Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3643/15 #1Nález ÚS ze dne 10.01.2017Důvody dovolání - rozdíl mezi otázkou skutkovou a právní

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, záka... více
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/otázka zásadního právního významu
dovolání/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/84 SbNU 111
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3643.15.1
Datum vyhlášení31.01.2017
Datum podání14.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a, § 243c, § 157 odst.2, § 237, § 243f odst.3


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud účastník řízení uplatní jako důvod dovolání otázku skutkovou, kterou, byť mylně, považuje za otázku právní, a dovolací soud toto považuje za vadu dovolání, pro kterou dovolání odmítne, porušuje tím jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Je porušením práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, pokud o takové věci rozhoduje předseda senátu a nikoli celý senát.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele ATOMSTROJEXPORT CZ, a. s., zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 10. ledna 2017 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 21 Cdo 3326/2015-269, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou.

Narativní část

Stěžovatel ve veřejné dražbě vydražil majetek úpadce. Dlužník úpadce složil do soudní úschovy dlužnou částku a stěžovatel se domáhal po insolvenčním správci vydání této částky. Jeho žaloba byla zamítnuta a odvolací soud toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V tomto řízení byl sporným rozsah vydraženého majetku. Odvolací soud dospěl k závěru, že předmětem dražby nebyly pohledávky úpadce. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto předsedou senátu podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř., protože dle názoru dovolacího soudu stěžovatel uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., když podstatou jeho námitek byl nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že předmětem dražby úpadce nebyly pohledávky.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svou judikaturu, především na nález sp. zn. II. ÚS 3093/13, a též na judikaturu ESLP a zdůraznil, že vzhledem k tomu, že rozhraničení mezi otázkami právními a skutkovými není zcela zřejmé, nelze postihovat účastníky řízení za to, že se domnívali, že otevřeli platně otázku zásadního právního významu, i když následně dovolací soud takovou otázku vyhodnotil jako skutkovou.

Obdobně jako ve výše uvedeném nálezu uplatnil stěžovatel ve svém dovolání jako dovolací důvod otázku skutkovou a nikoli právní, proto dovolací soud jeho dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. To však nepředstavuje vadu dovolání spočívající v tom, že dovolání neobsahuje důvody dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř. Takový postup by byl odepřením spravedlnosti stěžovatele k dovolacímu soudu a ve svém důsledku i k Ústavnímu soudu a tím i porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud upozornil též na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 849/16, ve kterém řešil řádné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a složení rozhodujícího orgánu při posuzování přípustnosti dovolání. Stejně jako v citovaném nálezu i v tomto případě nešlo o prostou vadu řízení (jak by tomu bylo např. v případě dovolání opožděně podaného), ale šlo o posouzení toho, jestli argumentace stěžovatele má charakter skutkový či právní. Pokud o takovém vyhodnocení přípustnosti dovolání rozhoduje pouze předseda senátu a nikoli celý senát, jedná se o porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a shora uvedené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustnou s ohledem na princip subsidiarity.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Zemánek. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3643/15 ze dne 10. 1. 2017

N 7/84 SbNU 111

Důvody dovolání - rozdíl mezi otázkou skutkovou a právní

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 10. ledna 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15 ve věci ústavní stížnosti ATOMSTROJEXPORT CZ, a. s., třída 5. května 166, 289 11 Pečky, zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem, se sídlem Revoluční 1003/3, 110 00 Praha 1, v substituci zastoupené Mgr. Pavlínou Vodička Grosovou, advokátkou, se sídlem Revoluční 1003/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 21 Cdo 3326/2015-269, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. února 2015 č. j. 22 Co 385/2014-203 potvrzujícímu rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala po žalovaném insolvenčním správci úpadce TRANZA STROJÍRNY, a. s., vyslovení souhlasu s vydáním částky ve výši 1 127 200 Kč ze soudní úschovy, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení a Ing. Pavla Formánka, insolvenčního správce úpadce TRANZA STROJÍRNY, a. s., se sídlem Průmyslová 42, Chrudim IV, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Jiřím Kolaříkem, advokátem, se sídlem Škroupova 561, 530 03 Pardubice.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 21 Cdo 3326/2015-269 bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 21 Cdo 3326/2015-269 se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I. Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny.

2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. února 2015 č. j. 22 Co 385/2014-203 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatelka) domáhal po žalovaném (insolvenčním správci úpadce TRANZA STROJÍRNY, a. s.) vyslovení souhlasu s vydáním částky ve výši 1 127 200 Kč ze soudní úschovy. Uvedená částka byla složena do soudní úschovy dlužníkem úpadce a žalobce si vydání této částky nárokoval, neboť v rámci veřejné dražby konané dne 27. července 2011 vydražil majetek úpadce. Mezi účastníky řízení byl přitom sporný rozsah vydraženého majetku. Odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětem dražby nebyl majetek úpadce jako celek, nýbrž pouze jeho část, neboť z něj byly vyčleněny pohledávky. Přestože dražební vyhláška byla v tomto směru rozporná, odvolací soud dovodil, že tyto rozpory byly odstraněny a v okamžiku konání dražby muselo být všem jejím účastníkům zřejmé, co je jejím předmětem, neboť na skutečnost, že se pohledávky nedraží, byli opakovaně upozorněni. Odvolací soud konstatoval, že pokud žalobce chtěl zpochybnit dražební vyhlášku, měl tak učinit v rámci žaloby o neplatnost dražby podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů.

3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 21 Cdo 3326/2015-269 odmítnuto podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), protože dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť podstatou jeho námitek byl nesouhlas se skutkovým závěrem soudů, že předmětem dražby úpadce nebyly pohledávky.

II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených práv na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Vyslovuje přesvědčení, že soudy při posuzování věci aplikovaly právní normy ústavně nekonformním způsobem. Nejvyššímu soudu vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí nesplňuje zákonem stanovené náležitosti. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 313/14 (N 59/73 SbNU 151), který klade důraz na požadavek předvídatelnosti a srozumitelnosti odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle stěžovatelky musí Nejvyšší soud uvést konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly. Závěry plynoucí z citovaného nálezu se vztahují i na případy, kdy Nejvyšší soud konstatuje, že byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., což je i stávající případ. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že její námitky nebyly právního charakteru, a zastává názor, že její dovolání netrpělo žádnými vadami. Dále rozvádí, proč jí byl odmítnutím dovolání odepřen přístup k Nejvyššímu soudu i Ústavnímu soudu. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581), v němž bylo mj. řečeno, že pokud dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, nelze tuto skutečnost ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013. Odmítnutí dovolání z tohoto důvodu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. by proto znamenalo odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu i Ústavnímu soudu.

5. Ve zbývající části ústavní stížnosti pak stěžovatelka polemizuje s vlastním věcným hodnocením sporu provedeným obecnými soudy, a to zejména v otázce posouzení možnosti domáhat se ochrany vlastnického práva mimo režim žaloby na určení neplatnosti dražby, v otázce vymezení předmětu dražby či v otázce přechodu práv a závazků v insolvenčním řízení.

III. Rekapitulace vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a od Okresního soudu v Chrudimi příslušný spis.

7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze zopakoval, že stěžovatelka v dovolání uplatnila jiný dovolací důvod, než který je jako jediný přípustný uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (jednalo se o polemiku se skutkovými závěry), a proto nebylo možné v dovolacím řízení pro tento nedostatek pokračovat.

8. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

9. První vedlejší účastník (Ing. Pavel Formánek, insolvenční správce úpadce TRANZA STROJÍRNY, a. s.) ve vyjádření k ústavní stížnosti v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že v obdobné věci mezi týmiž účastníky již bylo rozhodováno Ústavním soudem, přičemž ústavní stížnost byla odmítnuta (viz usnesení ze dne 3. prosince 2015 sp. zn. III. ÚS 2409/15; v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ve vztahu k argumentaci stěžovatelky obsažené v samotné ústavní stížnosti pak uvádí, že podstatou odmítnutí dovolání stěžovatelky byl její nesouhlas se skutkovým zjištěním obecných soudů. Tato skutečnost je přitom zřetelná i z toho, jak rozhodly soudy nižších instancí.

10. Druhý vedlejší účastník (PANARA, s. r. o.) se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.

11. Stěžovatelka se v replice nejprve vymezuje k tvrzení Nejvyššího soudu obsaženému v jeho vyjádření, že podstatou stěžovatelčiných dovolacích námitek byl pouze nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu. Opakovaně vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Domnívá se, že dovolací důvody řádně vymezila a neexistovaly relevantní důvody pro odmítnutí dovolání. Vedle opětovného odkazu na závěry plynoucí z nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13 poukazuje i na nález Ústavního soudu ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251), podle něhož je třeba, aby obecné soudy při posuzování dovolání zvolily postup vstřícnější k právu účastníka řízení na soudní ochranu, popř. na nález ze dne 19. července 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163). V replice k vyjádření stěžovatelka dále doplnila svoji argumentaci o závěry vyplývající z nálezu ze dne 11. října 2016 sp. zn. I. ÚS 849/16 [pozn. správně sp. zn. II. ÚS 849/16 (N 188/83 SbNU 81)], který se vyslovuje k otázce práva na zákonného soudce, pokud dovolací soud rozhoduje o odmítnutí dovolání pro vady, a to pouze předsedou senátu. Ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka řízení stěžovatelka nesouhlasí s názorem, že by výsledky řízení vedeného v paralelní věci pod sp. zn. III. ÚS 2409/15 měly přímý dopad na stávající věc. Blíže rozvádí zejména okolnosti, za kterých doplnila své původní dovolání. Pokud Nejvyšší soud k tomuto doplnění dovolání nepřihlédl, neboť stěžovatelka tak učinila po uplynutí lhůty k podání dovolání, nepostupoval Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky správně. V této souvislosti zdůrazňuje, že z její strany se nejednalo o změnu rozsahu dovolání či dovolacích důvodů, nýbrž o jejich upřesnění. Takový postup je přitom přípustný i podle názoru samotného Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 28. března 2001 sp. zn. 26 Cdo 309/2000).

IV. Procesní předpoklady projednání návrhu

12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou (byla účastníkem v řízení před obecnými soudy) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní stížnost je částečně - ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 16 níže) přípustná.

V. Vlastní posouzení ústavní stížnosti

13. Ústavní soud uvádí, že jednou z funkcí Ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod.

14. V dané věci stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že námitky, které uplatnila v dovolání, byly skutkového charakteru, pročež muselo být dovolání odmítnuto pro existenci vad. Stěžovatelka se naopak domnívá, že její dovolání žádnými vadami netrpělo. Přitom poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 (N 231/75 SbNU 581). Ústavní soud shledává, že závěry vyplývající z citovaného nálezu jsou plně aplikovatelné i na stávající věc. I v nyní projednávané věci se totiž jedná o otázku rozlišení skutkových a právních otázek uplatněných v dovolání, a to v návaznosti na výklad § 243c odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, které umožňují odmítnout dovolání pro vady, které nebyly odstraněny ve lhůtě k podání dovolání.

15. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13 byl v prvé řadě akcentován názor vyslovený jak Ústavním soudem, tak i Evropským soudem pro lidská práva, že "rozhraničení mezi skutkovými a právními otázkami není zcela zřejmé, a proto účastníci řízení nemohou být sankcionováni, pokud mají v dobré víře - byť mylně - za to, že platně otevřeli otázku (zásadního) právního významu. Ani účastník řízení, ani jeho právní zástupce nemohou být postaveni do situace, kdy jsou nuceni riskovat, zda proti rozhodnutí odvolacího soudu podat dovolání nebo ústavní stížnost [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. října 2010 ve věci stížnosti č. 35836 - Adamíček proti České republice; dále usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3634/10 ze dne 29. března 2011 (U 3/60 SbNU 777), body 8 až 10, nebo obdobně v trestních věcech nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004 (N 42/32 SbNU 405) či stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. března 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. Postup dovolacího soudu, který považuje uplatnění dovolacího důvodu, jehož podstatou je skutková otázka, za vadu podání, ovšem právě k takovémuto nežádoucímu následku vede. Účastníka řízení totiž nutí podstoupit riziko, že se dovolací soud neztotožní s jeho hodnocením, zda ve svém podání uplatnil otázku právní nebo skutkovou, v důsledku čehož by mu byl fakticky odepřen přístup nejen k dovolacímu, ale i k Ústavnímu soudu. Vzhledem k míře uvážení, která je s posouzením této otázky nepochybně spojena, resp. složitosti tohoto posouzení, je pro něj přitom často nemožné, aby předvídal výsledek řízení. Na rozdíl od předchozí právní úpravy navíc v takovémto případě nemá ani jen možnost volby, zda to s dovoláním, jehož přípustnost závisí na uvážení dovolacího soudu, ‚zkusí', nebo zda podá přímo ústavní stížnost, protože ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. ledna 2013, musí vyčerpat takovéto dovolání vždy".

16. Ústavní soud v této souvislosti rovněž upozorňuje, že odmítnutí dovolání pro vady má významné následky i pro případné následné řízení o ústavní stížnosti (srov. např. výše citovaný nález ze dne 19. listopadu 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15). Ústavní stížnost je totiž založena na principu subsidiarity, projevujícím se v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatelky dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento požadavek je přitom třeba chápat nejen formálně, ale i materiálně, a tak nemůže být splněn (mimo jiné) podáním vadného opravného prostředku. Proto pokud dojde k odmítnutí dovolání pro vady, pak ústavní stížnost směřující proti dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a případně i jemu předcházejícímu rozhodnutí nalézacího soudu, musí být považována za nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a naopak přípustná v takovém případě může být jen ústavní stížnost směřující proti onomu odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu. Tato situace je tak velmi odlišná nejen od případů, kdy dojde k meritornímu přezkumu dovolání, ale též od případů, kdy je dovolání odmítnuto jako nikoliv přípustné podle § 237 o. s. ř. (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.), neboť v posledně uvedených případech může jít o situace, kdy je mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, se všemi důsledky z toho vyplývajícími (zejména § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

17. Ústavní soud si byl vědom uvedených skutečností již v době nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a z tohoto důvodu provedl v usnesení ze dne 28. března 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541) ústavně konformní výklad § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, mající průmět do výkladu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v témže znění. Konkrétně uvedl, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, může být z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., tzn., že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedený výklad musí mít zároveň přesah i do rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování dovolání. I když totiž vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele. Existenci otázky zásadního právního významu v případech, kdy bylo možné mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, popřípadě bylo hodnocení provedených důkazů založeno na libovůli obecných soudů, ostatně již ve vztahu k dřívější právní úpravě připustil i Nejvyšší soud (srov. usnesení ze dne 31. ledna 2012 sp. zn. 28 Cdo 1697/2011). Toto hodnocení však v žádném případě nelze přenášet do fáze posuzování naplnění formálních požadavků k projednání dovolání.

18. Jak se podává ze spisu vyžádaného Ústavním soudem od Okresního soudu v Chrudimi, stěžovatelka v dovolání nastolila tři otázky, o nichž se domnívala, že jde o otázky právní. Jednalo se o otázku, zda je možné domáhat se ochrany vlastnického práva (vydání peněžité částky) i mimo režim žaloby o určení neplatnosti dražby, otázku, co tvořilo předmět dražby a otázku, jaká práva a závazky přecházejí na žalobce jako vydražitele podniku v insolvenčním řízení. Jakkoliv lze mít na takto položené otázky rozdílný názor, je třeba na tomto místě doplnit, že Ústavní soud ani v této věci neposuzoval samotná skutková a právní zjištění z hlediska posouzení dovolacích námitek, nýbrž jen to, zda a v jaké míře byla přitom zachována ústavní konformita rozhodování Nejvyššího soudu především z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 dost. 1 Listiny.

19. Obdobně jako v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3093/13 i ve stávající věci dovolací soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., když zjistil, že dovolatel uplatnil jako dovolací důvod otázku skutkovou, a nikoliv právní. Tuto skutečnost však nelze ztotožňovat s vadou dovolání spočívající v tom, že neobsahuje vymezení důvodu dovolání ve smyslu § 241b odst. 2 a 3 o. s. ř. Jak již bylo naznačeno výše, odmítnutí dovolání z tohoto důvodu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. proto znamená odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu a ve svém důsledku i k Ústavnímu soudu (pokud jde o ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. nalézacího soudu), a tím i porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nelze současně přehlédnout, že Nejvyšší soud se s veškerou argumentací stěžovatelky ve stávajícím případě vypořádal v podstatě jedinou větou. Ve světle výše zmiňovaných závěrů vyplývajících z citované judikatury Ústavního soudu proto takové odůvodnění rozhodnutí z pohledu práva na spravedlivý proces nemůže obstát.

20. Ústavnísoud v této souvislosti rovněž upozorňuje na závěry plynoucí z nálezu ze dne 11. října 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16 (viz výše), v němž se vyslovil jak k problematice řádného odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, tak rovněž k otázce složení rozhodujícího orgánu při posuzování přípustnosti dovolání. Ústavní soud v citovaném nálezu mj. konstatoval, že je porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), pokud "první selekci" případů s ohledem na nepřípustnost provádí již předseda senátu (resp. jiný pověřený člen senátu) tak, že podání, které podle něj neobsahuje řádné vymezení podmínek přípustnosti dovolání, odmítne. Pokud by totiž bylo jen na rozhodujícím soudci, aby sám vyhodnotil, zda nesplnění podmínky přípustnosti dovolání bude považovat za vadu, pročež bude postupovat dle § 243f odst. 2 o. s. ř., či se s tímto nedostatkem dovolání vypořádá předpokládaným způsobem dle § 243c odst. 2 o. s. ř., jevila by se tato interpretace jako neudržitelná z důvodu nepředvídatelnosti rozhodování a rizika možné arbitrárnosti. I v tomto směru napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu neobstojí, neboť o něm bylo rozhodnuto toliko předsedou senátu, a to v situaci, kdy se nejednalo o "prosté" vady řízení, kdy by bylo dovolání odmítáno např. pro opožděnost či neoprávněnost dovolatele apod.), nýbrž o posouzení, zda má dovolací argumentace stěžovatelky charakter právní či skutkový, což má jednoznačně konsekvence při řešení otázky přípustnosti dovolání, jejíž posouzení není, jak bylo řečeno výše, určitě zcela jednoduché.

21. Ve vztahu k rozhodnutí odvolacíhosoudu pak musel Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (k tomu blíže srov. i bod 16 výše). S ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti je totiž Ústavní soud zásadně oprávněn se určitou věcí zabývat až poté, co stěžovatel vyčerpal všechny ostatní dostupné prostředky nápravy k ochraně svého práva; v nyní projednávaném případě tedy případně až poté, co se danou věcí bude znovu zabývat Nejvyšší soud, neboť on je soudem obecným, nadto vrcholným, jehož úkolem je, aby judikaturu obecných soudů sjednocoval a kultivoval, k čemuž slouží především institut dovolání, a k tomu by mělo sloužit i řádné odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud tímto nikterak nezpochybňuje legitimitu možnosti stručně odůvodnit rozhodnutí dané Nejvyššímu soudu v § 243f odst. 3 o. s. ř., přesto existují určitá rozhodnutí, která si kvalitativně vyšší zdůvodnění zaslouží.

22. Ústavnísoud tedy uzavírá, že pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že argumentace stěžovatelky je ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu Nejvyššího soudu relevantní, bude třeba, aby se zamyslel nad případným zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Ale i v případě, že Nejvyšší soud tuto argumentaci za relevantní považovat nebude, však bude povinen svoje závěry blíže rozvinout. Ústavní soud nicméně v tuto chvíli nikterak nepředjímá výsledek dovolacího řízení a ponechává na Nejvyšším soudu, jak se k problematice nastolené stěžovatelkou v dovolání včetně jeho doplnění postaví.

23. Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 21 Cdo 3326/2015-269 zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. února 2015 č. j. 22 Co 385/2014-203 ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru