Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3624/13 #1Nález ÚS ze dne 19.11.2014Náležité odůvodnění soudního rozhodnutí při řešení otázky náhrady za užívání veřejného prostranství a problematiky bezdůvodného obohacení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastn... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
Bezdůvodné obohacení
Pozemní komunikace
veřejné prostranství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 212/75 SbNU 379
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.3624.13.1
Datum vyhlášení02.12.2014
Datum podání29.11.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

128/2000 Sb., § 34

40/1964 Sb., § 451

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Principu práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.

Pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytnuta, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Jiřího Zapletala zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 19. listopadu 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2013 č. j. 15 Co 426/2012-172, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalovaném (statutárním městu) zaplacení částky 47 856 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, jehož byl vlastníkem a který užíval žalovaný bez právního důvodu. Městský soud jeho žalobě vyhověl, odvolací (krajský) soud však jeho žalobu zamítl. Dospěl totiž k závěru, že asfaltová plocha na sporném pozemku, který je ve vlastnictví stěžovatele, není podle zákona o pozemních komunikacích součástí přilehlé místní komunikace, jak stěžovatel tvrdil, ale že je ve smyslu uvedeného zákona komunikací účelovou, přičemž vlastnictví žalovaného k této účelové komunikaci nebylo v řízení prokázáno.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po prostudování vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Uvedl, že pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 či I. ÚS 1607/11). Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v § 34 zákona o obcích jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

Ústavní soud dále konstatoval, že krajský soud nevyhověl stěžovatelově žalobě s tím, že předmětnou plochu na stěžovatelově pozemku je ve smyslu zákona o pozemních komunikacích nutno kvalifikovat jako účelovou komunikaci a že se v řízení neprokázalo, že jejím vlastníkem je žalovaný. Tím však krajský soud nijak nezodpověděl otázku, zda daná plocha má či nemá charakter veřejného prostranství. Jak již totiž bylo řečeno, přímo z definice v zákoně o obcích plyne, že proto, aby byl nějaký prostor kvalifikován jako veřejné prostranství, je otázka, kdo je jeho vlastníkem, nerozhodná. Stejně tak závěr, že danou plochu je třeba hodnotit jako účelovou komunikaci podle zákona o pozemních komunikacích, je v těchto souvislostech poněkud nicneříkající, zejména když sám zákon o pozemních komunikacích připouští účelové komunikace veřejně přístupné i veřejně nepřístupné (viz jeho § 7).

Ústavní soud v této souvislosti připomněl, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že stěžovatelova námitka, že v nyní projednávané věci se jedná o veřejné prostranství a z tohoto titulu mu přísluší náhrada za jeho veřejné užívání, byla námitkou zásadní a bylo nezbytné, aby se s ní obecné soudy přesvědčivě vypořádaly. To se však v daném případě nestalo.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Radovan Suchánek. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014

N 212/75 SbNU 379

Náležité odůvodnění soudního rozhodnutí při řešení otázky náhrady za užívání veřejného prostranství a problematiky bezdůvodného obohacení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 3624/13 ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Zapletala, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2013 č. j. 15 Co 426/2012-172, kterým byl v odvolacím řízení změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci stěžovatelovy žaloby na zaplacení částky 47 853 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a statutárního města Brna jako vedlejšího účastníka řízení.

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2013 č. j. 15 Co 426/2012-172 se ruší pro porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2013, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 9. 2013 č. j. 15 Co 426/2012-172, kterým bylo o odvolání statutárního města Brna (dále též "žalovaný") proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2012 č. j. 21 C 125/2008-149 rozhodnuto tak, že (I.) rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění tak, že návrh, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 47 853 Kč s příslušenstvím, se zamítá, (II.) žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 390 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a (III.) žalobce je povinen zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku 12 618 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. V předmětném řízení se stěžovatel domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním, že stěžovatel je vlastníkem pozemku parc. č. X1, ostatní plocha, o výměře 725 m2 v kat. úz. Slatina, a že žalovaný jej užívá bez právního důvodu a neplatí za to žádnou náhradu, čímž se na úkor stěžovatele bezdůvodně obohacuje. Dle stěžovatele je totiž daný pozemek užíván jako součást místní komunikace nacházející se na vedlejším pozemku parc. č. X2 v kat. úz. Slatina, která je ve vlastnictví žalovaného, a jedná se o takzvané veřejné prostranství, za jehož veřejné užívání je obec povinna platit finanční náhradu. Výši bezdůvodného obohacení stěžovatel vyčíslil s odkazem na výměry Ministerstva financí č. 01/2006 (MF), 01/2007 (MF) a 01/2008 (MF), kterými se vydává seznam zboží s regulovanými cenami.

3. Soud prvního stupně stěžovatelově žalobě vyhověl, avšak krajský soud na rozdíl od něj dospěl k závěru, že asfaltová plocha na sporném pozemku, který je ve vlastnictví stěžovatele, není podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pozemních komunikacích") součástí přilehlé místní komunikace, jak stěžovatel tvrdil, ale že je ve smyslu uvedeného zákona komunikací účelovou, přičemž vlastnictví žalovaného k této účelové komunikaci nebylo v řízení prokázáno. S tím však stěžovatel nesouhlasí, kdy poukazuje na to, že soud vyšel v podstatě pouze ze sdělení ÚMČ Brno-Slatina jako silničního správního úřadu, kterému se k dané komunikaci ani nepodařilo dohledat žádné informace. Nadto místní komunikace na pozemku parc. č. X3, u které již bylo v jiném řízení dovozeno, že žalovaný je vlastníkem (Městský soud v Brně sp. zn. 42 C 150/2005), a sousedící zpevněná asfaltová plocha na pozemku parc. č. X1 byly zřejmě vybudovány současně, stejnou technologií, a tedy i stejným zhotovitelem i investorem. Z fotodokumentace je zřejmé i užití předmětné parcely Dopravním podnikem města Brna, a. s., k parkování autobusu. Stěžovateli není zřejmé, proč ji soud nehodnotí jako veřejné prostranství, na které by dopadaly judikáty Nejvyššího a Ústavního soudu [například sp. zn. 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010, 32 Odo 872/2003, nález sp. zn. III. ÚS 3735/11 ze dne 27. 9. 2012 (N 163/66 SbNU 425)]. Jedná se o veřejně přístupnou plochu, kterou může každý využívat.

4. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

5. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

6. Krajský soud toliko odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

7. Statutární město Brno je přesvědčeno, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, kdy poukázalo na to, že stěžovatelem tvrzená shoda v použité technologii a času vybudování s místní komunikací nacházející se v sousedství předmětné účelové komunikace nebyla v řízení prokázána ani nebylo prokázáno, že statutární město Brno je vlastníkem účelové komunikace.

8. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.

III.

9. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Městského soudu v Brně předmětný spis sp. zn. 21 C 125/2008. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. Ústavní soud se proto nepovažuje za potřebné jakkoliv blíže vyjadřovat k závěru krajského soudu, že asfaltová plocha na sporném pozemku, který je ve vlastnictví stěžovatele, není součástí místní komunikace, ale je komunikací účelovou (ve smyslu kategorií dle zákona o pozemních komunikacích), a že vlastnictví žalovaného k této komunikaci nebylo v řízení prokázáno, kdy v tomto směru je ústavní stížností napadené rozhodnutí řádně odůvodněno a Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů a právní posouzení věci provedené obecným soudem hodnocením vlastním. Ústavní soud se však musí pozastavit nad stěžovatelovým argumentem (řádně uplatněným již v řízení před obecnými soudy), že by daná plocha měla být bez ohledu na to považována za veřejné prostranství, na základě čehož by mu měla být přiznána žalovaná částka, když je veřejně přístupná a může ji využívat každý.

11. Dle judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 872/2003, 33 Odo 1253/2005, 28 Cdo 3382/2010 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3735/11 (viz výše) či I. ÚS 1607/11 ze dne 25. 4. 2012 (N 89/65 SbNU 203)]. Veřejným prostranstvím se přitom v právní teorii rozumí prostranství, které je předmětem veřejného užívání, totiž užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů; respektive dle zákonné definice v § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

12. Ústavní soud připomíná, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti [shodně např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45)]. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že stěžovatelova námitka, že v nyní projednávané věci se jedná o veřejné prostranství a z tohoto titulu mu přísluší náhrada za jeho veřejné užívání, byla námitkou zásadní a bylo nezbytné, aby se s ní obecné soudy přesvědčivě vypořádaly. To se však nestalo.

13. Krajskýsoud nevyhověl stěžovatelově žalobě s tím, že předmětnou plochu na stěžovatelově pozemku je ve smyslu zákona o pozemních komunikacích nutno kvalifikovat jako účelovou komunikaci a že se v řízení neprokázalo, že jejím vlastníkem je žalovaný. Tím však krajský soud nijak nezodpověděl otázku, zda daná plocha má či nemá charakter veřejného prostranství. Jak již totiž bylo řečeno, přímo z definice v zákoně o obcích plyne, že proto, aby byl nějaký prostor kvalifikován jako veřejné prostranství, je otázka, kdo je jeho vlastníkem, nerozhodná. Stejně tak závěr, že danou plochu je třeba hodnotit jako účelovou komunikaci podle zákona o pozemních komunikacích, je v těchto souvislostech poněkud nicneříkající, zejména když sám zákon o pozemních komunikacích připouští účelové komunikace veřejně přístupné i veřejně nepřístupné (viz jeho § 7).

14. Bude nezbytné, aby obecnýsoud otázku, zda se ve věci jedná o veřejné prostranství či nikoliv, případně zda tomu tak není alespoň v určité části (například té související s přítomnou zastávkou městské hromadné dopravy) a jaké z toho plynou následky, posoudil. Při svém posuzování by se přitom neměl zaměřit na to, jak předmětnou plochu kvalifikovat podle zákona o pozemních komunikacích a kdo je jejím vlastníkem, nýbrž měl by především uvážit, zda je stěžovatel omezován na svém vlastnickém právu tím, že daná plocha je (případně v jaké části) předmětem (jakéhokoliv) veřejného užívání.

15. Dokud tak obecnýsoud neučiní, je jím vyslovený závěr přinejmenším předčasný, a Ústavnímu soudu nezbývá, než aby jeho rozhodnutí jako neúplné, a tedy nepřezkoumatelné zrušil.

16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání (za splnění podmínek § 44 citovaného zákona ve znění zákona č. 404/2012 Sb.), vyhověl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru