Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 361/03Usnesení ÚS ze dne 15.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/limit délky
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.361.03
Datum podání02.07.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 71 odst.3

2/1993 Sb., čl. 8

209/1992 Sb., čl. 6 odst.3, čl. 14 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 361/03 ze dne 15. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatele R. S., zastoupeného advokátem JUDr. F. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 7 T 49/2003, a proti postupu Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v Praze, ve věci vedené pod ČTS: ÚOOZ-33/V7-2002, a Okresního státního zastupitelství v Chebu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Zt 123/2002, za účasti Okresního soudu v Chebu jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 7. 2003 aiv ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Okresního soudu v Chebu uvedené v záhlaví a postup policejních orgánů a Okresního státního zastupitelství v Chebu ve věci jeho trestního stíhání. Tvrdí, že jednáním orgánů činných v trestním řízení bylo omezeno jeho právo na svobodu pohybu a porušeno právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby dle čl. 6 odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dle čl. 14 odst. 3 písm. b) a e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení a propustil jej na svobodu (výrok I. navrhovaného petitu). Dále navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že jednáním orgánů činných v trestním řízení označených v záhlaví byla porušena základní práva stěžovatele dle článku 14 odst. 3 písm. b) a e) Paktu a dle článku 6 odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy, důkazy získané tímto postupem do 21. 8. 2002 (minimálně do 21. 5. 2002) jsou nezákonné a v dalším řízení je není možno použít, z důkazní situace poté není možno usuzovat na důvodnost dalšího trestního stíhání stěžovatele a toto se zastavuje (výrok II. navrhovaného petitu).

Z obsahu spisového materiálu připojeného k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že usnesením policejního rady Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu v Praze ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. ČTS:ÚOOZ-33/V7-2002-V3, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin účasti na zločinném spolčení podle § 163a) odst. 1 zákona č. 140/1991 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a) odst. 1, 2 písm. b), c) trestního zákona, spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Okresní soud v Chebu rozhodl usnesením ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 3 Nt 61/2002, o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů § 67a), b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dne 19. 8. 2002 rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu, když důvod vazby dle § 67 písm. b) trestního řádu pominul ze zákona dne 14. 8. 2002. O stížnosti stěžovatele rozhodoval Okresní soud v Chebu, který ji usnesením ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 3 Nt 556/2002, zamítl.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu rozhodl usnesením ze dne 25. 4. 2003, čj. 3 Zt 123/2002-801, o ponechání stěžovatele ve vazbě. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na předchozí usnesení o vzetí do vazby a o dalším trvání vazby. Zdůraznil, že se dosud nepodařilo bezpečně zjistit totožnost stěžovatele. I s ohledem na výši trestu, jímž je ohrožen, nadále hrozí důvodná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání i postihu. Zároveň poukázal na rozsáhlost a obtížnost věci i na nutnost pořídit překlady rozhodnutí do mateřského jazyka stěžovatele. Pro tyto okolnosti nebylo možno trestní stíhání doposud skončit.

Stěžovatel podal proti tomuto usnesení zastupitelství stížnost. Dle jeho názoru probíhá trestní stíhání od počátku v rozporu s trestním řádem a shromážděné důkazy neprokazují, že by se podílel na uváděné trestné činnosti. Zpochybnil i okolnosti ustanovení původního obhájce a poukázal na nezákonnost důkazů provedených v té době.

Okresní soud v Chebu zamítl stížnost usnesením ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 7 T 49/2003. V odůvodnění svého rozhodnutí upozornil na to, že trestní stíhání bylo zahájeno proti osobě vystupující pod jménem R. S. Tato osoba byla zadržena a následně vzata do vazby. Později na podkladě získaných poznatků i tvrzení obviněné osoby bylo policejním radou rozhodnuto, že řízení bude nadále vedeno proti této osobě, ale již pod jménem R. S. Jeho totožnost se však doposud nepodařilo zcela bezpečně prokázat. K tomu je nezbytné ztotožnit otisky prstů stěžovatele s osobou, které byl vydán cestovní pas na jméno R. S. V tomto směru již byla učiněna žádost v Indické republice. Až na podkladě vyžádané zprávy bude moci být totožnost stěžovatele spolehlivě prokázána. Na podkladě důkazů obsažených ve spisovém materiálu (výpovědi některých spoluobviněných a svědků, rekognice) lze ovšem dovodit podezření, že osoba stěžovatele může být tou osobou, která se měla na stíhané trestné činnosti podílet. Otázka pozdější procesní použitelnosti, věrohodnosti či váhy takových důkazů bude předmětem dalšího dokazování, a to i v rámci případně nařízeného hlavního líčení u soudu. I další shromážděné důkazy opodstatňují podezření, že se stěžovatel dopustil skutku, pro nějž je stíhán. Okresní soud uzavřel, že je nepochybně dán vazební důvod dle § 67 písm. a) trestního řádu, neboť doposud nebyla spolehlivě zjištěna identita stěžovatele, který je stíhán pro závažný trestný čin a je ohrožen vysokým trestem odnětí svobody.

Stěžovatel napadl usnesení stížnostního soudu i postup orgánů činných v přípravném řízení projednávanou ústavní stížností. Vyslovil v ní přesvědčení, že uvedené důvody vazby nemohou obstát. Poukázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 121/02. Důvod vazby, že se zjišťuje totožnost obviněného a vyrozumění, že pro další řízení bude jeho osoba vedena pod jménem R. S., si dle jeho názoru protiřečí. Stěžovatel od počátku trestního řízení tvrdí, že se jmenuje R. S., což prokazuje cestovním pasem. Uvádí, že na jedné straně s ním orgány České republiky jednají jako s osobou R. S. (např. v řízení o povolení pobytu), na druhé straně ji v trestním řízení zpochybňují. Poukazuje na své ústavní právo na svobodu pohybu a uvádí, že v době výkonu vazby mu skončila platnost řádně vystaveného povolení k pobytu. Po propuštění z vazby tak bude nucen opustit území České republiky. Upozorňuje, že na začátku byl stíhán jako R. S., ač se prokazoval dokladem totožnosti na jméno R. S. Orgány činné v trestním řízení tak daly najevo, že nemají jasno o určitosti osoby, která se měla trestného jednání dopustit. Trestní řízení trpí dle jeho názoru i dalšími vadami, na něž v jeho průběhu upozorňoval. Ve svých žádostech o přezkoumání postupu policejního orgánu i v podnětu k výkonu dohledu upozorňoval na nedostatky v provádění důkazů i ve vyrozumívání obhájce o úkonech na počátku trestního stíhání, kdy bylo zřejmé, že obhajoba není vykonávána. Má za to, že některé důkazy jsou z tohoto důvodu nepoužitelné. Poukazuje na nález Ústavního soudu IV. ÚS 282/2000. Dozorující státní zástupce ovšem žádné závady neshledal. Stěžovatel předpokládá, že uváděné skutečnosti posoudí nestranně a objektivně i soud, ale s ohledem na dobu, kterou již strávil ve vazbě, i s přihlédnutím k argumentům v odůvodnění napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Chebu považuje za nutné obrátit se na Ústavní soud, aby tak předešel dalšímu porušování svých ústavních práv. Ústavní soud by měl uvážit i to, že důkazní situace vůbec neumožňuje projednání jeho věci před soudem. Některé nezákonně provedené důkazy již nelze opakovat, není možné rozhodnout o vině stěžovatele, a proto by trestní stíhání proti němu mělo být zastaveno.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Okresní soud v Chebu a vedlejšího účastníka řízení Okresní státní zastupitelství v Chebu, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Okresní soud v Chebu ve svém vyjádření upozornil na to, že o námitkách stěžovatele bylo několikrát rozhodováno dozorujícím státním zástupcem i soudem. Má za to, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení zákona ani ústavních práv stěžovatele. O stížnosti bylo rozhodnuto včas a řádně. Rozhodnutí, jež považuje soud za správné, bylo také náležitě odůvodněno. Poukázal na znění § 67 trestního řádu, z něhož dovodil, že soud při rozhodování o vazbě hodnotí nejen předložené důkazy, ale i další skutečnosti a indicie, které případně nebudou později v řízení před soudem použity. Otázku procesní použitelnosti důkazů bude řešit až procesní soud při rozhodování ve věci samé. Rozhodování o vazbě je vždy rozhodováním na podkladě toliko důvodných podezření a obav. Rozhodně se při něm neposuzuje otázka viny. Případná procesní pochybení bude posuzovat soud v rámci hodnocení důkazů. Pokud některý z důkazů bude vykazovat vady, nebude v řízení použit a zcela jistě k němu nebude přihlédnuto ani při posuzování viny stěžovatele. Soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že je plně prokázána jeho totožnost. Uvedl, že touto totožností se zabývala všechna doposud vydaná rozhodnutí soudu a byla řešena i v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2003, sp. zn. 1 Nt 70/2003, jímž bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do SRN a jímž byl stěžovatel vzat do vydávací vazby. Poukázal na spisový materiál a provedené expertízy, z nichž vyplývá, že nelze vyloučit, že cestovní pas stěžovatele není padělaný či pozměněný. Domovský stát dosud nereagoval na žádosti o potvrzení identity stěžovatele. Lze však vyloučit, že stěžovatel je totožný s osobou R. S. Rozhodující ale je, že podezření ze spáchání trestné činnosti včetně samotného zahájení trestního stíhání směřuje k osobě stěžovatele bez ohledu na to, pod jakým jménem je označován. Stran vytčené nemožnosti seznámit se se spisovým materiálem poukázal na záznamy o prostudování spisu ze dne 25. 3. 2003 a 27. 3. 2003, z nichž vyplývá, že k žádnému zkrácení práv v tomto směru nedošlo. Stěžovatel měl možnost se seznámit s vyšetřovacím spisem a byl splněn jeho požadavek na ústní překlad celého spisového materiálu.

Okresní státní zastupitelství v Chebu se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdalo.

Ústavní soud je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti a nemůže jej sám měnit. Není naproti tomu vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Proto není v rozporu s jeho posláním, když napadené rozhodnutí přezkoumá i z jiných hledisek (srov. nález II. ÚS 305/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, str. 217 a násl.). Vzhledem k tomu, že stěžovatel napadl mimo jiné rozhodnutí soudu, jenž zamítl stížnost proti usnesení státního zástupce o jeho ponechání ve vazbě, konkrétně právní závěry soudu o trvajících důvodech vazby, Ústavní soud se v prvé řadě zabýval tím, zda v projednávané věci nedošlo k porušení práva na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a případně i práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny. Ústavní soud považuje ústavní stížnost v této části za přípustnou, neboť rozhodnutí o vazbě, byť je jen jedním z kroků v kontinuálním toku trestního řízení, je dle ustálené judikatury Ústavního soudu spojeno s pronikavým zásahem do lidských práv.

Dle článku 8 odst. 2, věta prvá Listiny "nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon". Uvedený článek Listiny provádí ustanovení § 67 trestního řádu, jež stanoví důvody vazby. Dle písm. a) uvedeného ustanovení smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména, nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.

Stěžovatel soudu konkrétně vytýká, že důvodnou obavu, že se bude skrývat či uprchne, opřel toliko o skutečnost, že se "zjišťuje jeho totožnost". V této souvislosti poukázal na nález III. ÚS 121/02.

Ústavní soud připomíná, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známé v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své dnes již ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem nebo jestliže jsou tvrzené důvody v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je zapotřebí uvést, že nelze zcela jednoznačně stanovit, zda nastane následek, který je obsažen v § 67 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není při tomto typu rozhodování vždy reálný. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, v daném případě uvedenou v § 67 písm. a) trestního řádu (srov. III. ÚS 185/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, usnesení č. 23).

Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí těmto požadavkům dostálo. Jak konstatoval soud, v dané fázi trestního řízení trvá i nadále podezření ze spáchání trestné činnosti, pro niž je stěžovatel trestně stíhán. Soud vzal za prokázané, že stěžovatel může být osobou, která se měla na stíhané trestné činnosti podílet, a to bez ohledu na jméno, kterým byl či je označován. Uvedl i konkrétní skutečnosti, které ho vedly k obavě, že by se stěžovatel mohl zachovat při svém propuštění na svobodu způsobem, který předpokládá trestní řád ve svém ustanovení § 67 písm. a). Z učiněných zjištění vyplývá, že stěžovatel je cizí státní příslušník, o jehož identitě mají orgány činné v trestním řízení pochybnosti, stejně jako o pravosti cestovního dokladu, který předložil k ověření své totožnosti. I když stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že od počátku trestního řízení tvrdil a prokazoval, že je R. S., a považuje tudíž další kroky vedoucí ke zjištění jeho totožnosti za nadbytečné, nutno vyjít z doposud provedeného dokazování, především z výsledků kriminalistických expertíz, dle nichž nelze vyloučit, že stěžovatelem předložený cestovní pas je pozměněn či padělán. Dožádání o potvrzení identity stěžovatele nebylo jeho domovským státem doposud vyřízeno. Lze se tedy důvodně domnívat, že v případě propuštění na svobodu by stěžovatel vycestoval z území České republiky. Vzhledem k jeho neověřené totožnosti by pak mohlo dojít ke zmaření trestního stíhání. Uvedené pochybnosti ovšem nejsou jediným vazebním důvodem. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, další konkrétní skutečností je reálná hrozba výrazným nepodmíněným trestem odnětí svobody. Ústavní soud nespatřuje tudíž ve vydání napadeného rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě libovůli soudu, jež by spočívala v nekonkrétnosti či neurčitosti uvedeného vazebního důvodu.

Ústavní soud konstatuje, že vyslovené obavy soudu odpovídají skutkovým zjištěním vyvozeným z provedeného dokazování a nelze je tak označit za nedůvodné, a to ani s ohledem na námitky stěžovatele. Za nepřípadný považuje Ústavní soud odkaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS121/02, neboť tímto nálezem bylo zrušeno rozhodnutí obecného soudu, jež mimo konstatování, že obviněný je cizinec s domnělými vazbami na SRN, neobsahovalo další konkrétní skutečnosti, které by útěkovou vazbu ústavně odůvodnily. O srovnatelný případ v projednávané věci nejde. Vzhledem ke všemu uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem soudu došlo k naplnění zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody [čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, jejíž respektování ukládají články 10 a 1 odst. 2 Ústavy]. Jestliže soud řádně a přezkoumatelným způsobem napadené usnesení odůvodnil, není možno v jeho rozhodnutí, jímž nebylo stěžovateli vyhověno, spatřovat ani porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Stěžovatel poukazuje i na omezení svého ústavního práva na svobodu pohybu a pobytu (čl. 14 Listiny, čl. 2 Dodatkového protokolu č. 4 k Úmluvě), neboť v době výkonu vazby mu skončila platnost řádně vystaveného povolení k pobytu. Z obsahu spisového materiálu nevyplývá, že by příslušné orgány rozhodly v rozporu se zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, o zrušení platnosti jeho povolení k pobytu. V případě končící platnosti průkazu o povolení k pobytu je stěžovatel oprávněn požádat dle § 84 uvedeného zákona o prodloužení doby jeho platnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje dále na nezákonný procesní postup policejních orgánů při provádění důkazů a vyrozumívání obhájce o úkonech. Uvádí také, že mu bylo znemožněno seznámit se s kompletním spisovým materiálem a domluvit se před provedením svého výslechu s obhájcem, kterého v době od 14. 5. 2002 do 21. 8. 2002 fakticky neměl. Na tyto skutečnosti opakovaně upozorňoval dozorujícího státního zástupce, ten však v postupu policejních orgánů žádné vady neshledal. Tomuto jeho tvrzení odpovídá výrok nálezu uvedený pod bodem II. návrhové části ústavní stížnosti, v němž se navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že "jednáním policie a dozorujícího státního zastupitelství byla porušena základní práva stěžovatele dle čl. 14 odst. 3 písm. b) a e) Paktu a dle čl. 6 odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy, důkazy získané tímto postupem minimálně do 21. 5. 2002 jsou nezákonné a v dalším řízení je nelze použít, z důkazní situace není možno usuzovat na důvodnost dalšího trestního stíhání stěžovatele a toto se zastavuje". Z uvedeného Ústavní soud dovodil, že předmětem této části ústavní stížnosti je jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat i jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Ústavní soud má tedy přesně vymezené kompetence, které nemůže překročit.

Kompetence Ústavního soudu při posuzování ústavních stížností jsou upřesněny v ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je oprávněn především zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, je Ústavní soud oprávněn zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit jeho oprávnění, aby přikázal jinému státnímu orgánu, jak má v řízení postupovat a ve věci rozhodnout. Pokud stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, takový návrh činí, Ústavní soud není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k navrhovanému rozhodnutí oprávněn.

Nad rámec výše uvedeného považuje Ústavní soud za nutné doplnit, že ústavní soudnictví je založeno na principu subsidiarity, tedy přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, zejména procesními prostředky dle příslušných procesních předpisů. Trestní řízení představuje kontinuální proces zjišťování a hodnocení skutečností, na nichž je posléze postaveno meritorní rozhodnutí. Tento proces podléhá v přípravné fázi průběžné kontrole státního zastupitelství a při rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Nutno vyjít ze skutečnosti, že v době podání ústavní stížnosti nebylo trestní řízení stěžovatele pravomocně skončeno a nacházelo se ve stádiu přípravného řízení. Případné procesní vady lze tudíž napravit zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení a obecnými soudy (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, usnesení č. 78). Obecné soudy budou řešit i otázku procesní použitelnosti provedených důkazů. Ústavní soud je oprávněn zabývat se ochranou základních práv a svobod zásadně až po pravomocném ukončení trestního řízení, poté, kdy jsou vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práv, které zákon stěžovateli poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Přitom dbá o to, aby proces byl spravedlivý jako celek, což v daném stádiu řízení nemůže prejudikovat. Posuzovaná část ústavní stížnosti naznačeným kriteriím z převážné míry nevyhovuje nejen proto, že řízení, proti němuž stěžovatel brojí, dosud probíhá, ale především proto, že stěžovatel nevyužil všechny procesní prostředky obrany.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení napadeného usnesení, dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku dle § 43 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 15. ledna 2004JUDr. Jiří Malenovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru