Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3636/13 #1Usnesení ÚS ze dne 18.10.2016K možnostem zrušení rozhodčího nálezu soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
rozhodčí nález
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 14/83 SbNU 911
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.3636.13.1
Datum podání02.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 31 písm.c, § 31 písm.e

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3636/13 ze dne 18. 10. 2016

U 14/83 SbNU 911

K možnostem zrušení rozhodčího nálezu soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 18. října 2016 sp. zn. II. ÚS 3636/13 ve věci ústavní stížnosti OLREDO, spol. s r.o., se sídlem Krakovská 7, Praha 1, zastoupené Mgr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013 č. j. 23 Cdo 3025/2011-226, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2011 č. j. 2 Cmo 319/2010-175 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2010 č. j. 22 Cm 87/2009-111, jimiž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na zrušení rozhodčího nálezu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a HVB Leasing Czech Republic, s. r. o., se sídlem Želetavská 1525/1, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a ustanovení čl. 90 Ústavy.

2. Městský soud v Praze rubrikovaným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud") dne 27. 10. 2008 pod sp. zn. Rsp 930/07. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze shora uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.

3. Stěžovatelka uzavřela dne 23. 10. 1995 s vedlejší účastnicí leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byla nemovitá věc. Dne 5. 5. 2000 zaslala vedlejší účastnice stěžovatelce výpověď leasingové smlouvy, již však stěžovatelka vždy považovala za neplatnou. Vedlejší účastnice proto dle názoru stěžovatelky tuto leasingovou smlouvu porušila, když dne 17. 6. 2005 prodala předmět leasingu třetí osobě, a navíc stěžovatelce ani nevydala vzniklý rozdíl mezi nájemným zaplaceným podnájemci nebytových prostor v předmětné nemovitosti a leasingovými splátkami, jež byla stěžovatelka jakožto nájemce na základě leasingové smlouvy povinna vedlejší účastnici platit. Stěžovatelka se proto v rozhodčím řízení domáhala na vedlejší účastnici jednak náhrady škody ve výši 161 875 430 Kč z důvodu porušení platné leasingové smlouvy a jednak vydání bezdůvodného obohacení ve výši 81 451 281 Kč (spočívajícího v rozdílu mezi nájemným placeným podnájemci a leasingovými splátkami), jejž si vedlejší účastnice na úkor stěžovatelky bez právního důvodu ponechala.

4. Rozhodčí soud svým nálezem stěžovatelčinu žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že její nároky zanikly v důsledku promlčení, jelikož promlčecí doba počala běžet dne 10. 5. 2000, tedy dnem doručení výpovědi předmětné leasingové smlouvy stěžovatelce.

5. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zrušení rozhodčího nálezu, neboť měla za to, že zde jsou důvody pro jeho zrušení podle ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v rozhodném znění, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"). Dle stěžovatelky totiž rozhodčí soud rozhodl o nároku, který stěžovatelka vůbec neuplatnila, a to aniž by ji jakkoli poučil o svém právním názoru. Stěžovatelka se totiž v žalobě domáhala nároků na náhradu škody z důvodu porušení platné smlouvy a na vydání bezdůvodného obohacení, rozhodčí soud však rozhodl výlučně o promlčení nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku neplatnosti právního úkonu, tedy rozhodl o nároku, jejž stěžovatelka v řízení neuplatnila. V průběhu řízení před soudem prvního stupně potom stěžovatelka svůj návrh doplnila i o návrh na zrušení napadeného rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení.

II. Námitky stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nedostály své povinnosti zajistit zachování základních procesních práv v rozhodčím řízení, neboť svým formálním (formalistickým) přístupem odmítly napravit skutečnost, že se rozhodčí soud vůbec nezabýval nároky uplatněnými stěžovatelkou v její žalobě. Obecné soudy přitom dle názoru stěžovatelky postupovaly zcela svévolně, neboť se dostatečně nevypořádaly s jejími námitkami a s jí předloženou právní argumentací. Obecné soudy se tak v prvé řadě vůbec nevypořádaly s námitkou, že nároky vylíčené v žalobě nemohou být posouzeny jako nároky dle ustanovení § 268 obchodního zákoníku, a že tudíž rozhodčí soud nerozhodl o skutku vymezeném v žalobním návrhu. Nejvyšší soud se potom dle stěžovatelky vůbec nevypořádal s argumentem, že jí vznesené námitky nemohou být kvalifikovány jako polemika s právním posouzením rozhodčího soudu, nýbrž že je třeba je posoudit jako námitky směřující proti nesprávnému procesnímu postupu rozhodčího soudu (jak ostatně vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 23 Cdo 293/2011, ze dne 1. 10. 2008 sp. zn. 32 Odo 1414/2006 a ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. 23 Cdo 2433/2009). Řádně se obecné soudy dle stěžovatelky nevypořádaly ani s její námitkou, že rozhodnutí rozhodčího soudu je třeba hodnotit jako rozhodnutí překvapivé, když rozhodčí soud stěžovatelku nijak neupozornil na skutečnost, že považuje za základ pro posouzení případu otázku neplatnosti výpovědi z roku 2000.

7. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 793/12 (N 10/68 SbNU 159) a nálezu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 1794/10 (N 118/70 SbNU 55) se proto stěžovatelka domnívá, že obecné soudy postupovaly zcela formálně, když se vyhnuly posouzení základní otázky totožnosti skutku toliko s poukazem na nemožnost přezkoumávat právní hodnocení rozhodčího soudu.

8. Stěžovatelka nadto nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že návrh na zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení uplatnila opožděně, neboť tento závěr je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (stěžovatelka v této souvislosti cituje z rozhodnutí ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. 23 Cdo 293/2011).

9. Z uvedených důvodů se stěžovatelka domnívá, že obecné soudy porušily její základní právo na soudní ochranu.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré opravné prostředky pro ochranu svých práv.

IV. Vlastní posouzení věci

11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

12. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy neochránily její základní práva, neboť řádně nevzaly do úvahy skutečnost, že jí předkládaná kritika předmětného rozhodčího nálezu nepředstavuje kritiku právního hodnocení, ke kterému rozhodčí soud dospěl, nýbrž kritiku jeho procesního postupu, vedoucího k porušení zásady totožnosti skutku, tedy zásady, dle které musí (rozhodčí) soud rozhodnout o žalovaném skutkovém tvrzení v jeho úplnosti, což však rozhodčí soud dle názoru stěžovatelky neučinil, a proto zde byly dány důvody zrušení rozhodčího nálezu dle ustanovení § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení.

13. V naznačeném ohledu nelze stěžovatelčiným námitkám z dále uvedených důvodů nikterak přisvědčit.

14. Stěžovatelka v prvé řadě přehlíží, že v rozhodnutích, na něž se v ústavní stížnosti odvolává, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečnost, že soud rozhodl o jiném skutku (nároku), než byl žalobcem uplatněn, představuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a tedy dovolací důvod stanovený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, z těchto rozhodnutí však nelze (bez dalšího) dovodit, že by taková procesní vada rovněž - per se - představovala důvod zrušení rozhodčího nálezu předvídaný ustanovením § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Jinými slovy řečeno, jakkoli není pochyb o tom, že tvrzený nesoulad mezi skutkem tvrzeným žalobcem a skutkem, o němž posuzující orgán rozhodl, představuje vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, z ústavní stížnosti ani z žádného jí odkazovaného rozhodnutí nevyplývá, že by tato vada řízení současně představovala důvod, pro který má být rozhodčí nález zrušen.

15. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že soudy všech instancí měly - oproti tvrzení stěžovatelky - za to, že rozhodčí soud rozhodl o celém stěžovatelkou v rozhodčím řízení uplatněném nároku (skutku), přičemž tento nárok v plném rozsahu zamítl z důvodu promlčení, ke kterému přihlédl k námitce vznesené vedlejší účastnicí v průběhu řízení.

16. Je proto namístě zdůraznit, že přes opačné tvrzení stěžovatelky rozhodčí soud rozhodl o celém posuzovaném nároku, a to na základě stěžovatelkou rozporovaného hmotněprávního posouzení otázky promlčení uplatněného práva (nároku), pročež zde není žádný prostor pro úvahu, zda je tvrzené pochybení rozhodčího soudu (rozhodnutí o promlčení pouze části nároku) podřaditelné pod důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, předvídaný ustanovením § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení. Pokud proto obecné soudy nepřikročily ke zrušení napadeného rozhodčího nálezu, nelze jim z ústavněprávních pozic co vytknout.

17. Ústavní soud však nepřehlíží ani skutečnost, že by zcela restriktivní výklad § 31 zákona o rozhodčím řízení mohl vést k libovůli rozhodčího soudu, jenž by - bez hrozby následné "sankce" v podobě možného zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem - mohl rozhodčí žalobu zamítnout kupř. právě z důvodu promlčení uplatněného nároku, ke kterému však zjevně dojít nemohlo, čímž by v důsledku mohlo být porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto na tomto místě zdůrazňuje, že i kdyby bylo možné o správnosti hmotněprávního posouzení otázky promlčení stěžovatelčina nároku rozhodčím soudem mít jisté pochybnosti (pakliže by stěžovatelce vskutku vznikla újma až poté, co mělo dle rozhodčího soudu dojít k promlčení nároku), nelze současně ztrácet ze zřetele, že rozhodčí soud své hmotněprávní posouzení řádně (rozumně a srozumitelně) odůvodnil, a navíc že k němu dospěl až v průběhu řízení, poté co v řízení provedl poměrně rozsáhlé dokazování (srov. str. 5-7 předmětného rozhodčího nálezu). Dle názoru Ústavního soudu proto v postupu rozhodčího soudu nelze spatřovat zjevné prvky libovůle, jež by odůvodňovaly potřebu kasační ingerence obecným soudem, a z toho důvodu zde není prostor ani pro úvahu, zda obecné soudy nepostupovaly nepřípustně formalisticky, když předmětný rozhodčí nález nezrušily.

18. Protože tedy nemůže být pochyb o tom, že se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy (a poté i před Ústavním soudem) fakticky domáhá revize hmotněprávního posouzení otázky promlčení, je namístě připomenout, že jakkoli musí být i v řízení před rozhodci poskytována právní ochrana (jak správně poukazuje stěžovatelka), nesmí být systém kontroly rozhodovací činnosti rozhodců nastaven tak, aby došlo k setření výhod rozhodčího řízení, tedy jeho praktické využitelnosti, spočívající v prvé řadě (ve srovnání s obecným soudnictvím) v jeho rychlosti [srov. bod 30 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441)]. Připuštění možnosti revize hmotněprávní kvalifikace rozhodčího soudu obecným soudem by tedy zjevně šlo proti této nezpochybnitelné výhodě rozhodčího řízení, již ostatně i sama stěžovatelka patrně preferovala, když si v rámci rozhodčí doložky ujednala jednoinstančnost rozhodčího řízení. Až na případy zjevné libovůle rozhodčího soudu, což, jak je výše uvedeno, není případ projednávané věci, proto nelze věcný přezkum rozhodčích nálezů v řízení před obecnými soudy připustit, pročež obecné soudy v dané věci nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem, pokud stěžovatelčinu žalobu zamítly.

19. Ústavní soud se tedy z výše uvedených důvodů domnívá, že obecné soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími stěžovatelčina základní práva neporušily, a proto - již pouze pro úplnost - uvádí (stručně) následující.

20. Dovolává-li se stěžovatelka závěrů nálezu sp. zn. I. ÚS 1794/10, dovolává se rozhodnutí, jež vzešlo ze zcela odlišných okolností. V dovolávaném nálezu totiž Ústavní soud vytkl obecným soudům nepřípustný formalismus, vedoucí k závěru, že soudy smějí rozhodovat pouze o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, nemohou však rozhodnout o zrušení usnesení, kterým rozhodčí soud rozhodčí řízení zastavil; Ústavní soud se tedy v tomto nálezu zabýval právní otázkou, jež v posuzované věci nikterak nerezonuje.

21. Obdobné lze uvést ve vztahu ke stěžovatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 793/12, jenž se vůbec netýká otázky zrušení rozhodčího nálezu.

22. Pokud stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí rozhodčíhosoudu bylo nepřípustně překvapivé, postačí odkázat na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu na str. 7 (resp. na obsah rekapitulace vyjádření vedlejší účastnice k této námitce v jejím vyjádření k dovolání stěžovatelky na str. 4), se kterým se Ústavní soud plně ztotožňuje.

23. Tvrdí-li konečně stěžovatelka, že interpretace ustanovení § 32 zákona o rozhodčím řízení obecnýmisoudy v projednávané věci je ve zjevném rozporu se závěry přijatými Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 293/2011, stěžovatelka přehlíží, že jí odkazované rozhodnutí dovolacího soudu se zabývalo otázkou včasnosti námitky podřaditelné pod ustanovení § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, nikoliv stěžovatelkou uplatněné námitky dle ustanovení § 31 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, jejíž včasnost se řídí speciální normou stanovenou v ustanovení § 33 téhož zákona.

24. Z výše zaznamenaných důvodů je zřejmé, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy doložit nepodařilo.

25. Ústavnísoud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru