Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3602/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3602.10.1
Datum podání17.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 146 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3602/10 ze dne 3. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. Ch., právně zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2010 sp. zn. 23 Co 482/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 15. 7. 2010, č.j. 18 C 130/2006 149, výrokem I. zastavil řízení a výrokem II. stanovil žalobcům povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 137.880,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení bylo zcela v souladu s ustanoveními § 142 a násl. občanského soudního řádu a odpovídalo plně okolnostem daného případu. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tak, že předmětem řízení bylo celkem sedm nároků, přičemž žalobci nejprve vzali částečně zpět žalobu v rozsahu pěti nároků a následně účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, jíž se vzdali práva na náhradu nákladů řízení pouze co do rozsahu dvou nároků, o nichž se vedlo řízení po částečném zpětvzetí žaloby. Vzhledem k tomu, že částečné zastavení řízení bylo dle závěru soudu prvního stupně způsobeno žalobci, neboť k němu nedošlo v souvislosti s plněním žalované, přiznal soud dle § 146 odst. 2 o.s.ř. žalované náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud shledal odvolání žalobců důvodným a aniž ve věci nařizoval jednání, rozhodnutí prvoinstančního soudu změnil. Soud dospěl k závěru, že je na místě aplikace ust. § 150 o.s.ř., a tudíž nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, což odůvodnil charakterem sporu, nedostatečnou zákonnou úpravou ve vztahu k předepsaným náležitostem vyúčtování a komplikovaným vztahem účastníků i jejich následnou dohodou o narovnání. Dále uvedl, že soud prvního stupně navíc nesprávně vypočetl výši nákladů řízení, a proto též přisvědčil odvolacím námitkám žalobců.

Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění a navíc obsahuje ve značné míře i znaky libovůle ze strany odvolacího soudu. Pro použití ust. § 150 o.s.ř. spatřuje odvolací soud za důvody hodného zvláštního zřetele charakter sporu, nedostatečnou zákonnou úpravu ve vztahu k předepsaným náležitostem vyúčtování, komplikovaný vztah účastníků a jejich následnou dohodu o narovnání. Stěžovatelka však nesouhlasí s uvedeným závěrem odvolacího soudu, neboť dle jejího přesvědčení nebyly naplněny předpoklady pro použití tohoto ustanovení.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatelka svou argumentací uplatněnou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu pouze polemikou v rovině podústavního práva s právním názorem krajského soudu ohledně nepřiznání nákladů řízení před obecnými soudy, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mimo jiné vyslovil názor, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU str. 307).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Je to tedy pouze obecný soud, který musí v rámci svého uvážení s přihlédnutím k specifiku individuální věci rozhodnout i o tom, zda okolnosti případu odůvodňují aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Právní závěr obecného soudu, učiněný v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci v rámci jeho volné úvahy proto Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat.

Ústavní soud projednávanou věc posoudil ze shora uvedených kriterií a neshledal závěr krajského soudu ohledně skutečností, ve kterých spatřoval důvody zvláštního zřetele hodné pro postup dle § 150 o. s. ř. ústavně nekonformním. Ústavní soud poukazuje na to, že "důvody hodné zvláštního zřetele" jsou relativně neurčitý pojem, přičemž jsou to právě obecné soudy (tedy nikoliv Ústavní soud), kdo musí v rámci svého uvážení rozhodnout o jeho obsahu vzhledem ke konkrétním okolnostem případu. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.

Ústavní soud má za to, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vycházel ze shora uvedených kritérií. Odůvodnění přijatého závěru není dle Ústavního soudu zcela "vyčerpávající", to však neznamená, že pouze tento nedostatek odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení při zachování ostatních požadavků ústavnosti by bylo možno pokládat za dostatečný důvod pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť důvody, které odvolací soud k aplikaci ust. § 150 o. s. ř. vedly, jsou z odůvodnění rozhodnutí zřejmé. Odvolací soud se otázkou náhrady nákladů řízení oproti přesvědčení stěžovatelky adekvátně zabýval, přiměřeně své rozhodnutí odůvodnil a jeho závěr lze v konečném důsledku považovat i za spravedlivý.

Ústavní soud dodává, že jeho úkolem není perfekcionalisticky předělávat řízení, zjišťovat, měnit nebo napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva. Ústavní soud v souladu se svými kompetencemi tedy posuzuje řízení jako celek, tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, by musely případné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost či nezákonnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že závěr odvolacího soudu, dle nějž v projednávané věci byly dány důvody pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., je závěr přijatý v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, přičemž je výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti. Za dané situace jej Ústavní není oprávněn přehodnocovat.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. března 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru