Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3627/13 #1Nález ÚS ze dne 29.04.2014Právo účastníka řízení vyjádřit se k aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení svévole
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
kontradiktornost řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 73/73 SbNU 327
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3627.13.1
Datum vyhlášení13.05.2014
Datum podání02.12.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


K porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) dochází za situace, kdy obecný soud aplikuje § 150 o. s. ř., aniž by posoudil všechny relevantní důvody pro takovýto postup a navíc neposkytne účastníkům řízení odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití daného ustanovení o. s. ř.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Jana Buřiče zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 29. dubna 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. září 2013 č. j. 5 C 213/2011-30, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbývající části odmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Stěžovatel ústavní stížností napadl formálně rozsudek obvodního soudu jako celek, ačkoliv z obsahu ústavní stížnosti vyplynulo, že brojí pouze proti výroku o nákladech řízení (výrok III rozsudku), kterým mu obvodní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení s odkazem na moderační právo soudu podle § 150 o. s. ř. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že o záměru soudu využít při rozhodování o nákladech řízení moderační právo podle § 150 o. s. ř. v daném případě nebyl vyrozuměn.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že obvodní soud výrok o nákladech řízení opřel o § 150 o. s. ř., přičemž důvody hodné mimořádného zřetele shledal v tom, že již zpětně nelze prokázat okolnosti týkající se spáchání přestupku v městské hromadné dopravě, listinné doklady žalobce nejsou již k dispozici, a to ať již tím, že soudem nebyly žalobci vráceny nebo tím, že se ve spise již nenacházejí, případně došlo k jejich skartaci žalobcem vzhledem k dlouhému časovému odstupu. Proto obvodní soud úspěšnému žalovanému (stěžovateli) náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Ústavní soud v daném případě shledal důvod pro svůj zásah, neboť stěžovateli jednak nebyl dán odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití § 150 o. s. ř., neboť účastníci nebyli informováni o tom, že soud má v úmyslu použít § 150 o. s. ř. (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 2569/07, sp. zn. I. ÚS 4677/12 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 9815/10 ve věci Čepek proti České republice), ale především proto, že odůvodnění aplikace uvedené normy ze strany obvodního soudu – umožňující jen výjimečně prolomení zásady úspěchu ve věci – nelze považovat za dostatečné a náležitě zohledňující okolnosti daného případu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím obvodního soudu došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu proto Ústavní soud nákladový výrok rozsudku obvodního soudu zrušil, ve zbývající části pak ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Radovan Suchánek. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3627/13 ze dne 29. 4. 2014

N 73/73 SbNU 327

Právo účastníka řízení vyjádřit se k aplikaci moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 29. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 3627/13 ve věci ústavní stížnosti Jana Buřiče, zastoupeného Mgr. Janem Kostkou, advokátem, se sídlem Slezská 36, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. září 2013 č. j. 5 C 213/2011-30, kterým byla zamítnuta žaloba proti stěžovateli coby žalovanému, avšak nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníka řízení.

I. Výrokem III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. září 2013 č. j. 5 C 213/2011-30 bylo porušeno základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. září 2013 č. j. 5 C 213/2011-30 se ve výroku pod bodem III ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. prosince 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 (v ústavní stížnosti je nesprávně uveden Obvodní soud pro Prahu 1), a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 213/2011.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. září 2013 č. j. 5 C 213/2011-30 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce - Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., domáhal toho, aby žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 206 Kč (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 206 Kč. Ve výroku pod bodem III obvodní soud rozhodl, že žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel formálně napadá rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 jako celek, z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že brojí pouze proti výroku o nákladech řízení. Stěžovatel namítá, že k zásahu do jeho ústavně zaručených práv došlo výrokem pod bodem III napadeného rozsudku, kterým mu soud nepřiznal náhradu nákladů řízení s odkazem na moderační právo soudu dané mu § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.").

Stěžovatel namítá, že o záměru soudu využít při rozhodování o nákladech řízení moderační právo dle § 150 o. s. ř. v daném případě nebyl vyrozuměn. Požadavek předvídatelnosti soudního rozhodnutí je o to důležitější v situaci, kdy stěžovatel s ohledem na dosavadní průběh řízení očekával určitý výsledek ve věci samé, od něhož se odvíjí i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.

Nalézací soud však naprosto nelogicky nepřiznal procesně zcela úspěšnému stěžovateli náhradu nákladů řízení, a to z důvodu, že zde nebyly žádné důkazy, na základě nichž by bylo možné žalobám vyhovět a uložit stěžovateli jakožto žalovanému platební povinnost. Jak přitom sám soud v napadeném rozsudku uvedl, důvod neexistence takových důkazů leží na straně žalobce, tedy Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., případně na straně soudu samotného, nikoliv však na straně stěžovatele.

Stěžovatel poukazuje na to, že ve vztahu k nákladům řízení o žalobě pro zmatečnost platí věta před středníkem § 235i odst. 1 o. s. ř., podle něhož v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního řízení i řízení o žalobě. V předmětné věci soud nepřiznal stěžovateli v rámci svého moderačního práva náhradu nákladů nalézacího řízení s nelogickým odkazem na to, že pro vyhovění žalobnímu nároku neexistují jakékoliv důkazy, přičemž nepřiznání náhrady nákladů řízení o žalobách pro zmatečnost neodůvodnil vůbec. Požadavek na odůvodnění rozsudku, uvádí stěžovatel, je přitom nutno vztáhnout přiměřeně na odůvodnění nákladových výroků.

Závěrem stěžovatel poukazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. října 2013 č. j. 15 C 1064/2000-37, který se týká skutkově obdobného případu, kterým stěžovateli náklady řízení byly přiznány.

III.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 7 a dále vyjádření Dopravního podniku hl. m. Prahy, a. s., k projednávané věci.

Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření Ústavnímu soudu doručeném dne 26. února 2014 odkázal na vyhotovení rozsudku tohoto soudu ze dne 9. září 2013 č. j. 5 C 213/2011-30. Protože zaslané vyjádření neobsahovalo žádné nové, pro posouzení věci významné skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud ostatním účastníkům (stěžovateli) k vyjádření a při svém rozhodování k němu nepřihlížel.

Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s., přípisem doručeným dne 11. dubna 2014 Ústavnímu soudu sdělil, že se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdává.

IV.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti důvodná.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05; dostupná na http://nalus.usoud.cz stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou zcela výjimečné [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 ze dne 24. 5. 2001 (N 79/22 SbNU 165), usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05].

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.

Je zásadně věcí obecného soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 ze dne 31. 1. 2002 (U 4/25 SbNU 357)]. Vymezování obsahu tohoto neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 389/05). Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu o tom, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (§ 150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000).

V souzené věci Obvodní soud pro Prahu 7 výrok o nákladech řízení opřel o § 150 o. s. ř., přičemž důvody hodné mimořádného zřetele shledal v tom, že již zpětně nelze prokázat okolnosti týkající se spáchání přestupku v městské hromadné dopravě, listinné doklady žalobce nejsou již k dispozici, a to ať již tím, že soudem nebyly žalobci vráceny, nebo tím, že se ve spise již nenacházejí, případně došlo k jejich skartaci žalobcem vzhledem k dlouhému časovému odstupu. Proto obvodní soud úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Ačkoli Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo svou zdrženlivost v poměru k rozhodování obecných soudů v otázkách nákladů řízení (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 426/03, sp. zn. III. ÚS 259/02 a další), v daném případě shledal důvod pro svůj zásah jednak proto, že stěžovateli - jak bylo zjištěno - nebyl dán odpovídající prostor vyjádřit se k možnému použití § 150 o. s. ř., neboť účastníci nebyli informováni o tom, že soud má v úmyslu použít § 150 o. s. ř. [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2569/07 ze dne 23. 10. 2008 (N 181/51 SbNU 235), sp. zn. I. ÚS 4677/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 73/69 SbNU 273) a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 9815/10 ve věci Čepek proti České republice], ale také a především proto, že zdůvodnění aplikace uvedené normy - umožňující jen výjimečně prolomení zásady úspěchu ve věci - obvodním soudem v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud ve smyslu vlastní judikatury [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 48/11 ze dne 24. 5. 2011 (N 99/61 SbNU 513), sp. zn. I. ÚS 42/11 ze dne 19. 4. 2012 (N 83/65 SbNU 115)] za dostatečné, náležitě zohledňující okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech.

Jak zdůrazňuje judikatura Ústavníhosoudu, § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikován, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly posuzovány, jde o postup obsahující libovůli, zasahující do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)].

Ústavnísoud má za to, že v daném případě Obvodní soud pro Prahu 7 se svým záměrem aplikovat předmětné ustanovení účastníky (stěžovatele) neseznámil a nedal jim možnost vyjádřit se k možnému použití § 150 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 7 v napadeném rozsudku použití moderačního oprávnění dle § 150 o. s. ř. nezdůvodnil dostatečným a přesvědčivým způsobem, tak jak požaduje judikatura zdejšího soudu. Postup Obvodního soudu pro Prahu 7 proto Ústavní soud shledává svévolným, neboť obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně nepopsal zvláštní okolnosti, pro které dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavnísoud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností Ústavnísoud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. září 2013 č. j. 5 C 213/2011-30 ve výroku pod bodem III zrušil. Ve zbývající části, týkající se napadeného rozsudku ve výroku pod body I a II, Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru