Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3620/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3620.10.1
Datum podání20.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 12 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3620/10 ze dne 20. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti LIHO - Blanice, spol. s r.o., IČ: 42407109, se sídlem Blanice 11, 391 43 Mladá Vožice, zastoupené JUDr. Marcelou Scheeovou, advokátkou, se sídlem v Praze, směřující proti části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 9. 2010, č. j. 10 A 42/2010-138, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížnosti, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud zrušil výrok o náhradě nákladů řízení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Cítí se jím dotčena v právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1,2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Předmětným rozsudkem zrušil krajský soud na základě stěžovatelčiny žaloby ve výroku specifikované rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce - inspektorátu pro kraj Jihočeský a Vysočina v Táboře pro vady řízení a věc vrátil žalované zpět k dalšímu řízení. Žalovaný správní orgán zároveň soud zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 19.730 Kč. Předmětné rozhodnutí je již druhým rozhodnutím ve věci, když předchozí rozsudek krajského soudu zrušil pro procesní pochybení Nejvyšší správní soud.

Stěžovatelka nyní napadá právě tento nákladový výrok. Uvádí, že k výzvě soudu specifikovala náklady řízení, přičemž požadavek podrobně zdůvodnila. Na náhradě nákladů požadovala včetně DPH 53.570 Kč s tím, že ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu žádala zvýšit základní sazbu odměny na trojnásobek. Argumentovala časovou náročností, mimořádnou právní obtížností, použitím evropského potravinového práva a nutností studovat unijní předpisy v cizích jazycích. Stejný požadavek vznesla již při ústním jednání předcházejícím vynesení prvého rozsudku ve věci. Namísto odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení je v rozsudku rozveden pouze seznam jednotlivých položek za řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem. Z rozsudku vůbec není zřejmé, proč náklady nejsou hrazeny ve výši, kterou požadovala stěžovatelka, tedy jak soud naložil s jejími tvrzeními ohledně existence okolností pro navýšení odměny. Výrok dle stěžovatelky odráží spíše antipatie a sympatie soudu k jednotlivým účastníkům. Stěžovatelka připomíná závěry Ústavního soudu, podle nichž rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, přičemž je samo o sobě způsobilé zasáhnout do základních práv účastníků, jakož i další nálezy, které se týkají rozhodování o nákladech řízení.

Senát Ústavního soudu přezkoumal předložený případ a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Judikatura Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů řízení z hlediska zachování práva na spravedlivý proces je již velmi bohatá. Ústavní soud na jedné straně -av tom je třeba stěžovatelce přisvědčit - vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a rozhodne-li obecný soud o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů.

Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307). Jinými slovy pouhá nesprávnost výkladu či užití zákona nebo podzákonného předpisu není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu.

Také v nyní posuzované věci je třeba vyjít především z toho, že odvozené procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. To je zásada a případ, kdy by Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, by byl výjimkou z této zásady, pro jejíž užití by musely existovat pádné důvody. Takovým důvodem nemůže být určitě fakt, že soud neupravil výši odměny pro zástupkyni stěžovatelky v intencích ustanovení § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Interpretace advokátního tarifu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.) byla věcí právního náhledu krajského soudu a bez dalšího zde platí, že i kdyby nebyla tato interpretace správná, resp. nekonvenovala názoru Ústavního soudu, ke kasačnímu zásahu by jej to neopravňovalo, neboť není úkolem ústavního soudnictví rozhodovat o tom, jak má být vypočítávána odměna advokátů. Nutno dodat, že postup krajského soudu, přiznal-li pro zástupkyni stěžovatelky odměnu jen v základní výši, nebyl nijak extrémní či excesivní.

Pokud jde o námitku, že se krajský soud opomněl vypořádat se žádostí či návrhem stěžovatelky na navýšení odměny, pak lze říci, že v jiném řízení - které by se nevztahovalo jen k procesnímu nároku na náhradu nákladů řízení - by taková vada za určitých okolností mohla vést k porušení práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k nákladům řízení však, i s ohledem na citovanou judikaturu, Ústavní soud, vycházeje z materiálního pojetí a posuzujíc výsledek řízení jako celek, zásah do ústavních práv stěžovatelky neshledal. Nezbylo pak než konstatovat, že také v tomto směru je návrh zjevně neopodstatněný.

S ohledem na popsané skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru