Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 361/06 #1Nález ÚS ze dne 26.07.2007Rozhodování obecných soudů o zvýšení regulovaného nájemného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a... více
Věcný rejstříkNájem
vlastnické právo/ochrana
Byt
vlastnické právo/obsah
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 117/46 SbNU 111
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.361.06.1
Datum vyhlášení07.08.2007
Datum podání12.06.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 696 odst.1, § 671 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Je odepřením spravedlnosti, pokud obecné soudy svým rozhodnutím neposkytnou ochranu vlastnickému právu zakotvenému v čl. 11 odst. 1 Listiny konstatujíce, že v důsledku existence speciálního ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o.z.), odkazujícího na speciální úpravu (zrušenou ovšem pro neústavnost Ústavním soudem), nelze postupovat dle obecných ustanovení a nárok stěžovateli přiznat.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele F. K. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. července 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 čj. 19 Co 8/2006-38.

Narativní část

Stěžovatel se žalobou vůči vedlejší účastnici domáhal uložení povinnosti zaplatit rozdíl mezi nájemným placeným vedlejší účastnicí a nájemným obvyklým. Soud však žalobu v této části zamítl s tím, že způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení i případy, kdy je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, má stanovit dle § 696 odst. 1 o.z. zvláštní předpis. Vzhledem k existenci této speciální úpravy není možné aplikovat obecné ustanovení § 671 odst. 1 o.z. Na základě odvolání stěžovatele odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně v zamítavých výrocích.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud ve svém nálezu vycházel především z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006, ve kterém apeloval na obecné soudy, aby naplnily svou základní funkci a poskytly ochranu subjektivním právům a právem chráněným zájmům jednotlivců tak, že nebudou zamítat žaloby na zvýšení nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Vzhledem k tomu, že závěry obsažené ve výše uvedeném nálezu se týkají i této konkrétní věci, Ústavní soud zamítavé rozhodnutí obecných soudů, resp. soudu odvolacího zrušil.

Obecné soudy neposkytly ochranu právům stěžovatele a odepřely tak ochranu jeho základnímu právu na ochranu majetku zakotvenému v čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Stanislav Balík. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 361/06 ze dne 26. 7. 2007

N 117/46 SbNU 111

Rozhodování obecných soudů o zvýšení regulovaného nájemného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 26. července 2007 sp. zn. II. ÚS 361/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. F. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti vedlejší účastnici J. M. v části týkající se doplatku nájemného.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38 se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tím, že jím bylo zasaženo do jeho práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 16 C 121/2005, z něhož zjistil následující:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 28. 11. 2005 č. j. 16 C 121/2005-16 rozhodl, že žalovaná (nyní vedlejší účastnice - viz záhlaví tohoto rozhodnutí) je povinna zaplatit žalobcům (vedle stěžovatele dále V. J., J. B. a Ing. V. K., dále též "žalobci") částku 30 Kč s poplatkem z prodlení, dále vyčísleným (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 3 388 Kč, 20 Kč a 5 118 Kč. Výrokem III zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali po žalované zaplacení příslušenství pohledávek a poplatku z prodlení tak, jak dále ve výroku vymezeno. Žalobcům pak uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Žalobci se po žalované v projednávané věci domáhali jednak zaplacení doplatku nájemného (3 338 Kč za dva měsíce), dále částky 2 x 25 Kč za vybavení bytu a úhrady vyúčtování záloh za služby za období 2000-2002 (5 118 Kč), vše s příslušenstvím, resp. s poplatky z prodlení. Žalovaná užívá blíže označený byt v nemovitosti, již vlastní žalobci. Soud v části odůvodnění relevantní z pohledu projednávané ústavní stížnosti dospěl k závěru, že žalobci na zvýšené nájemné nárok nemají. Způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení i případy, kdy je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, má stanovit dle § 696 odst. 1 občanského zákoníku zvláštní předpis. Vzhledem k existenci této speciální úpravy není možné aplikovat obecné ustanovení § 671 odst. 1 občanského zákoníku.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2006 č. j. 19 Co 8/2006-38 rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a žalobcům uložil zaplatit žalované náklady řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně správně a dostatečně zjistil skutkový stav, řádně hodnotil provedené důkazy a své rozhodnutí odůvodnil v souladu s § 157 odst. 2 občanského soudního řádu a nepochybil ani v právním hodnocení věci. Pokud jde o požadavek žalobců na zaplacení rozdílu mezi placeným nájemným a nájemným "ekonomicky odůvodněným", uvedl, že soud prvního stupně rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a že nemá důvodu od vyslovených právních závěrů se odchýlit. Dodal, že žalovaná hradí regulované nájemné, které jí bylo dříve předepsáno, a dohoda o nájemném, byť regulovaném, mezi účastníky uzavřena byla.

Stěžovatel napadá závěry odvolacího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Domnívá se, že jeho vlastnickému právu není poskytnuta soudní ochrana. Z neexistence zvláštního předpisu dle § 696 odst. 1 občanského zákoníku nelze dle něj usuzovat na neoprávněnost požadavku stěžovatele na úhrady za užívání bytu ve spravedlivě stanovené výši na hranici ztrátového hospodaření a odvozovat nárok nájemce na ochranu stavu, který je protiústavní. Direktivně stanovené základní úhrady za užívání bytu pod hranicí ztrátového hospodaření nesplňují podmínky § 671 občanského zákoníku. Úhrady nesplňující podmínky § 671 odst. 1 občanského zákoníku nelze považovat za nájemné a jejich úpravu za jednostranné zvýšení nájemného. Stěžovatel se žalobou domáhal nájemného ve výši obvyklé vzhledem k tomu, že nedošlo k dohodě o ceně. Nejedná se tak o zvyšování nájemného, ale domáhání se spravedlivé výše úhrad, když jiná výše nebyla mezi stranami sjednána. Odkaz soudu na chybějící pokyny k postupu, jak se domáhat nájemného v obvyklé výši, nepovažuje stěžovatel za dostatečný důvod pro zamítnutí žaloby. Svůj požadavek považuje za oprávněný.

Podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Městský soud v Praze, a vedlejší účastníky řízení, Ing. V. K., J. B., V. J. a J. M., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Vedlejší účastnice J. M. navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl a stěžovateli uložil povinnost uhradit jí náklady právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem ve výši 25 000 Kč. Zastává shodný názor jako obecné soudy, totiž že § 671 odst. 1 občanského zákoníku nemůže být s ohledem na speciální úpravu v § 696 odst. 1 občanského zákoníku aplikován. Nárok stěžovatele považuje za neoprávněný. Dále se pak vyjadřuje k požadavku stěžovatele na platby za vybavení bytu a úhradu vyúčtování záloh, o čemž obecné soudy sice též rozhodovaly, nicméně čímž se stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně nezabývá.

Ostatní účastníci se, ač doloženě vyzváni, k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud předem uvádí, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele směřuje dle svého odůvodnění pouze do závěrů odvolacího soudu týkajících se jeho požadavku na úhradu doplatku nájemného, neměl důvodu přezkoumávat důvody rozhodnutí soudu o platbách za vybavení bytu a úhrady vyúčtování záloh za služby za léta 2000-2002.

Ústavnísoud se ke shodné otázce, která byla předmětem napadených rozhodnutí, opakovaně ve své judikatuře vyjádřil, a to zejména v nálezu pléna ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.; dále viz např. nález ze dne 8. 2. 2006 sp. zn. IV. ÚS 611/05, nález ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. I. ÚS 717/05, nález ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 111/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 34 a č. 64, svazek 41, nález č. 102, aj.), v němž upozornil, že není přípustné přenášet sociální zátěž jedné skupiny lidí (nájemci) na skupinu druhou (pronajímatelé) a není ani přípustné vytvářet různé kategorie pronajímatelů v závislosti na tom, zda nájemné v bytech jedné skupiny podléhá regulaci, či nikoliv. Zdůraznil, že flagrantní důsledky nečinnosti zákonodárce vedou k nutnosti nahradit instrumenty právní ochrany pronajímatelů chybějící na úrovni "obyčejného" zákona využitím principů ústavněprávní regulace. Je na obecných soudech, konstatoval Ústavní soud, aby naplnily svoji základní funkci a zajistily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Zamítání těchto žalob z důvodů souhrnně obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005 sp. zn. 26 Cdo 867/2004 (posléze využívaných v usneseních odmítajících dovolání pro nepřípustnost - viz usnesení sp. zn. 26 Cdo 80/2005, sp. zn. 26 Cdo 819/2005, sp. zn. 26 Cdo 1647/2005, sp. zn. 26 Cdo 1912/2005), označil Ústavní soud za porušení čl. 36 Listiny.

Shora uvedené plně dopadá i na projednávaný případ, a Ústavnísoud proto neshledal důvod se od citovaného rozhodnutí odchýlit. I pro projednávaný případ tak platí, že obecné soudy svým rozhodnutím odepřely stěžovateli ochranu jeho vlastnického práva, když konstatovaly, že v důsledku existence speciálního ustanovení § 696 odst. 1 občanského zákoníku, odkazujícího na speciální úpravu, zrušenou ovšem pro neústavnost Ústavním soudem, nelze postupovat dle obecných ustanovení a nárok stěžovateli přiznat. Jak Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 80), není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu "mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona"; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae. Ústavní soud má v souladu s citovaným nálezem pléna sp. zn. Pl. ÚS 20/05 za to, že obecné soudy mají za přispění principů obsažených v myšlenkových konstrukcích tvořících nosné rozhodovací důvody dosavadní judikatury Ústavního soudu dostatek platné právní úpravy, aby rozhodly a poskytly ochranu základním právům účastníků, kteří před ně přinesli svůj spor. Obecné soudy tak musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci, což je však otázkou jednoduchého práva, a tedy plně v jejich kompetenci. Je přitom nutno se vyvarovat libovůle; rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. Ústavní soud podotýká, že tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1. 1. 2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem.

Ústavnísoud tedy dospěl k závěru, že obecné soudy, resp. odvolací soud, jehož rozhodnutí je výhradně napadeno, nesplnily svou úlohu poskytovat ochranu právům a svým postojem k návrhu stěžovatele odepřely ochranu jeho základnímu právu garantovanému čl. 11 odst. 1 Listiny. Vzhledem k vysloveným závěrům Ústavní soud po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání, se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Oproti tomu návrh vedlejší účastnice na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavnímsoudem odmítl, neboť pro postup dle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu neshledal s ohledem na své rozhodnutí ve věci samé důvod.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru