Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3628/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost ... více
Věcný rejstříkdítě
výživné/pro dítě
otcovství
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.3628.14.1
Datum podání18.11.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 913, § 922

94/1963 Sb., § 52 odst.1, § 85

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3628/14 ze dne 24. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Michalem Kloudou, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 284/2014-152 ze dne 20. 8. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 29 C 34/2011-130 ze dne 20. 2. 2014, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 29 C 34/2011-130 ze dne 20. 2. 2014 byla nezletilá svěřena do výchovy matky a otci (dále též "stěžovatel") byla stanovena povinnost přispívat na její výživu za dobu od 1. 4. 2008 do 31. 1. 2011 částkou 2 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 2. 2011 do 31. 8. 2011 částkou 4 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2011 částkou 5 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám matky. Vyčíslený nedoplatek na výživném za dobu od 1. 4. 2008 do 28. 2. 2014 ve výši 214 000 Kč byl stěžovateli uložen zaplatit v pravidelných měsíčních splátkách, splatných spolu s běžným výživným k rukám matky, počínaje dnem právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. O odvolání matky a stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu I. stupně v napadené části o výživném změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost platit na výživu nezletilé za dobu od 1. 4. 2008 do 31. 8. 2011 částku 3 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2011 částku 4 000 Kč měsíčně a nedoplatek na výživném za dobu od 1. 4. 2008 do 31. 8. 2014 ve výši 155 000 Kč uložil stěžovateli zaplatit v pravidelných splátkách, rozepsaných ve výroku rozsudku, a to pod ztrátou výhody splátek.

3. Soudy tak rozhodly v řízení o péči o nezletilou a o výživě nezletilé, které bylo původně spojeno s řízením o určení otcovství k nezletilé. To však bylo zastaveno usnesením ze dne 20. 2. 2012, neboť v jeho průběhu došlo k určení otcovství k nezletilé souhlasným prohlášením rodičů - stěžovatele a matky nezletilé. Tomuto řízení předcházelo řízení, v němž bylo popřeno otcovství R. H. Matka nezletilé a R. H. byli manželé, nezletilá se narodila za trvání manželství, takže R. H. svědčila zákonná domněnka otcovství, a proto byl zapsán do matriky jako otec nezletilé. Jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno 24. 10. 2004, nezletilá byla svěřena pro dobu po rozvodu do výchovy matky a R. H. se zavázal přispívat na její výživu částkou 2 000 Kč měsíčně; takto svou vyživovací povinnost plnil do doby, než bylo jeho otcovství rozsudkem ze dne 2. 11. 2010 popřeno.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k určení otcovství souhlasným prohlášením stěžovatele a matky nezletilé došlo 20. 2. 2012. Pokud tedy oba soudy opomenuly skutečnost, že rozhodnutí o určení otcovství má konstitutivní povahu a nepůsobí tedy zpětně (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2503/11 ze dne 20. 12. 2011) a uložily stěžovateli povinnost platit výživné za dobu před tímto určením, uvedené základní pravidlo nerespektovaly, přičemž u stěžovatele zvažovaly doplacení výživného za období, kdy bylo hrazeno domnělým otcem. Nadto měly porovnat jeho majetkové poměry s poměry domnělého otce. Pokud tak neučinily, jde o tzv. opomenuté důkazy. Poukazuje na základní východisko pro posouzení rozsahu vyživovací povinnosti, kterým je náležité zjištění odůvodněných potřeb nezletilého a schopností, možností a majetkových poměrů povinného, což soudy v posuzovaném případě nerespektovaly. Stěžovatel je přesvědčen, že obě rozhodnutí jsou poznamenána extrémním nesouladem mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, když např. obvodní soud konstatuje, že výživné se zvyšuje od doby, kdy nezletilá nastoupila na druhý stupeň základní školy, přičemž neobjasňuje, čím se potřeby nezletilé zvýšily. Pokud odvolací soud toto zvýšení zdůvodnil prostým plynutím času, nevysvětlil, proč se výživné zvýšilo na téměř dvojnásobnou částku oproti částce, kterou platil domnělý otec. Soudy nevzaly ani v úvahu, že stěžovatel není výlučným vlastníkem předmětné nemovitosti, nýbrž že tato je ve společném jmění manželů, a že hodnotu nemovitosti snižuje její špatný stav. Nezkoumaly do důsledku ani nadbytečné výdaje matky spojené s bydlením v centru Prahy. Nevzaly v úvahu jeho závazky ani zdravotní stav synů a nezvažovaly reálnou možnost stěžovatele svým závazkům do budoucna dostát.

5. Dříve, než Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavních práv stěžovatele, nepřehlédl, že stěžovatel ústavní stížností napadl rozsudek nalézacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku, jímž byla nezletilá svěřena do výchovy matky. Tento výrok však stěžovatel nenapadl odvoláním. Ústavní stížnost je tak v uvedené části nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z obsahu ústavní stížnosti je ostatně zřejmé, že stěžovatel proti této části rozsudku ani nebrojí.

6. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti soudnímu rozhodnutí, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě soudů, jíž však není (čl. 91 Ústavy). Proto ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995, N 39/3 SbNU 281). Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. Námitky stěžovatele směřují v prvé řadě proti těm částem výroků napadených rozhodnutí, jimiž soudy stanovily jeho vyživovací povinnost k nezletilé tři roky zpětně od podání žaloby, což je dle stěžovatele v rozporu s konstitutivní povahou rozhodnutí o určení otcovství.

9. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že rozhodnutí o určení otcovství je rozhodnutím konstitutivní povahy (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2503/11 ze dne 20. 12. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz), což platí i v případě stěžovatele, kdy řízení o určení otcovství k nezletilé, zahájené dne 1. 4. 2011, bylo zastaveno, neboť v jeho průběhu došlo k určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů nezletilé dle § 52 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Žádné jiné závěry ze stěžovatelem poukazovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2503/11 v souvislosti s řešeným případem však dovodit nelze. Stěžovatel pomíjí, že navazující řízení o úpravě výživného vychází z biologické povahy otcovství a řídí se mimo jiné ustanovením § 98 odst. 1, část věty druhé za středníkem, zákona o rodině (nyní § 922 odst. 1, část věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), podle něhož výživné pro děti lze přiznat i za dobu nejdéle tří let zpět ode dne zahájení soudního řízení. Tím se mimo jiné projevuje zájem státu na ochraně nezletilých dětí.

10. Z pohledu stěžovatelem citovaného judikátu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 5 Cz 149/67 ze dne 30. 12. 1967) je podstatné, aby soud v řízení o úpravě výživného k dítěti, k němuž předtím úspěšně popřel otcovství manžel matky, zjišťoval, co již nezletilá dostala na výživném od manžela matky, jemuž původně svědčila zákonná domněnka otcovství, a co ještě zbývá k úhradě výživného pro ni podle hledisek § 96 odst. 1 zákona o rodině (nyní § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a podle těchto kritérií na základě učiněných zjištění rozhodl o vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilé a o jejím rozsahu. Této povinnosti, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, soud prvního stupně dostál. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně s ohledem na skutková zjištění změnil pouze ohledně výše přiměřeného výživného, které dle jeho názoru lépe zohledňuje jak reálné schopnosti a možnosti stěžovatele výživné (i dluh na něm) platit, tak i odůvodněné zájmy nezletilé. Vypořádal se i se všemi podstatnými námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy i v ústavní stížnosti.

11. Součástí práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, je zásada "rovnosti zbraní". Z této zásady vyplývá, že každé procesní straně má být dána přiměřená možnost přednést svou záležitost, včetně důkazů, za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které se nachází její protistrana. Právo na rovné zacházení však není porušeno tím, pokud obecný soud nevyhoví některým důkazním návrhům účastníka, neboť je třeba respektovat, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu. Ten má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda pro zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Tyto otázky závisí na okolnostech každého jednotlivého případu a Ústavnímu soudu nepřísluší do tohoto procesu vstupovat; jeho úkolem je "pouze" ověřit, zda soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 244/03 ze dne 8. 4. 2004, N 53/33 SbNU 47).

12. S přihlédnutím k tomu, že předmětné řízení je řízením nesporným, v němž soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků řízení a důkazní řízení stojí zčásti na jiných zásadách, než je tomu v řízení sporném, a že se odvolací soud s námitkami stěžovatele a jeho důkazními návrhy v napadeném rozsudku vypořádal, lze uzavřít, že rozhodovací důvody obecných soudů nesvědčí o tom, že by věci stěžovatele nebyla věnována přiměřená pozornost, případně že by byl nedostatečně zjištěn a posouzen skutkový stav, což by vyústilo v nesprávné právní posouzení. Poukaz stěžovatele na příslušnou judikaturu Ústavního soudu je proto nepřípadný.

13. Za tohoto stavu jsou námitky stěžovatele pouze projevem nesouhlasu s rozhodnutím o určení výživného pro nezletilou, což samo o sobě nemůže být důvodem k vydání kasačního nálezu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 ze dne 26. 6. 1995, N 39/3 SbNU 281).

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako nepřípustnou (viz sub 5) a ve zbytku podle § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru