Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3604/15 #1Nález ÚS ze dne 13.09.2017Nárok soudního exekutora na odměnu v případě úpadku dlužníka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - soudní exekutor
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces
základní ústavní principy/nezávislost soudů/vázanost soudce pouz... více
Věcný rejstříkExekuce
výkon rozhodnutí/náklady řízení
interpretace
Insolvence
insolvence/správce
exekutor
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 170/86 SbNU 751
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.3604.15.1
Datum vyhlášení17.10.2017
Datum podání09.12.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 46 odst.7, § 28

182/2006 Sb., § 109 odst.1, § 5 písm.d


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecné soudy v případech vydání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení odkazují soudního exekutora s jeho pohledávkou na nákladech provedené exekuce k přihlášce do insolvenčního řízení, aniž by reflektovaly kogentní ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu a § 5 písm. d) insolvenčního zákona, dopouští se porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, soudního exekutora, zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 13. září 2017 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015 č. j. 48 Cm 190/2014-44, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Stěžovatel jako soudní exekutor vedl exekuci proti povinnému, vůči němuž bylo v exekučního průběhu řízení zahájeno insolvenční řízení a byl mu ustanoven insolvenční správce. Od povinného byla v exekučním řízení vymožena částka 16 500 Kč, z toho bylo 14 025 Kč vyplaceno oprávněnému, a to již před podáním insolvenčního návrhu. Dále stěžovatel rozhodl, že dle § 46 odst. 7 exekučního řádu se z dosavadního výtěžku exekučního řízení odečítá částka 2 475 Kč určená k úhradě nákladů exekuce a zbývající částka ve výši 0 Kč se vydává insolvenčnímu správci. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí stěžovatele změnil tak, že stěžovatel je v souladu s § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona povinen zaplatit insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty povinného částku 2 475 Kč a se svou pohledávkou nákladů exekuce se přihlásit do insolvenčního řízení. Krajský soud svůj závěr odvodil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 a nepovažoval za rozhodné, zda k vymožení částky došlo před či až po zahájení insolvenčního řízení. Soudního exekutora pohledem krajského soudu nelze zvýhodňovat oproti ostatním věřitelům.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud dovodil aktivní legitimaci soudního exekutora s odkazem na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 z dvojkolejnosti jeho postavení, když v daném případě nevystupoval jako veřejný činitel, nýbrž jako účastník řízení domáhající se nákladů řízení (odměny za svou exekutorskou činnost). Z hlediska bagatelnosti sporu vypořádal Ústavní soud přípustnost ústavní stížnosti tím, že se věc jevila být ústavně významnou a přesahující její individuální rozměr.

Následně Ústavní soud navázal na sérii svých předchozích rozhodnutí, v nichž se danou problematikou již zabýval (sp. zn. IV. ÚS 378/16, I. ÚS 2898/16, III. ÚS 1731/16) a jimiž překonal citované usnesení Nejvyššího soudu, na které se krajský soud odvolával. Ústavní soud označil za protiústavní praxi obecných soudů, které odkazovaly soudní exekutory k přihlašování jejich nákladů v insolvenčním řízení, neboť se tyto neřídily obecnými výkladovými pravidly a svůj postup dostatečně nezdůvodnily. Nadto jejich postupem docházelo k neodůvodněné nerovnosti v přístupu k odměně soudního exekutora a insolvenčního správce.

Krajský soud se dopustil nepřípustné svévole a tím i porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, když nepoužil obecná výkladová pravidla a postupoval v rozporu s § 46 odst. 7 exekučního řádu, které je ve vztahu k § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona ustanovením pozdějším (lex posterior) a zvláštním (lex specialis). Ústavní soud připomněl také ustanovení § 5 písm. d) insolvenčního zákona, které obecné soudy v předchozí protiústavní praxi opomíjely a které umožňuje věřitelům uspokojovat své pohledávky i mimo insolvenční řízení, pokud jim to umožní zákon, což představuje právě případ odpočtu nákladů provedené exekuce podle exekučního řádu.

Ústavní soud proto uzavřel, že zde nebylo třeba aplikovat zvláštní výkladové metody, nýbrž stačilo dodržet znění zákona a jím předepsané postupy. Opačný postup zvolený krajským soudem byl v daném případě rozporný s postupem stanoveným zákonem.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Milada Tomková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 3604/15 ze dne 13. 9. 2017

N 170/86 SbNU 751

Nárok soudního exekutora na odměnu v případě úpadku dlužníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida a soudců Milady Tomkové (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 13. září 2017 sp. zn. II. ÚS 3604/15 ve věci ústavní stížnosti JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, soudního exekutora, se sídlem Strojírenská 47/18, Praha 5 - Zličín, právně zastoupeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, advokátem, se sídlem Plánická 171, Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015 č. j. 48 Cm 190/2014-44, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti vydat insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty povinného celý výtěžek exekuce bez odpočtu nákladů exekuce, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a Kooperativa pojišťovny, a. s., se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, JUDr. Petra Michala, insolvenčního správce, se sídlem CITY TOWER, Hvězdova 1716/2b, Praha 4, a Radomíra Duška jako vedlejších účastníků řízení.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015 č. j. 48 Cm 190/2014-44 byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2015 č. j. 48 Cm 190/2014-44 se ruší.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Včas učiněným podáním splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Stěžovatel se domnívá, že uvedeným soudním rozhodnutím došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost v řízení zaručeného ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě došlo k porušení ustanovení čl. 9 odst. 1 Listiny zakazujícího podrobení nuceným pracím nebo službám a ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, neboť se domnívá, že byl nucen provádět exekuci fakticky bez odměny, a byl tak podroben nucené práci (službě).

2. Z ústavní stížnosti doplněné podáními ze dne 27. 9. 2016 a 2. 2. 2017, napadaného rozhodnutí a spisu vedeného stěžovatelem jakožto soudním exekutorem pod sp. zn. 144 EX 5428/11 zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.

3. Stěžovatel byl pověřen provedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 9. 2010 č. j. 17 EC 19/2010 a na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 14. 6. 2011 č. j. 74 EXE 1089/2011-11 ve prospěch vedlejšího účastníka Kooperativa pojišťovny, a. s., (dále jen "vedlejší účastník - pojišťovna"), proti povinnému, vedlejšímu účastníkovi (dále jen "vedlejší účastník - povinný), Radomíru Duškovi. V průběhu exekučního řízení stěžovatel zjistil, že v posuzované exekuční věci existuje překážka pro provedení exekuce dle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "insolvenční zákon"), neboť vůči vedlejšímu účastníkovi - povinnému bylo dne 27. 9. 2012 zahájeno insolvenční řízení a byl mu ustanoven insolvenční správce (dále jen "vedlejší účastník - insolvenční správce"). Od vedlejšího účastníka - povinného byla v exekučním řízení vymožena částka 16 500 Kč, z toho bylo 14 025 Kč vyplaceno vedlejšímu účastníkovi - pojišťovně, a to již před podáním insolvenčního návrhu. Dále stěžovatel rozhodl usnesením ze dne 11. 9. 2014 č. j. 144 Ex 5428/11-44 tak, že dle ustanovení § 46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád") se z dosavadního výtěžku exekučního řízení odečítá částka 2 475 Kč určená k úhradě nákladů exekuce (výrok I) a zbývající částka ve výši 0 Kč se vydává vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci (výrok II).

4. Proti pravomocnému rozhodnutí stěžovatele podal vedlejší účastník - insolvenční správce - žalobu, na základě které krajský soud ústavní stížností napadaným rozsudkem rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi - insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty vedlejšího účastníka - povinného částku 2 475 Kč (výrok I), žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II) a stěžovatel je povinen zaplatit České republice soudní poplatek ze žaloby ve výši 1 000 Kč. V odůvodnění ústavní stížností napadaného rozsudku krajský soud uvedl, že pokud stěžovatel vymohl při provádění exekuce pohledávku (či její část), vzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení. Tím se stal věřitelem vedlejšího účastníka - povinného a svou pohledávku na náhradu nákladů měl přihlásit do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty podle ustanovení § 109 insolvenčního zákona. Pokud však místo toho rozhodl podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu a odečetl náklady exekuce před vydáním vymoženého plnění, nepřípustně tím zvýhodnil sám sebe jakožto jednoho z věřitelů. Podle názoru krajského soudu je exekutor, tedy i stěžovatel, po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného povinen vydat do majetkové podstaty jím vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel je povinen svou pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení. Tento názor podložil krajský soud odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, uveřejněné pod číslem 32/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní.

II. Argumentace stěžovatele

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel nejprve uvádí, proč v řízení před Ústavním soudem vystupuje jako fyzická osoba ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a nikoli jako orgán veřejné moci. Stěžovatel dále uvádí, že ústavní stížností napadaný rozsudek krajského soudu je v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť neobsahuje dostatečně vysvětlené důvody, které vedly soud ke konkrétnímu závěru. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že krajský soud svým rozsudkem změnil jeho pravomocné rozhodnutí, aniž by k tomu měl odpovídající pravomoc. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel dále polemizuje se shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Toto rozhodnutí však není ústavní stížností napadáno.

6. Stěžovatel má za to, že názor krajského soudu, že soudní exekutor je povinen přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení, je v rozporu s jeho základními právy a svobodami. Rovněž se domnívá, že nesprávný a protiústavní je i názor, že nemůže dojít k tomu, aby byl stěžovatel zvýhodněn před dalšími věřiteli v insolvenčním řízení. Podle názoru stěžovatele má soudní exekutor zákonem stanovený nárok na odměnu, kterou podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu nemusí přihlašovat v insolvenčním řízení, resp. ji zahrnout do majetkové podstaty úpadce. Stěžovatel je přesvědčen, že ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu má přednost před postupem dle insolvenčního zákona, zejména před povinností exekutora přihlásit svou pohledávku podle ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona, tedy, že je oprávněn odečíst vzniklé náklady, včetně odměny, z částky vymožené v dosavadním průběhu exekuce. Postup uplatněný krajským soudem je podle názoru stěžovatele v rozporu s gramatickým výkladem ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu.

7. V podání ze dne 27. 9. 2016 stěžovatel připomíná Ústavnímu soudu jeho nález sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609) a žádá, aby v jeho případě bylo rozhodováno v souladu s tímto nálezem. Podáním ze dne 2. 2. 2017 stěžovatel dále setrvává na svém stanovisku a odkazuje na posun jak v judikatuře obecných soudů, tak v rozhodování Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 11/84 SbNU 147)].

III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení

8. Soudce zpravodaj podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům řízení.

9. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že považuje za bezpředmětné, aby se podrobně vyjadřoval k předložené ústavní stížnosti, a to s ohledem na aktuální vývoj judikatury Ústavního soudu (s odkazem na shora citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 378/16). Vedlejší účastník - insolvenční správce uvedl, že sdílí názor vyslovený v odlišném stanovisku soudce Ústavního soudu připojeném ke shora citovanému nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 a má za to, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta, resp. zamítnuta. Vedlejší účastník - pojišťovna a vedlejší účastník - povinný možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili.

10. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka - insolvenčního správce Ústavní soud stěžovateli k replice nezasílal, neboť se v nich jen odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu a nevnáší do posuzovaného případu nové skutečnosti či právní úvahy, které by byly stěžovateli - vzhledem k obsahu jeho podání - neznámé.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a na základě úvah vyjádřených v bodech 12 a 13 dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

12. V prvé řadě Ústavní soud posuzoval, zda ústavní stížnost byla podána stěžovatelem oprávněným podat ústavní stížnost, tedy disponujícím aktivní stížnostní legitimací. Ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu předpokládá, že ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí či jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod může být podána fyzickou nebo právnickou osobou, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545; všechna zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že je nezbytné odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy exekutor vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení, a v těchto případech tedy i subjektem, který může být v postavení účastníka řízení před Ústavním soudem (viz bod 7 stanoviska). Při posuzování aktivní legitimace stěžovatele je nutné také zdůraznit, že podle ustanovení § 3 exekučního řádu exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu. Tím je zákonem určený nárok, který - v případech spojených s odměnou exekutora - dává exekutorovi aktivní legitimaci v řízeních o ústavní stížnosti. K podobnému závěru dospěl Ústavní soud i např. ve shora citovaných nálezech sp. zn. IV. ÚS 378/16 a sp. zn. IV. ÚS 2264/16 nebo v nálezu sp. zn. I. ÚS 2898/16 ze dne 21. 2. 2017 (N 32/84 SbNU 381) a nálezu sp. zn. III. ÚS 1731/16 ze dne 18. 7. 2017 (N 126/86 SbNU 161). Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě je soudní exekutor subjektem oprávněným podat ústavní stížnost.

13. Dalším nezbytným předpokladem meritorního zkoumání dané věci je vyloučení tzv. bagatelnosti věci. Bagatelnosti případu, včetně její právní hranice, se Ústavní soud obsáhle věnoval v nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89). V posuzovaném případě, který probíhá pro částku 2 475 Kč je zcela mimo pochybnost, že se jedná o bagatelní částku. Bylo tedy nezbytné, aby došlo současně ke splnění dalších podmínek identifikovaných Ústavním soudem v citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 (tj. jedná se o natolik intenzivní zásah, že ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny vyvolává kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody, případně má konkrétní přezkum zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů). Tyto podmínky však v posuzovaném případě splněny nejsou. Přestože Ústavní soud dospěl k závěru o zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, nejedná se o kolizi se samotnou podstatou zasaženého základního práva a svobody. Vzhledem k tomu, že podobnými případy se Ústavní soud již zabýval (viz bod 16), nelze ani konstatovat, že by daná otázka nebyla Ústavním soudem doposud vyřešena. Ústavní soud může provést meritorní přezkum také v případech, kdy je dotčená částka způsobilá citelně zasáhnout životní situaci stěžovatele (např. z hlediska jeho celkových sociálně-finančních poměrů), jak plyne z nálezu sp. zn. II. ÚS 262/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 241/83 SbNU 747). Ani tato podmínka v projednávaném případě splněna není. Ústavní soud se proto přiklonil ke stanoviskům vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 1189/15 ze dne 13. 12. 2016 (N 240/83 SbNU 739) a nálezu sp. zn. III. ÚS 2857/15 ze dne 24. 5. 2017 (N 88/85 SbNU 495), tedy že se věc jeví z hlediska zachování ústavnosti natolik významná, že určitým způsobem přesahuje její individuální rozměr a případnou námitku "bagatelnosti". Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že je namístě provést meritorní přezkum, byť se jedná o relativně marginální částku.

V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K tomu má pravomoc pouze tehdy, pokud obecné soudy svými rozhodnutími zasáhly do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzické či právnické osoby, aniž by respektovaly ústavní pořádek České republiky, včetně relevantních mezinárodních závazků právní povahy. Proto Ústavní soud napadený rozsudek krajského soudu přezkoumal z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je rozpor mezi výkladem ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu zastávaným stěžovatelem a krajským soudem. Tento rozpor se následně v aplikaci tohoto ustanovení projevuje v otázce, zda je soudní exekutor povinen vydat insolvenčnímu správci celé vymožené plnění, včetně odečtených nákladů exekuce s tím, že exekutor své náklady přihlásí v insolvenčním řízení, což je názor zastávaný krajským soudem, anebo vymožené plnění snížené o náklady exekuce; tento názor zastává stěžovatel. Krajský soud svůj názor opírá o shora citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. V něm Nejvyšší soud uvedl, že v takových případech dochází ke konkurenci dvou zákonných ustanovení: ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu a ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) a b) insolvenčního zákona. Pokud tedy soudní exekutor vymohl při provádění exekuce pohledávku, či její část, vzniká mu právo na náhradu nákladů řízení a tuto pohledávku je dle názoru Nejvyššího soudu povinen řádně přihlásit do insolvenčního řízení k jejímu uspokojení z majetkové podstaty úpadce. Tak jako ostatní věřitelé - v opačném případě by dle stanoviska Nejvyššího soudu došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce. Z těchto důvodů je Nejvyšší soud přesvědčen, že nelze aplikovat ustanovení § 46 odst. 7 věty druhé exekučního řádu v jeho doslovném znění.

16. Uvedeným rozporem a ústavní konformitou jeho řešení obecnými soudy se Ústavní soud již zabýval v několika nálezech. Ochranu základních práv soudním exekutorům přiznal Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 (N 166/82 SbNU 609). V tomto nálezu konstatoval, že dosavadní praxe obecných soudů odkázat soudní exekutory k přihlášce svých nákladů do insolvenčního řízení je protiústavní; obecné soudy se neřídily obecnými výkladovými pravidly a svůj postup dostatečně neodůvodnily. Podobný závěr vyslovil Ústavní soud i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2264/16 ze dne 17. 1. 2017 (N 11/84 SbNU 147). I v něm ve vztahu exekučního řádu a insolvenčního zákona zdůrazňuje nezbytnost použití obecných interpretačních pravidel, tj. aplikoval zásady lex posterior derogat legi priori a lex specialis derogat legi generali. Ustanovení exekučního řádu je pozdější (posterior) a speciální (specialis). Ústavní soud dále argumentuje tím, že není správné, aby insolvenční správce měl zaručenu náhradu nákladů, a soudní exekutor nikoli. Ústavní soud to považuje za neodůvodněnou nerovnost. Velmi podobná je argumentace v nálezu sp. zn. I. ÚS 2898/16 ze dne 21. 2. 2017 (N 32/84 SbNU 381). V nálezu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1731/16 (viz výše) Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy nerespektovaly kogentní normu § 46 odst. 7 exekučního řádu, svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, a tím ze svých rozhodnutí učinily projev libovůle.

17. Ústavní soud opakovaně dospěl k závěru, že exekutor je oprávněn z částky vymožené v rámci exekuce odečíst náklady exekuce v tom smyslu, že si je ponechá a do insolvenčního řízení vydá vymožené plnění snížené o tyto náklady. V těchto případech proto není povinen přihlásit svou pohledávku, tj. náklady exekučního řízení, do insolvenčního řízení. Ústavní soud se v těchto případech přidržel jazykového výkladu ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu, neboť neshledal, že by pro odchýlení se od jednoduchého jazykového výkladu existoval dostatečný důvod. Ustanovení § 46 odst. 7 věty druhé exekučního řádu zní: "Insolvenčnímu správci ... exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění ..."

18. V nyní posuzovaném případě krajský soud své rozhodnutí také odůvodňuje odkazem na již několikrát citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3182/2014. Jak již Ústavní soud uvedl ve shora citovaných nálezech, odůvodnění tohoto rozhodnutí je velmi schematické a Nejvyšší soud se bez zjevného důvodu odchyluje od textu právního předpisu, aniž však pro svůj závěr uvádí dostatečnou argumentaci. Reprodukce takového postupu v rozhodovací praxi obecných soudů je pak dle názoru vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 1731/16 (viz výše) v rozporu se zákonným ustanovením, což - při absenci dostatečné argumentace, včetně argumentace o dostatečné pravomoci krajského soudu rozhodnout v rozporu s pravomocným rozhodnutím stěžovatele - je nepřípustnou svévolí porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces, jakož i princip vázanosti soudce zákonem. Pro shrnutí dosavadní praxe Ústavní soud uvádí, že tento právní názor dále uplatnil Nejvyšší soud například ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 20 Cdo 2272/2016 nebo v usnesení ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1721/2016. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích odvolává na shora citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, aniž by svou argumentaci prohloubil. K revizi této praxe došlo až po intervenci Ústavního soudu například v usnesení ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 20 Cdo 3541/2016, a je tedy patrné, že Nejvyšší soud svou praxi změnil. Ústavní soud připomíná, že usnesení sp. zn. 21 Cdo 3182/2014 není v nyní posuzovaném případě předmětem meritorního ústavního přezkumu a ani v minulosti jím nebylo. Vzhledem k důrazu, který na ně obecné soudy kladou, je Ústavní soud nemůže pominout.

19. Na závěrech učiněných ve shora citovaných nálezech nemá Ústavní soud důvod cokoli měnit a přidrží se jich i v nyní posuzovaném případě. Pouze pro doplnění uvádí, že obecné soudy zcela pominuly znění ustanovení § 5 písm. d) insolvenčního zákona: podle něj je možné, aby věřitelé uspokojovali své pohledávky i mimo insolvenční řízení, pokud jim to umožní zákon. Při využití presumované konzistentnosti normativního textu lze říci, že dle textu insolvenčního zákona i příslušného ustanovení je rozdíl mezi souslovím "tento zákon", resp. "tohoto zákona", což je insolvenční zákon, a "zákon", což je jiný zákon než insolvenční zákon. Tímto jiným zákonem je bezpochyby i exekuční řád. Není proto nezbytné aplikovat žádná specifická výkladová pravidla a exekutor je povinen vydat výtěžek exekuce do insolvenčního řízení, avšak je oprávněn předtím odečíst náklady provedené exekuce, které nepřihlásí do insolvenčního řízení, ale jejich náhradu si ponechá.

20. Ústavní soud uzavírá, že nepochybně mohou nastat situace, v nichž je nezbytné odchýlit se od znění normativního textu. Takový postup ovšem musí být dostatečně odůvodněn a v odůvodnění mu musí soudy věnovat dostatečný prostor. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě není. Insolvenční zákon mezi jednu ze zásad řadí i možnost věřitele postupovat mimo insolvenční řízení [viz ustanovení § 5 písm. d) insolvenčního zákona], pokud to umožní jiný zákon - v tomto případě exekuční řád. Není tak nutné aplikovat zvláštní výkladové metody, stačí dodržet znění zákona a jím předepsané postupy. Opačný postup uplatněný v posuzovaném případě krajským soudem je v rozporu s postupem stanoveným zákonem.

21. Z výše uvedeného plyne, že stěžovatelovy námitky jsou opodstatněné a důvodné. Proto Ústavnísoud podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky uzavřel, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu i princip vázanosti soudce zákonem, jelikož obecné soudy nerespektovaly vzájemný vztah insolvenčního zákona a exekučního řádu plynoucí z ustanovení § 5 písm. d) insolvenčního zákona a ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu. Napadený rozsudek krajského soudu je vzhledem k tomu nedostatečně zdůvodněn a v kontextu právní úpravy je projevem svévole, neboť bez zjevného důvodu nerespektuje všeobecně závaznou zákonnou právní úpravu. Krajským soudem uplatněný postup je v rozporu s právem stěžovatele na soudní ochranu podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.

22. Stěžovatel dále namítal rozpor postupu krajskéhosoudu s jeho dalšími zaručenými základními právy a svobodami, konkrétně s právem na rovnost v řízení zaručenou ustanovením čl. 37 odst. 3 Listiny, práva nebýt podroben nuceným pracím nebo službám (ustanovení čl. 9 odst. 1 Listiny) a právem na ochranu vlastnického práva, včetně zákazu omezení vlastnického práva bez splnění Listinou stanovených podmínek (ustanovení čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny). Co se týče rovnosti, pak se tato námitka stěžovatele zcela míjí s podstatou projednávaného případu. Přestože Ústavní soud se těmito úvahami okrajově zabýval ve shora citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2264/16, nelze bez dalšího říci, že by v podobných případech docházelo k popření principu rovnosti. Tyto úvahy však nejsou pro posuzovaný případ relevantní: srovnávat postavení exekutora a insolvenčního správce bez dalšího nelze, neboť k tomu chybí relevantní kritéria srovnání. Nepřípadný je i odkaz na zákaz nucených prací a služeb a ochranu vlastnického práva. Ústavní soud již ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 upozornil na riziko neuspokojení zákonem daných nároků. V této souvislosti je možno poukázat i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii ze dne 23. 11. 1983, č. stížnosti 8919/80, citovaný plénem Ústavního soudu, případně rozsudek ve věci Graziani-Weiss proti Rakousku ze dne 18. 1. 2012, č. stížnosti 31950/06. K nucené práci či službě by došlo, pokud byla podmíněna nespravedlivým nátlakem na obecný či konkrétní výkon činností exekutora. Tak tomu ovšem v nyní posuzovaném případě není.

23. Jako obiter dictum Ústavnísoud připomíná závěr vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3250/14 ze dne 1. 7. 2016 (N 123/82 SbNU 25). Protiústavní postup obecného soudu totiž nemůže po kasačním zásahu vést k postihu vedlejšího účastníka - povinného a založit mu další povinnost i v případě, že soud schválil oddlužení podle ustanovení § 404 a n. insolvenčního zákona. Krajský soud je povinen i nadále šetřit základní práva a svobody nejen účastníků řízení, ale i dalších osob.

24. S ohledem na výše popsaný nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele nasoudní ochranu zaručených ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení principu vázanosti soudce zákony podle ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci (viz ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru