Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 363/21 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkNáklady řízení
zpětvzetí návrhu
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.363.21.1
Datum podání08.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146, § 96, § 142


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 363/21 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Turka, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. října 2020, č. j. 13 Co 259/2020-567, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a stížní argumentace

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým byl změněn výrok prvostupňového usnesení o zastavení řízení týkající se náhrady nákladů řízení. Stěžovatel se domnívá, že bylo napadeným rozhodnutím zasaženo jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.

2. Předmětem řízení bylo určení vlastnického práva ke stavbě trafostanice nacházející se ve vlastnictví stěžovatele a druhé žalobkyně. Žalovanými byla společnost Frantisˇek Turek spol. s r.o. Dolni´ Lukavice (jako první žalovaný) a Cˇeska´ republika - Ministerstvo financi´ (jako druhá žalovaná). Okresní soud Plzeň-jih jako soud prvního stupně rozhodl dne 21. 7. 2020 pod č. j. 9 C 228/2016-498 ve věci žalobců (stěžovatele a druhé žalobkyně) tak, že se řízení vůči druhé žalované pro zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavuje (výrok I.), prvý a druhý žalovaný nemají mezi sebou právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a druhá žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Ústavní stížností napadeným rozhodnutím posléze krajský soud změnil prvostupňové rozhodnutí ve výroku III. tak, že jsou žalobci (stěžovatel a druhá žalobkyně) povinni zaplatit druhé žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 5 979,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Výrokem II. pak uložil žalobcům (stěžovateli a druhé žalobkyni) povinnost zaplatit druhé žalované společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že stran rozhodování o nákladech řízení odvolací soud celou situaci nesprávně posoudil a nevzal v úvahu okolnosti případu a jednání účastníků. Nevypořádal se se všemi argumenty soudu prvního stupně, což založilo vadu zjevně formalistického rozhodování postaveného na striktním výkladu bez zohlednění okolností konkrétního případu. Stěžovateli se takové rozhodnutí jeví jako nesprávné i z toho důvodu, že nejen že bylo smírem ukončeno řízení ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 228/2016, ale v důsledku toho byly ukončeny i spory v dalších dvou řízeních vedených pod sp. zn. 4 C 9/2016 (v tomto řízení o určení vlastnického práva mezi oběma žalovanými vystupovala první žalovaná jako žalobkyně) a 9 C 317/2013 [v tomto řízení se první žalovaná domáhala proti žalobcům (stěžovateli a druhé žalobkyni) zřízení služebnosti nezbytné cesty ke stavbě trafostanice, nacházející se na pozemku žalobců]. Stížností napadené rozhodnutí, podle kterého za tento postup mají stěžovatel a druhá žalobkyně zaplatit náklady řízení účastníkovi, který mohl takový výsledek zmařit, případně nemusel v dalším řízení uspět, se tak stěžovateli jeví jako nespravedlivé.

4. K dokreslení situace stěžovatel namítá, že okresní soud prováděl ve věci rozsáhlé dokazování, proběhlo i místní ohledání. Po celou dobu se soud snažil vést účastníky ke smírnému vyřízení věci, neboť se primárně jednalo o spor mezi blízkými příbuznými. Právní předchůdce obou žalobců a první žalované byl vlastníkem objektu pily a mlýna, které fungovaly společně. Po zabrání státem a následném vrácení v restituci právní předchůdce daroval objekt pily stěžovateli a jeho sestře (bývalé společnici první žalované) objekt mlýna. Ti se bohužel nedokázali dohodnout na podmínkách užívání společného příslušenství, konkrétně vodního náhonu, cesty a trafostanice. To dle stěžovatele narušilo vzájemné vztahy a vedlo rovněž k odpojení stěžovatele a druhé žalobkyně od trafostanice, která se ostatně i díky tomu dostala do havarijního stavu. Podle stěžovatele je podstatné, že působení soudu, délka řízení a zhoršování stavu trafostanice nakonec vedlo k tomu, že stěžovatel a druhá žalobkyně započali jednání s první žalovanou o možném smíru s tím, že umožní první žalované na svých pozemcích vedení a zřízení trafostanice nové.

II. Hodnocení Ústavního soudu

5. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti usnesení krajského soudu, proti němuž není přípustné dovolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. Ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení, kterým byl jednak změněn výrok III. prvostupňového soudu o náhradě nákladů řízení ve výši 5 979,70 Kč, a dále stěžovateli a druhé žalobkyni uložena náhrada za odvolací řízení ve výši 300 Kč ve prospěch odvolatelky.

8. V první řadě je nutno konstatovat, že ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Podle nálezu tohoto soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89) právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující také s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění v nálezu uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (a to nutno zdůraznit) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje "ústavněprávní" pozadí. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná. Tak to vyžaduje čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kdy se musí v každém případě jednat o zásah do ústavně zaručeného práva, jinak není dána ani příslušnost Ústavního soudu k rozhodnutí. Stěžovatel ve své stížnosti nevylíčil, o který z typů přípustnosti bagatelní věci k projednání se v nyní projednávaném případě jedná, a ani Ústavní soud takové důvody neshledal.

9. Stran chybného výkladu podústavního práva je nutné konstatovat, že Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má samotná vadná aplikace podústavních norem obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. října 2002 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1081/17 ze dne 9. října 2017). Rovněž je na tomto místě nutné zmínit, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Logickým důsledkem tohoto závěru je pak rezervovaný vztah Ústavního soudu k přezkumu výroků o náhradě nákladů řízení (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 2039/14 ze dne 12. ledna 2016). Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o stížnost zjevně neopodstatněnou.

10. K námitce stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění nákladových výroků Ústavní soud toliko konstatuje, že v obecné rovině jsou nároky na odůvodnění nákladových výroků oproti věcnému odůvodnění značně sníženy, neboť z relevantních právních předpisů zcela konkrétně vyplývá postup, dle něhož soud při výpočtu nákladů řízení vychází. Dle názoru Ústavního soudu je bližší odůvodnění v tomto případě zcela nadbytečné a pouhá skutečnost, že se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně, nezakládá nedostatek odůvodnění, jak se stěžovatel subjektivně domnívá. Rozsah odůvodnění soudu byl standardní a jeho závěry nepředstavují ani nepřípustný formalismus.

11. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele garantovaných čl. 11 Listiny či čl. 36 odst. 1 Listiny.

12. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozhodnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru