Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 3595/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Kladno
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
výpověď
Poškozený
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.3595.10.1
Datum podání17.12.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 242, § 217

141/1961 Sb., § 125, § 107, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 3595/10 ze dne 20. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti L. A., JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010 č. j. 11 Tdo 785/2010-382, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2010 č. j. 13 To 52/2010-340 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 11. 2009 č. j. 4 T 183/2008-306, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 12. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

Stěžovatel má za to, že za situace, kdy jediné přímé důkazy, tj. výpověď stěžovatele a poškozeného, byly při popisu základních skutkových okolností rozporné až protikladné, bylo zapotřebí věnovat mimořádnou pozornost nepřímým důkazům. To se však nestalo. Soudy vyšly z výpovědi poškozeného, aniž by objasnily, proč považovaly výpověď stěžovatele za nevěrohodnou. Navíc nepřipustily důkazy obhajoby. Tímto jednáním postupovaly v rozporu se zásadou presumpce neviny a odůvodnění jejich rozhodnutí neodpovídá ani požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 tr. ř. Stěžovatel má za to, že měl být zkoumán duševní stav poškozeného k posouzení jeho věrohodnosti. Poukazuje přitom na skutečnosti, že poškozený trpí poruchou chování a emocí, přičemž vysazení léků, které v inkriminované době bral, mohlo způsobit halucinace a bludy. Ze zprávy ošetřující lékařky vyplývá, že je labilní, náladový a přecitlivělý. Nadto výchovná a školská zařízení u něj konstatují vývojové poruchy učení, agresivitu a poruchy chování. Na druhé straně bylo prokázáno, že stěžovatel netrpí duševní poruchou ani žádnou sociální deviací a je heterosexuálně orientován. Obhajoba navrhovala provést důslednější analýzu vzájemných vztahů všech zúčastněných, i tyto důkazy však byly shledány nadbytečnými. Stěžovatel označuje celé trestní řízení za jednostranné, porušující zásadu presumpce neviny, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Ačkoli tímto směrem argumentoval v odvolání, odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí bez potřebného doplnění dokazování, což nutno hodnotit jako projev libovůle. K vytčeným vadám nepřihlédl ani dovolací soud, čímž stěžovateli odepřel spravedlnost. V této souvislosti stěžovatel pokazuje na řadu nálezů Ústavního soudu vyjadřujícím se k zásadám spravedlivého procesu při zjišťování skutkového stavu.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 4 T 183/2008 bylo zjištěno následující:

Okresní soud v Kladně uznal napadeným rozsudkem stěžovatele vinným pokračujícím trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. z. v jednočinném souběhu s trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák., za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil opakovaně jednáním popsaným ve skutkových větách výrokové části odsuzujícího rozsudku. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze jako nedůvodné zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání dalším napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví, vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).

Ústavní soud se s ohledem na stížnostní argumentaci zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy zásady volného hodnocení důkazů. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu).

Po prozkoumání přiloženého spisového materiálu Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o tom, že obecné soudy se zpronevěřily shora vymezené zásadě trestního řízení. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci a řádně je zhodnotil; důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Jedná se především o usvědčující výpověď nezletilého Jiřího (jedná se o pseudonym), o jejíž pravdivosti soud nepochyboval s ohledem na řadu dalších provedených důkazů, které soud jednotlivě zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí, na něž Ústavní soud v podrobnostech odkazuje. Soud si byl vědom toho, že výpověď poškozeného je klíčovým důkazem, a proto jí věnoval náležitou pozornost. Při posouzení její věrohodnosti měl velký význam znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Znalkyně se svého úkolu zhostila odpovědně. Zúčastnila se výslechu poškozeného v přípravném řízení a při vypracování posudku vycházela nejen z vlastních poznatků zjištěných při tomto výslechu a následně samotným vyšetřením poškozeného, ale měla k dispozici i příslušný spisový materiál, veškerou jeho zdravotní dokumentaci a aktuální zprávy ošetřujících lékařů. Ze závěrů posudku ani z jeho dalšího doplnění provedeného na základě otázek položených znalkyni u hlavního líčení, nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by mohla výpověď poškozeného zpochybnit. Pro posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného, kterou stěžovatel v průběhu řízení zpochybňoval poukazem na jeho labilitu a na jeho možné ovlivnění matkou, je vedle závěru znalkyně, která vyloučila ovlivňování či manipulování poškozeného matkou či jinou osobou, také významné zjištění, že policie se začala případem zabývat nikoli z podnětu poškozeného či jeho matky, ale na základě oznámení školy, kterou poškozený navštěvuje. Z výpovědi svědka P. (učitele poškozeného) přitom vyplynulo, že náhodně zaslechl stesky poškozeného, který se mu svěřil až na jeho opakované naléhání, přičemž zdůrazňoval, že nechce svému otci uškodit. Soud neopomněl hodnotit ani výpověď stěžovatele, který spáchání činu popíral a hájil se tvrzením, že určitou vlastní sexuální aktivitu před poškozeným činil v zájmu poučení nezletilého o sexuálním životě. Jak soud uvedl, taková obhajoba není vzhledem ke zjištěné povaze jednání stěžovatele akceptovatelná, neboť nemůže jít o vhodný a obvyklý způsob poučení nezletilého jeho rodičem o sexuálním životě. Jak dále vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, vina stěžovatele nebyla prokázána jen osamocenou výpovědí poškozeného, i když jde zajisté o klíčový důkaz, neboť tato výpověď zapadala do kontextu dalších, byť nepřímých důkazů. Z podnětu stěžovatelem podaného odvolání se věrohodností jmenovaného svědka, respektive celkově zjištěným skutkovým stavem, posléze zabýval odvolací soud, přičemž se plně ztotožnil s argumentací soudu nalézacího, shledávaje ji přiléhavou a logickou. Případem se zabýval i soud dovolací, který dovolání stěžovatele přezkoumal věcně a vyjádřil se i k motivu stěžovatele, byť sexuální pohnutka není znakem skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání.

Ke specifikům projednávané věci je třeba poznamenat, že řízení o sexuálních deliktech páchaných na dětech klade na postup orgánů činných v trestním řízení při shromažďování a provádění důkazů mimořádné nároky. V případě trestného činu podle § 242 odst. 1, 2 trestního zákona spáchaného na nezletilém dítěti nelze zcela vyloučit existenci vymyšleného obvinění, na které poukazoval stěžovatel. Tuto okolnost musí samozřejmě orgány činné v trestním řízení vzít při hodnocení výpovědi takového svědka náležitě v úvahu, což však neznamená, že by tuto výpověď bylo třeba a priori diskvalifikovat a hodnotit jako nevěrohodnou. Takové hodnocení je s ohledem na výše uvedené zásady plně v kompetenci obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 165/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Obecné soudy v posuzované věci takto postupovaly. Pokud dospěly k závěru o vině stěžovatele, tento závěr s ohledem na výše uvedené nesvědčí o možné libovůli v rozhodování.

Stran nevyslyšených návrhů stěžovatele na doplnění dokazování Ústavní soud připomíná, že právu stěžovatele předkládat v řízení důkazy odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud návrhům na další dokazování nevyhoví, odůvodnit ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz nález sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 49). V projednávané věci soud prvního stupně zamítl návrhy na provedení některých nepřímých důkazů, navrhovaných obžalobou i obhajobou, a svůj postoj k tomu v napadeném rozsudku velmi podrobně odůvodnil. Stejně tak odvolací soud shledal skutková zjištění za úplná a řádně se vypořádal s dalšími návrhy obhajoby. Svým povinnostem obecné soudy takto dostály. Zastává-li stěžovatel ohledně důkazní situace názor odlišný od obecných soudů, nezakládá tato skutečnost nezákonnost napadených rozhodnutí ani jejich rozpor s ústavně zaručenými právy stěžovatele. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§ 2 odst. 5 trestního řádu), nikoliv vyhovět všem návrhům obhajoby.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů v napadeném trestním řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru