Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3631/13 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti - Česká republika
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
odůvodnění
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3631.13.1
Datum podání02.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 13

99/1963 Sb., § 241a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3631/13 ze dne 27. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Heleny Krouské, zastoupené JUDr. Janem Krouským, advokátem se sídlem Praha 5, Arbesovo nám. 257/7, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 č. j. 30 Cdo 1549/2013-262, proti potvrzující části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013 č. j. 17 Co 421/2009-230 a proti výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2009 č. j. 21 C 40/2008-125, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena její základní práva zaručená ustanoveními čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Městský soud v Praze - v řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala na žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky 4 988 950,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci - výše specifikovaným výrokem rozsudku potvrdil rubrikovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v části, ve které nalézací soud zamítl stěžovatelčinu žalobu co do částky 3 503 850,- Kč s příslušenstvím. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

Výši škody, způsobené nepřiměřeně dlouhým restitučním sporem, odvíjela stěžovatelka v prvé řadě od ušlého zisku ve výši 3 988 950,- Kč s příslušenstvím, kteroužto částku mělo představovat ušlé nájemné za pronájem restituovaných nemovitostí za období počínající uplynutím šesti let od počátku restitučního řízení a končící dnem, kdy se stala vlastnicí předmětných nemovitostí.

Obecné soudy však neshledaly příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a vzniklou škodou (ušlým nájemným).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že by o oprávněnosti jejího nároku bylo možné uvažovat pouze za předpokladu, že by se marně domáhala svých nároků vůči povinnému Agrodružstvu Práče. Zdůrazňuje, že pokud by soudy rozhodly v přiměřené lhůtě, stala by se vlastnicí předmětných nemovitostí a inkriminované nájemné by tak plynulo stěžovatelce, nikoliv Agrodružstvu Práče. Porušení povinnosti žalované České republiky proto představovalo dle mínění stěžovatelky jedinou příčinu vzniku škody, jejíž náhrady se v projednávané věci domáhala.

Nadto stěžovatelka namítá, že pokud odvolací soud její povinnost obrátit se nejprve na "primárního škůdce", tedy na Agrodružstvo Práče, dovodil (až) ze závěrů rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 31 Cdo 1791/2011 (jímž došlo k odklonu od závěrů vyjádřených v rozsudku ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 399/2010), bylo ve své podstatě po stěžovatelce požadováno, aby s výrazným časovým předstihem předvídala (navíc v čase se měnící) závěry relevantní judikatury a podle nich i postupovala. V této souvislosti stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud by svůj nárok přihlásila do konkursního řízení na majetek Agrodružstva Práče, byl by její nárok uspokojen ve zcela zanedbatelné výši.

Rozhodnutí obecných soudů, založená na závěru, že se (nejprve) měla v souladu s později konstituovanou judikaturou domáhat svých nároků na povinném Agrodružstvu Práče, proto považuje stěžovatelka s odkazem na závěry nálezů sp. zn. I. US 3206/10 (N 54/69 SbNU 81), I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499) a I. ÚS 2382/12 (N 71/69 SbNU 261) za projev nepřípustného formalismu a libovůle ve věci rozhodujících soudů.

Postup Nejvyššího soudu, jenž s použitím ustanovení § 241a občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, odmítl její dovolání, potom považuje stěžovatelka za faktické odepření spravedlnosti.

Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je přitom namístě rovněž za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly.

Se stěžejními námitkami stěžovatelky se - byť velmi stručně, a snad proto téměř nepostřehnutelně - vypořádal Nejvyšší soud, jenž v závěru svého usnesení uvedl: "V restitučním řízení žalobkyně nelze na základě skutkových zjištění odvolacího soudu shledat taková období nečinnosti v postupu soudu, jež by vedla k závěru, že bylo možno očekávat skončení řízení před 15. 3. 2000, kdy byl na majetek dlužníka žalobkyně prohlášen konkurz. Pokud tedy žalobkyně ztratila možnost vymoci svou pohledávku, stalo se tak pro insolventnost jejího dlužníka, nikoli v důsledku průtahů v restitučním řízení."

Z citované části usnesení Nejvyššího soudu je tak zřejmé, že důvodem zamítnutí není - pozdější judikaturou dovozovaná - povinnost obrátit se se svým nárokem primárně na povinné Agrodružstvo Práče, nýbrž závěr, že odpovědnost žalované (v části týkající se žalovaného ušlého zisku) nemohla v souzené věci vůbec nastat, neboť na základě učiněných skutkových závěrů (reflektujících relevantní průtahy) nemohlo původní restituční řízení skončit dříve, než byl na majetek subjektu, za nímž vznikla stěžovatelce v důsledku restitučního řízení pohledávka, prohlášen konkurs (v podrobnostech srov. str. 15 - 17 rozsudku nalézacího soudu). Jinými slovy, domáhá-li se stěžovatelka v projednávané věci náhrady ušlého zisku, tedy úhrady pohledávky, jejíž uspokojení - jak uvádí sama stěžovatelka - by v rámci konkursního řízení bylo zcela zanedbatelné, není žádný rozumný důvod, aby byla povinnost (plnohodnotného) uspokojení této pohledávky přenášena na stát.

Pro úplnost je namístě připomenout, že citovaný závěr Nejvyššího soudu není v žádném případě v rozporu se závěry vyslovenými v jeho předchozím kasačním rozhodnutí (sp. zn. 30 Cdo 1916/2010).

Ústavní soud proto v napadených rozhodnutích stěžovatelkou akcentovaný nepřípustný formalismus a libovůli nespatřuje, a to mj. proto, že napadená rozhodnutí nejsou založena na závěrech, jejichž legitimitu (racionalitu) stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle zpochybňuje (inter alia tak neobstojí tvrzení, že obecné soudy via facti po stěžovatelce požadovaly, aby se v minulosti chovala v souladu se závěry až v budoucnu se konstituující judikatury dovolacího soudu; napadená soudní rozhodnutí totiž nejsou primárně založena na závěrech přijatých velkým senátem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, což ostatně nepřímo vyplývá i z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, v němž Nejvyšší soud na toto rozhodnutí vůbec neodkazuje).

Relevantní tak nejsou ani stěžovatelčiny odkazy na výše uvedené nálezy Ústavního soudu, jejichž závěry z uvedených důvodů do souzené věci nedopadají, či přesněji řečeno, napadená rozhodnutí obecných soudů nejsou s těmito závěry ve zjevném rozporu.

Případnou konečně není ani stěžovatelčina námitka, že Nejvyšší soud "využil" ustanovení § 241a občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, a na jeho základě se dopustil denegationis iustitiae; dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jenž je přípustný pouze ze zákonem předvídaných důvodů - v kontextu občanskoprávních soudních řízení tak je zásadně možné podat dovolání pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (nesprávné skutkové závěry pak mohou být důvodem přípustného dovolání pouze v mimořádných případech - srov. mutatis mutandis usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, U 5/68 SbNU 541). Stěžovatelka však v ústavní stížnosti nevznáší žádné námitky, ze kterých by bylo zřejmé, proč mělo být její dovolání shledáno přípustným, a proč tedy Nejvyšší soud pochybil, pakliže je meritorně neprojednal.

Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti.

Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru