Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 36/21 #1Usnesení ÚS ze dne 19.01.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:2.US.36.21.1
Datum podání06.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 36/21 ze dne 19. 1. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky GYNET AH spol. s r.o., sídlem Kotlářova 3199/8, Ostrava, Zábřeh, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, Moravská Ostrava, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2020 č. j. 71Co 109/2019-348, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasně podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadených výroku rozhodnutí, týkajících se nákladů řízení, pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplynulo, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2018 č. j. 125C 36/2016-198 byla zamítnuta v celém rozsahu žaloba žalobkyně, která se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 1,130.076,30 Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady újmy na zdraví, a dále byla ve výroku II. uložena žalobkyni povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku ve výši 222.011 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2020 č. j. 71 Co 109/2019-348 byl shora uvedený rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta, potvrzen, avšak výrokem II. byl změněn výrok okresního soudu II. tak, že stěžovatelce se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

3. Krajský soud v Ostravě napadený výrok svého rozhodnutí odůvodnil tak, že dle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Důvody hodné zvláštního zřetele shledal krajský soud v samotném předmětu řízení, v jeho skutkové náročnosti a v jeho podstatném významu pro žalobkyni. Žalobkyně při gynekologickém zákroku málem přišla o život a trvale přišla o vnitřní pohlavní ústrojí. Je cynické tvrdit, že tento následek není pro žalobkyni fatální za situace, kdy se tak stalo v důsledku politováníhodné komplikace a za okolností, které ohrožovaly žalobkyni na životě a přinesly jí fyzické i psychické útrapy. Žalobkyni nelze vyčíst ani to, že si před podáním žaloby nenechala vypracovat znalecký posudek. Žalobkyně legitimně spoléhala na svého kvalifikovaného zástupce a její legitimita očekávání úspěchu byla (mohla být) posilována i postojem stěžovatelky v pozici žalované, která nabízela žalobkyni mimosoudní vyrovnání. O skutkové složitosti věci svědčí i následné poměrně rozsáhlé znalecké dokazování, při němž ani okresním soudem ustanovený znalec nedal uspokojivou odpověď na všechny otázky, oba znalci své závěry doplňovali a až v pořadí druhý znalec se s námitkami žalobkyně řádně vypořádal. Jeho závěry považuje odvolací soud za logické a přesvědčivé. Za této situace vzniká důvodná pochybnost o vlivu případného předžalobního znaleckého posudku na posouzení otázky náhrady nákladů řízení. Bez významu není ani samotná výše těchto nákladů 222.011 Kč. Zaplacení této částky by jistě citelněji zasáhlo do poměrů žalobkyně, než jaký dopad do majetkové sféry stěžovatelky bude mít její nepřiznání. Nelze totiž přehlédnout, že žalobkyně je povinna hradit také obdobné náklady svého právního zastoupení a nemalé náklady státu na znalečné. O nákladech odvolacího řízení již rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. se zřetelem k procesnímu úspěchu žalované v odvolacím řízení a zavázal žalobkyni k náhradě těchto nákladů v celkové výši 47.770 Kč. O nákladech státu v odvolacím řízení (znalečné) rozhodl odvolací soud tak, že zavázal procesně neúspěšnou žalobkyni k jejich náhradě v celkové výši 24.061 Kč.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti argumentuje tak, že skutková náročnost, kterou krajský soud odůvodňuje své rozhodnutí, již v obecné rovině stěží může být důvodem pro aplikaci § 150 o.s.ř., ustálená judikatura ani doktrína takový důvod nikde nezmiňují. To, že první znalec prof. MUDr. Kudela byl vyslýchán několik hodin u tří jednání, podle stěžovatelky neznamená, že věc byla skutkově náročná. Žalobkyně si, ač právně zastoupena, zjevně nebyla vědoma skutečnosti, že každý nezdar při poskytování zdravotnické služby neznamená automaticky postup non lege artis. Závěry obou znalců, tj. že postup stěžovatelky byl lege artis, byl po celé řízení shodný, což ostatně dokazuje rozsudek prvního stupně. Rozdíl mezi znalci byl v podstatě pouze v tom, že ústní projev druhého znalce MUDr. Dörra byl suverénnější. Skutečnost, že pacient (žalobkyně) je po zákroku v bezprostředním ohrožení života, nemůže znamenat generální pardon pro veškeré jeho následující kroky vůči zdravotnickému zařízení. Pokud krajský soud v odůvodnění rozsudku uvádí, že je cynické tvrdit, že odnětí vnitřních pohlavních orgánů (děloha, vaječníky) není pro žalobkyni fatální, tak podle stěžovatelky přehlíží některé skutečnosti, a to nabídku finančního vyrovnání a vzdání se práva na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně pak vyhrožovala ještě před podáním žaloby stěžovatelce medializací případu, pokud nedostane zaplaceno, dále podala na tehdejšího jednatele stěžovatelky a operatéra C. trestní oznámení, takže jednatel stěžovatelky musel absolvovat výslech na Policii ČR. Věc byla následně odložena. Zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, a proto by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o.s.ř., jenž tuto zásadu umožňuje, v konkrétním výjimečném případě prolomit pouze z důvodů zvláštního zřetele hodných. Stěžovatelka má za to, že v daném případě tato situace nenastala.

5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výrok byl napaden ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však krajský soud nedopustil. Dostatečně odůvodnil svůj výrok o náhradě nákladů řízení, přičemž jeho odůvodnění není neudržitelné. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či správnost napadených rozhodnutí, ale jen jejich souladnost s ústavními principy spravedlivého procesu. Z těchto limitů však napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu nevykročil, a proto Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv.

9. Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru o nezasažení práva stěžovatelky na spravedlivý proces napadeným rozhodnutím, podaná ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2021

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru