo napříč celým právním řádem, které může být omezeno (čl. 7 odst. 1 alinea secunda Listiny) jen pokud je šetřeno podstaty a smyslu tohoto práva (čl. 4 odst. 4 Listiny). Proto je osobám legitimně omezeným na svobodě omezeno právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí jen v rozsahu účelu tohoto omezení svobody, a nikoliv zcela či podle úvahy orgánů veřejné moci (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2379/08 ze dne 9. 7. 2009, N 157/54 SbNU 33).

15. Výše uvedenému zcela odpovídá úprava podústavního práva, jež v § 13 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, na jedné straně výslovně umožňuje přijímání a odesílání korespondence, a na druhé straně tuto korespondenci staví pod kontrolu co do jejího obsahu.

16. V jiné souvislosti se v minulosti Ústavní soud přihlásil k výkladu Evropského soudu pro lidská práva, že respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi (srov. nález sp. zn. II. ÚS 517/99 ze dne 1. 3. 2000, N 32/17 SbNU 229).

17. V nedávné době bylo ještě v jiné souvislosti připomenuto, že primární funkcí práva na respekt k soukromému životu podle čl. 10 odst. 2 Listiny je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti jak v jeho prostorové dimenzi, tak i v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů, tak konečně i v garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. 3. 2011, N 52/60 SbNU 625, 94/2011 Sb.).

18. I doktrína se přidržuje názoru, že chráněné soukromí může spočívat i v ochraně širšího okolí bezprostředně navazujícího na životní potřeby a zájmy dané osoby a především spjaté s rodinou, přáteli apod. (srov. Klíma, K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005 s. 645, bod 4).

19. Je samozřejmé, že ochranu si nezasluhuje zneužití jakýchkoliv práv. Ovšem ze samotného využití základních práv a svobod nesmí být v souladu s čl. 3 odst. 3 Listiny nikomu způsobena újma.

VI.

Závěry

20. V posuzovaném případě opřel obecný soud závěr o tom, že hrozí opakování trestné činnosti, resp. správně činnosti, pro kterou je stěžovatelka stíhána, toliko na základě toho, že ve vazbě udržuje písemný kontakt s několika desítkami osob, "jež se exponují na scéně pravicového extremismu", že od nich dostává balíčky a že se od nich nedistancovala, neboť je v písemném styku aktivně oslovuje jako první. Je přitom logické, že tyto styky mohly být udržovány s osobami, jež byly stěžovatelce známy z dřívější doby a které mohly být považovány za problematické. Obecný soud se však vůbec nezabýval tím, že by vlastní obsah korespondence měl být nějak závadný, ať už ve směru maření konkrétního řízení anebo ve směru plánování, organizování, podporování (apod.) jiné činnosti vykazující znaky trestného činu, tedy ve směru posilování předstižného vazebního důvodu. Je tedy nutno odmítnout námitku Městského státního zastupitelství v Praze, že by kromě onoho samotného faktu korespondence bylo pro rozhodnutí obecného soudu významného cokoliv jiného, dalšího. Z toho plyne, že stěžovatelka byla rozhodnutím obecného soudu sankciována toliko za tu skutečnost, že udržuje korespondenční styk s osobami, jež se obecnému soudu a orgánům veřejné žaloby jeví jako problematické.

21. Ústavní soud je ovšem toho názoru, že i kdyby stěžovatelka udržovala častý a pravidelný korespondenční styk toliko se společensky problematickými osobami, tak to nemůže hrát zásadní roli při rozhodování o dalším trvání vazby v souvislosti s testováním existence a posilováním jak důvodnosti obvinění, tak důvodnosti vazebních důvodů, resp. o žádosti o propuštění z vazby na svobodu a možnostech jejího nahrazení jinými instituty, jak se stalo v posuzovaném případě. Navazování a udržování vztahů s jinými osobami je totiž kryto právem na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, jež může být výkonem vazby omezeno právě jen povahou vazby a účelem trestního řízení. V souladu s cílem trestního řízení by tedy proti stěžovatelce nepochybně mohl být použit obsah korespondence, kterou odesílala, v podstatně menší míře pak snad i obsah korespondence, již přijala. Ovšem zásadně nikoliv pouhý fakt, že realizovala své právo vést korespondenci s jinými osobami, zaručené jak na úrovni ústavního pořádku, tak na úrovni podústavního práva. V dané situaci totiž není patrné, že by jí bylo ze strany orgánů veřejné moci toto právo někdy konkrétně omezováno na základě prováděné kontroly. Pouhý dojem soudu z uskutečněné korespondence se v těchto souvislostech dostává do rozporu se zákazem sankcionování za realizaci základních práv a svobod.

22. Zcela na závěr je možné uvést, že v následném rozhodnutí, jež vedlo k propuštění stěžovatelky z vazby a jež nebylo napadeno stížností státní zástupkyně, nehrála vůbec roli skutečnost, že stěžovatelka udržovala předmětnou korespondenci. Tato skutečnost potom ovšem podstatně oslabuje zásadní argumentační pozici státního zastupitelství, tak jak byla uplatněna v řízení před Ústavním soudem a jež měla svůj původ ve stížnosti vedoucí k napadenému usnesení.

23. Ústavní soud tedy ústavní stížnosti zcela vyhověl. Obecný soud porušil základní právo stěžovatelky podle čl. 3 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny tím, že odůvodnil obavy z opakování činnosti, pro kterou je stíhána, pouze tím, že byla v korespondenčním styku s osobami, jež obecný soud označil za osoby pohybující se na "scéně pravicového extremismu". Proto bylo napadené usnesení zrušeno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

24. Od ústního jednání bylo upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s tímto procesním postupem výslovně souhlasili.

Odlišné stanovisko soudkyně Dagmar Lastovecké

Uplatňuji odlišné stanovisko jak k výroku, tak k odůvodnění nálezu.

Ústavní soud v projednávané věci posuzoval, zda se městský soud ústavně konformně vypořádal s otázkou přijetí písemného slibu stěžovatelky [§ 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.], která byla ve vazbě pro hrozící nebezpečí, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhána [§ 67 písm. c) tr. ř.].

Domnívám se, žesoud ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu zvážil veškeré okolnosti případu i obviněné důležité z hlediska dostatečnosti, resp. věrohodnosti stěžovatelkou učiněného slibu. Stěžovatelka je trestně stíhána dle § 260 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) tr. zák., její trestná činnost spočívala v organizování různých akcí a kontaktů osob propagujících a šířích myšlenky nacismu a neonacismu. Ve vazbě byla přes učiněný slib ponechána pro trvalé udržování kontaktů s osobami korespondujícího názorového smýšlení, což bylo doloženo její četnou korespondencí právě (a s výjimkou rodinných příslušníků pouze) s těmito osobami. Závěry městského soudu, dle nichž "s ohledem na charakter trestné činnosti, pro kterou je stěžovatelka stíhána, právě trvalé udržování kontaktů s těmito osobami navozuje obavu, že se svých nacistických a neonacistických názorů nevzdala a hrozí pokračování její organizátorské aktivní činnosti v tomto směru", jsou logické a přesvědčivé. Stěžovatelka tedy nebyla rozhodnutím obecného soudu sankcionována za udržování korespondenčního styku s osobami z řad pravicových extrémistů, ale uváděná četnost kontaktů s obdobně smýšlející skupinou osob má zde význam pro posouzení věrohodnosti slibu, a to právě s ohledem na charakter trestné činnosti (organizování různých akcí a kontaktů osob) tak, jak předpokládá § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Dle mého názoru napadeným usnesením městskéhosoudu nedošlo tedy k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky garantovaného čl. 8 odst. 2 Listiny.

Stěžovatelka nebyla ani při omezení osobní svobody vazbou nikterak omezována v odesílání či přijímání korespondence, a nelze tak v žádném případě shledat porušení jejího práva na soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny.

Relevanci nemá ani okolnost, že byla stěžovatelka následně propuštěna z vazby, aniž by bylo bráno v potaz udržování předmětné korespondence, neboť není zřejmé, zda po napadeném rozhodnutí o nepřijetí slibu svoje četné kontakty nepřerušila.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru