Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3610/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
svědek/výpověď
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3610.10.1
Datum podání17.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187

141/1961 Sb., § 277, § 2 odst.6, § 277, § 278 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3610/10 ze dne 24. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Davídkova 27, Praha 8, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 31 T 60/2003 ze dne 27. 7. 2010 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 370/2010 ze dne 14. 9. 2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z obsahu připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 31 T 60/2003 ze dne 30. 10. 2003, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 26/2007 ze dne 1. 3. 2007, uznán mj. pod bodem I) rozsudku vinným ze spáchání trestných činů nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a dle § 188 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, jichž se dopustil celkem deseti útoky, spočívající ve výrobě pervitinu a jeho distribuci v období od poloviny roku 1995 do října 2002, vyjma období sezónních prací v letech 1995 - 1997, různým osobám na území hl. m. Prahy, jmenovitě mj. utajené svědkyni J. V. v množství 2× až 3× týdně vždy dávka o hodnotě 200,- až 500,- Kč (pod bodem I.1. rozsudku), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou.

Podáním ze dne 28. 5. 2010 se stěžovatel obrátil na Obvodní soud pro Prahu 4 s návrhem na povolení obnovy uvedeného trestního řízení, který založil na existenci nové skutečnosti, a to té, že v mezidobí se svědkyně S. M. ústně před I. V. a R. B. doznala k tomu, že v rámci předchozího trestního řízení vystupovala jakožto utajená svědkyně J. V., přičemž v tomto řízení vypovídala nepravdivě. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že právní závěry obsažené v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními.

Obvodní soud pro Prahu 4 však dospěl k odlišnému závěru a návrh na povolení obnovy řízení usnesením sp. zn. 31 T 60/2003 ze dne 27. 7. 2010 zamítnul. Stejný osud stihl i stěžovatelem posléze podanou stížnost, jenž byla napadeným usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 370/2010 ze dne 14. 9. 2010 zamítnuta jako nedůvodná. Jen ve stručnosti, nalézací soud konstatoval, po výslechu svědkyně V., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody, a provedení listinných důkazů, nevěrohodnost tvrzení stěžovatele o doznání svědkyně M. k nepravdivé výpovědi a návrh stěžovatele označil za účelový. Jeho pozornosti neunikla časová souvislost podání předmětného návrhu a dodáním stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody, byť povědomost o "přiznání" svědkyně M. měl mít stěžovatel již od roku 2008, kdy však žádné úkony v tomto směru neučinil. Městský soud v Praze připomněl, že S. M., o které stěžovatel tvrdil, že se jedná o utajovanou svědkyni V., vyslechl již v rámci odvolacího řízení vedeného do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2003, pročež tato odmítla vypovídat. Tvrzení o nepravdivosti výpovědi svědkyně mělo podle jeho mínění význam toliko ve vztahu k hodnocení hodnověrnosti jmenované, což je okolnost, se kterou se vypořádal nalézací soud ještě před vynesením rozsudku ze dne 30. 10. 2003. Stížnostní soud se proto zcela ztotožnil se zamítavým rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4.

V ústavní stížnosti stěžovatel projevil nesouhlas s názorem obecných soudů, že tvrzení o doznání svědkyně k nepravdivé výpovědi se dotýká pouze otázky její věrohodnosti, podle stěžovatele se naopak jedná o novou skutečnost, která splňovala podmínku pro povolení obnovy řízení. Bylo třeba přihlédnout k tomu, že výpověď této svědkyně měla podstatný vliv na právní kvalifikaci skutku i na výměru trestu. V rozhodné době se totiž jednalo o osobu mladistvou a na základě její výpovědi byl stěžovatel uznán vinným jednáním kvalifikované skutkové podstaty vytýkaného trestného činu a byl tak ohrožen vyšší trestní sazbou, navíc jeho jednání vykazovalo i vyšší míru nebezpečnosti pro společnost, což obecné soudy jistě zohlednily při rozhodování o výši ukládaného trestu. Stěžovatel dodal, že výslech uvedené svědkyně byl prakticky jediným důkazem svědčícím o prodeji drog stěžovatelem osobě mladší 18 let, v případě doznání svědkyně k nepravdivé výpovědi by tak bylo na místě přehodnotit minimálně výši uloženého trestu. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřoval výslovně v postupu obecných soudů, které neprovedly výslech svědkyně M., aniž by zákonným způsobem odůvodnily, proč tak neučinily.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou přitom způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

V případech ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obvykle posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, tj. zda jejich právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. Ústavnímu soudu v obecné rovině nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41 a násl.). Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Je tedy především na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci z hlediska naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení, což obecné soudy v posuzované věci učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním.

Pokud bylo stěžovatelem poukazováno na možné důsledky potvrzení existence nepravdivé výpovědi S. M., učiněné v roli utajované svědkyně V., tedy nutnost přehodnocení právní kvalifikace spáchaného skutku či minimálně výše uloženého trestu, pak tato eventualita byla ze strany obecných soudů jednoznačně vyloučena. Jak zdůraznil Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném rozhodnutí, "zpochybnění výpovědi svědkyně V. by v kontextu ostatních důkazů nic neměnilo na rozhodnutí o vině, popř. uloženém trestu". Připomněl v této souvislosti nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/04 ze dne 8. 11. 2006, jímž v trestní věci stěžovatele vedené pod sp. zn. 31 T 60/2003 došlo ke zrušení původního usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího sp. zn. 61 To 542/2003 ze dne 21. 1. 2004 z důvodu tzv. opomenutých důkazů. V rámci odůvodnění nálezu se Ústavní soud zabýval mj. i námitkami stěžovatele vznesenými ve vztahu k výpovědi svědkyně V., pročež uvedl, že "ani v případě hypotetického zpochybnění věrohodnosti utajené svědkyně by nedošlo ke změně právní kvalifikace trestného činu, neboť nalézací soud odůvodnil použití kvalifikované skutkové podstaty na základě skutečností, jež nemají s výpovědí J. V. přímou souvislost. Inkriminovaná anonymní výpověď byla v daném případě přípustná jako důkaz mimo jiné i proto, že byla dostatečně podepřena důkazy z neanonymních zdrojů. Důkazní hodnotě výslechu utajované svědkyně tak podle Ústavního soudu přikládá stěžovatel větší význam, než odpovídá závěru, jež obecné soudy učinily."

Z řečeného vyplývá, že samotné tvrzení o nepravdivosti výpovědi utajené svědkyně, i kdyby se ukázalo být oprávněné, nebylo způsobilé vyvolat následky předpokládané v ustanovení § 278 trestního řádu, tj. samo o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině stěžovatele nebo o trestu, což mimochodem dokládá i nedůvodnost výslechu svědkyně M. v rámci řízení o povolení obnovy řízení.

Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že v trestní věci stěžovatele neshledal existenci jakéhokoliv pochybení obecných soudů, které by dosahovalo ústavněprávní roviny. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel dovolává, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže zakládat neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jednání před soudem prvního stupně bylo ústní, veřejné, stěžovatel se ho mohl zúčastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obecné soudy svá rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud proto návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. listopadu 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru